- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-02-09 - Vít Pavelek
10. Února 2025
Nedělní kázání Plzeň-1, 9. 2. 2025 Iz 6, 1-8; Ž 138; 1K 15, 1-11; Lk 5, 1-11
Milost, která tě přemůže (Lk 5, 1-11)
Chodí tu někdo z vás přítomných na ryby? A měl někdy úlovek, který ho hluboce dojal nebo dovedl k úžasu?
Dnešní liturgické texty mají zřejmý společný jmenovatel a tím je povolání člověka Bohem k následování.
Prorok má vidění obětní chrámové bohoslužby a je hluboce zasažen, protože vidí lem božího oděvu. V tom momentu si uvědomí, že je nepatřičné, aby byl v bezprostřední blízkosti Božího majestátu. K našemu údivu prorok není zahuben ani vyhnán, ale očištěn žhavým uhlíkem. Z milosti jej Bůh nechává ve své přítomnosti. To proroka přemohlo a rád se přihlásil k následování. (Iz 6, 1-8)
Apoštol Pavel Korinťanům rekapituluje evangelium, které přijal. Vzpomíná, že se mu kdysi Ježíš zjevil. Boží milost apoštola proměnila. Zjevení přímé Boží milosti jej vedlo k následování. Pavel si vzpomněl na svůj hřích – pronásledoval církev – nikde však nepopisuje, že by mu Ježíš v Duchu svatém cokoliv vyčítal. (1K 15, 1-11)
V našem dnešním textu se odehrává podobné setkání člověka s něčím, co jej přesahuje. Ta událost je přitom nenápadná, snad by se dalo říci i docela všední, že by se dala přehlédnout.
Tak jak nám to evangelista Lukáš popisuje, šlo o relativně běžnou událost. Ježíš přišel na břeh jezera, aby tam učil lidi. Takových učitelů bylo v té době hodně. Místo na břehu jezera bylo asi to nejprostornější místo v Kafarnaum. Tam nebylo žádné náměstí Republiky, kam by se všichni zájemci vešli. Všimněte si, že nikdo z posluchačů se nevěnoval svému zaměstnání. Prodavači na dveře pověsili optimistickou cedulku „Přijdu hned“ nebo namlouvající „Jsem na poště“. Ten, kdo počítal s tím, že se zdrží dlouho, pověsil cedulku „Jsem u lékaře“. Jediní, kdo pracovali, byli rybáři, kterým skončila noční směna. Moc se jim nepovedla. Nic nechytili, jenom nějaké smetí do sítí. Byla to spousta dřiny, ale výdělek žádný, k tomu starost o rodiny, které jsou na tom výdělku závislé. Kdo by z toho neměl těžkou hlavu?
Ti rybáři měli úplně jiné plány, než jim do nich vstoupil Ježíš se svým kázáním. Rozdíl mezi vámi a těmi rybáři je ten, že vy jste přišli podle svého plánu abyste si mimo jiné nějaké kázání poslechly. Oni se stali posluchači Ježíšova proslovu neplánovaně a nečekaně. O tom proslovu, o jeho obsahu nic nevíme. Jako by i Ježíšova kázání měla pramalou životnost v paměti posluchačů. To je ostatně úděl naprosté většiny kázání, že jsou zapomenuta. To podstatné se stalo až potom.
Když kázání skončilo, vrátili se na hlubinu jezera. Oni neměli vyhrazené dva starší, kteří se modlili za potřeby farníků. Ježíš partu rybářů vrátil k tomu, co důvěrně a rutinně znali. Šimon jeho pokyn k rybolovu přijal. Připomínám, že Ježíš uzdravil jeho panímámu. Šimon Ježíše poznal již dříve. Normálně by po marné noční šichtě šli domů a dělali by něco užitečného. Šimon však už věděl, že Ježíš nemluví naplano. A pak se to stalo.
V sítích uvízlo opravdu veliké množství ryb. Lukáš nám to zdůrazňuje trojím způsobem. 1) hrozilo, že se protrhnou sítě, 2) museli jim pomoct chlapi ve druhém člunu a 3) oba čluny vypadali, že každou chvíli potopí. To samozřejmě vzbudilo údiv. Dokážu si představit, jak lidé na břehu koukají s otevřenou pusou na takovou senzaci. Údiv, nebo lépe úžas, o kterém píše Lukáš je jiného druhu.
Normálně, kdyby nachytali velké množství ryb, určitě by měli obrovskou radost a spěchali by do přístavu svůj úlovek prodat. Večer by pak v nějaké osvěžovně úlovek důkladně oslavili.
Šimon musel prožít něco zvláštního. Sám od sebe by totiž po takovém lovu neřekl: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.“ (v.8) Nevím, kdo chodíte na ryby, ale když se rybáři podaří pořádný úlovek, tak si ho změří, zváží, vyfotí a nechá se vyfotit s rybou v rukách doširoka roztažených. Fotky pak dá na soc. sítě FB; IG, aby to všichni viděli. K tomu napíše: „Ulovil jsem ohromného kapra, má 30 kilo, a přitom mi došlo, že jsem člověk hříšný.“ Blbost, že jo?
Když se Šimon poklonil Ježíši, asi to nebylo zcela vědomé, spíše instinktivní rozpoznání boží přítomnosti v jeho osobě. Ježíš kázal Šimonovi beze slov, prostřednictvím činu. Zahrnul ho obrovskou gravitační silou milosti, že hrozilo, že to Šimonovu duši protrhne, Šimon potřeboval, aby mu někdo pomohl od lidské hříšnosti. Vypadalo to, že se jeho srdce potopí pod tíhou Boží lásky. Šimon si v Ježíšově přítomnosti a pod vlivem přirozeného zázraku uvědomil svou hříšnost. Nikoliv ve smyslu mravním, ale ve vědomí, že Ježíš náleží do sféry, do které on sám nepatří. To co se v Šimonově nejhlubší mysli odehrálo, nám zůstává diskrétně/ohleduplně utajeno. Začala proměna Šimona v Petra, jak nám to evangelista naznačuje použitím jmen Šimon Petr.
Nezazněla žádná výzva k pokání, žádné usvědčování z hříchů, žádný náznak ani pochybnost či spekulace o pihách na Šimonově charakteru. Šimon soudil sám sebe. Člověk je sám sobě žalobcem, když je v Boží blízkosti. I prorok Izajáš to tak měl a nepochybně i ctihodný a horlivý farizeus Saul. To co zaznělo z Ježíšových úst, je Boží pokyn „Neboj se.“ Je to ubezpečení o tom, že z Boží strany nepřichází žádná hrozba. Ježíš Šimona a jeho parťáky zve do svého příběhu. Výzva „Neboj se“ je pozvánka do svobody beze strachu, do plného života, do otevřené Boží náruče.
Co si z toho máme vzít s sebou? Žádný návod, jak si přivodit přemáhající Boží přítomnost neexistuje. To je vzácnější než šafrán. Člověku se taková transcendentálně-existenciální zkušenost může stát jednou, možná dvakrát za život. Ono je to vždy jen a jen na Bohu, kdy, a jak se připraveného člověka dotkne slovy i beze slov.
Pro nás je důležité, že nejsme vyšetřovatelé, kteří mají lidem dokazovat jejich hříchy, nejsme soudci, kteří usvědčují hříšníky a uvalují na ně vinu. V církvi, zejména těch evangelikálních, býváme v pokušení všem zdarma nabízet vinu zcela paušálně a pak obviněným „prodávat“ odpuštění a členství v církvi. Tohle nedělal ani Jan Křtitel, když kázal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží.“ Někdo v tom místo naděje slyší hrozbu. Výzva k pokání předpokládá, že posluchači jsou hříšní a Jan se s posluchači nemazlil. Div, že se důvěrné oslovení „Vy plemeno zmijí“, nestalo oficiálním oslovením členů církve. Tento způsob skončil u Jana (Lk 15,16)
Pleteme si, kdo jsme. Nejsme obchodníci s odpuštěním pro ty, které jsme zahrnuli hříchem a polili kbelíkem viny. Nejsme ti, kteří mají lidem a celé společnosti říkat, co má dělat. Nemáme mandát dělat z lidí, kteří neodpovídají našim představám, druhořadé občany.
Jsme ti, kteří dostali milost z rukou samotného Krista. Zakoušíme v srdcích i mezi sebou vzorek Božího království. To je kvalitativně jinde. Znamená milosrdenství, přijetí, laskavost, dobrotu, trpělivost, věrnost, radost a pokoj a hlavně Lásku, která přichází od Boha. Toho všeho jsme účastníky, svědky, a těmi, kteří to mají předávat dál. Tvoje zboží, které dáváš dál je láska, radost a pokoj.
Na závěr mám otázku: Pokud jsi byla nebo byl zavalen Boží odpouštějící milostí, láskou, která tě přemohla, nechala nebo nechal jsi všeho a šla/šel za ním?
SNC: Lk 15,16 Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží …
Požehnání:
Bůh vás požehnej nepohodlím ve snadných odpovědích, polopravdách a povrchních vztazích, abyste mohli žít na hlubině svého srdce.
Bůh vás požehnej hněvem nad nespravedlností, útlakem a vykořisťováním lidí, abyste mohli pracovat pro spravedlnost, svobodu a pokoj.
Bůh vás požehnej slzami prolitými pro ty, kdo trpí bolestí, odmítáním, hladověním a válkou, abyste mohli natáhnout ruce k jejich útěše a jejich bolest změnili v radost.
Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou.
A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší lásce a modlitbách pro tento den i navěky.
Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010