- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2025-01-05 - Pavel Kuchynka
06. Ledna 2025
Mt 2, 1-12
Co předchází klanění Králi-Kristu?
(5.1. 2025, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Na úvod mám otázku k vám, kteří jste se již Kristu poklonili: Jak dlouho vám trvalo, než jste v něm poznali svého zachránce/dárce nového života? Možná to byla "dlouhá cesta", na které jste leccos zažili a leccos si uvědomili: o sobě, o životě, jakým jste žili, ale také o životě, jakým jste si skutečně přáli žít. Přestože to u každého probíhalo s jiným načasováním, všichni, kdo se Kristu poklonili, prošli něčím podobným, čím prošli ti pohanští mudrci od východu. Pojďme si projít jejich příběh ať můžeme nově objevovat, co předchází každému skutečnému klanění Králi-Kristu.
-----
Pohanští mudrci přišli do Jeruzaléma z velké dálky s jedinou touhou – osobně najít právě narozeného krále-Krista, poklonit se mu a uctít ho. Nepochybně věděli, že hledají očekáváného židovského Krista, který bude nadějí pro celý svět. Propojilo se jim nebeské znamení a prorocké zaslíbení, které zřejmě znali díky Židům žijícím na východě.
Všichni, kdo se kdy Kristu poklonili a kdo se mu klaní, se podobně jako ti muži od východu rozhodli jednoho dne vykročit a osobně poznat zdroj naděje, která se zrodila v jejich srdci. Všichni dostáváme různá znamení, která nás zvou, abychom hledali hlubší smysl svého života. Na počátku tím impulsem může být kniha, film, prožitek uchvacující krásy nebo sdílení s nějakým člověkem. Prostě něco, co můžeme směle nazvat nebeský znamením. Při zrodu touhy v srdcích mudrců – poznat osobně narozeného Krista – nebyla ve hře jen pochybná astrologie. Bylo to svrchované působení Boha. Působení, kterému byli otevření.
Ti mudrci od východu byli nepochybně muži velmi vzdělaní, dobře postavení, s velkým vlivem a majetkem. Měli všechno, co jen člověk mohl chtít. Přesto jim něco velice chybělo. Chybělo jim to, co by jejich životu dodalo hlubší smysl a tím i směr. Možnost osobního poznání zaslíbeného Krista, v nich tedy probudila velikou touhu. Zatoužili uvidět zachránce, který by se stal světlem jejich životů.
Jejich upřímná touha se stala silou k překonání všech překážek, nepohodlí a dost možná i různých nebezpečí dlouhé cesty. Po svém příchodu do Jeruzaléma se díky svému doptávání brzy dozvěděli, kde mají dál hledat. Paradoxně se to dozvěděli od Heroda, kterého zpráva o narození Krista velmi znepokojila. Byl to paranoik, který se rychle zbavoval každého, v kom rozpoznal možnou hrozbu pro své postavení, i kdyby to byl člen jeho vlastní rodiny. S Kristem, který se měl narodit v Betlémě, se chystal udělat totéž. Jakmile od mudrců zjistil přibližné stáří narozeného Krista, nasměroval je a pod pláštěm noci poslal na tajnou misi. Zřejmě vůbec nepochyboval, že Krista najdou. A že tedy dostane příležitost Krista odstranit; nikoli se mu poklonit, jak jim tvrdil.
V příběhu mudrců tedy vidíme i velmi děsivou skutečnost: Někdo se na Krista doptává díky žízni po životě, protože chce poznat skutečně důležité rozměry svého života. Člověk zahleděný sám do sebe se však povýšeně doptává jen proto, aby mohl Krista odepsat z položek, které ho v životě zneklidňují. „Dejte mi pokoj s Kristem a jeho nároky! Můj život je jenom můj! Rád vám předložím argumenty, proč si z vašeho Krista nemusím dělat těžkou hlavu!“ Člověk s takovým postojem má vždy po ruce tisíc argumentů pro svůj „klid“.
Co bylo Herodovi platné, že se o Kristu od znalců Písma dozvěděl, že bude skutečným pastýřem Izraele? Tedy, že je to neodvratné. A že Kristovo posláním bude vést národ a pečovat o jeho prospěch, a o to, aby Izrael naplnil své poslání. Že to je pravé poslání izraelského krále. Poslání, které Herodovi vůbec nic neříkalo. Zaslepený Herodes měl jen jediný cíl – udržet se stůj, co stůj u moci. Nic jiného neviděl a neslyšel. Na rozdíl od pohanských mudrců neviděl a neslyšel, že ten narozený Kristus je i jeho záchranou.
Mudrci však byli vedení a posilovaní svou touhou. Nyní i upřesňujícím nasměrováním Písma. Zamířili z Jeruzaléma do Betléma. A Bůh jim na této cestě – v jejím finále – dopřál znovu i světelné/nebeské znamení. Když nad svými hlavami uviděli ten světelný úkaz, velmi se zaradovali. Věděli, že jsou na správné cestě, a že svůj cíl už neminou. A tak se ocitli před konkrétním domem v Betlémě. Je to zkušenost, kdy člověk vnitřně ví, že je ve správnou chvíli na správném místě (když se čas zastaví a srdce zaplaví hluboký pokoj a jistota).
Bez váhání vešli dovnitř a vzápětí už jejich pohled spočinul na dítěti a jeho matce. Byl to pohled plný vděčnosti, pokory a bázně. Uviděli Krista a zachránce. A i když se o něm už leccos dozvěděli z Písem, i když jim bylo dáno i nebeské znamení, nyní to bylo jejich srdce, které vnímalo slávu Krista a Spasitele ukrytou v tomto dítěti narozeném v Betlémě. Byl to pohled jistoty, která plnila jejich srdce. A tak se ti moudří, pohádkově bohatí muži s vysokým postavením v mžiku ocitli na kolenou s hlavou skloněnou až k zemi. Když se mu teď klaněli – což ostatně chtěli od první chvíle, kdy se vydali na cestu – klaněli se mu především ve svém srdci.
(Pokud znáte Exupéryho knihu Malý princ, víte, že je to příběh pilota, který se po svém nouzovém přistání v poušti setká s tajemným dítětem. S chlapcem, který podle všeho přišel z nebe. V příběhu nastane chvíle, kdy si onen pilot naplno uvědomí krásu malého prince. Stalo se to, když usínajícího malého prince nesl v náruči onou pouští při zdánlivě nesmyslném hledání studny. V té chvíli začal vnímat, že ve své náruči nese křehký, ale nebeský poklad. Začal vidět neviditelné – tedy to, co je opravdu důležité. A to se umocnilo ještě víc, když pak skutečně našli studnu a malý princ se napil její vody. Pil ji se zavřenýma očima a pilot vnímal, že to bylo líbezné jako sváteční den. Vnímal, že i ta voda byla neobyčejná. Její neobyčejnost se totiž zrodila z pochodu pod hvězdou oblohou a také za zpěvu rumpálu a z úsilí pilotových paží, když vytahoval vědro ze studny. Uvědomil si, že ta voda je jeho srdci milá jako nějaký dárek.) Tak takhle Exupéry popisuje zázrak zjevení, kdy člověk začíná vidět neviditelné duchovní skutečnosti. Pavel z Tarsu – apoštol pohanů – objasnil podstatu zjevení následujícími slovy: „Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváří Kristově.“ Pavel i Exupéry tedy popisují zjevení jako schopnost, která je dána lidskému srdci – kdy se srdce stává vnímavým a schopným vidět neviditelné. Mudrci od východu se poklonili před Kristem, Spasitelem a Pánem, protože jejich srdce bylo na rozdíl od toho Herodova připravené. A my víme proč.
Někdy je cesta člověka k setkání s Kristem, dárcem nového života, velmi dlouhá a komplikovaná. Ale ve chvíli, kdy člověk zachytí první znamení při hledání smyslu a směru svého života a chce vědět víc, nepochybně pozná, kdy přijde chvíle, aby se vydal do neznáma. Aby poslechl hlubší touhu svého srdce a vykročil vstříc osobní zkušenosti s Kristem narozeným i pro jeho spásu. To první znamení může mít různé podoby, ale výsledek je stejný: člověk ví, že je to znamení, které si právem žádá jeho pozornost.
Dalším krokem je osobní hledání ve svědectví Písma, které nám můžou zprostředkovat lidé, kteří Písmo znají, i když sami víc nehledají. A když pak srdci na další cestě posvítí sám Bůh a nabídne mu vnitřní ujištění/zjevení, člověk ochutnává radost, která předčí všechny radosti světa. V tu chvíli se už člověk ocitá před svým Spasitelem a Pánem na cestě nového života. V tu chvíli začíná vnímat, co to je Boží navigace – život v dialogu s Bohem. A začíná díky světlu darovaného poznání zjišťovat, kým opravdu je a jaké je jeho životní poslání.
Kristus-Král narozený v betlémském chlévě nás vytrvale zve k poznávání toho, v čem spočívá naše lidská důstojnost: Že být člověkem podle Božího obrazu nijak nezávisí na množství našich vědomostí, na množství našeho majetku ani na našem postavení, ale jen a jen na osobním vztahu s Bohem. (!) Teď jsem řekl něco velmi důležitého: Kristus nás zve k poznávání naší lidské důstojnosti vytrvale. K poznávání, které ale není možné bez toho, že člověk přijímá nebeská znamení, navzdory překážkám hledá Boží vůli v Písmu, přijímá ujištění a klaní se Kristu ve svém srdci.
-----
Ohledně klanění Kristu si nic nenalhávejme. Odpovězme na Boží pozvání k hledání a poznávání Krista, anebo si přiznejme, že chceme to, co Herodes: mít svůj život bez Krista. Poklonit se a klanět se můžeme jen Kristu, kterého poznává naše srdce. (!) Kristu, který je pro nás spíše zneklidňující hrozbou se nikdy klanět nebudeme! Budeme to možná předstírat, ale ve skutečnosti se mu nepokloníme. Náš život pokaždé prozradí, čemu se v životě skutečně klaníme. Kéž je to Kristus zaslíbený Písmem. Kristus, který přemohl a přemáhá naše srdce. Kristus, který je naším pastýřem a dárcem našeho nového života. Kristus, za kterým půjdeme i do neznáma. Amen
Slovo na cestu: 1J 4,14
Požehnání: 2Pt 3,18
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010