1Pt 1,13 - 2,3
Povolání ke svatosti a vytrvalé lásce
(1.1. 2025, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves, Potvrzení smlouvy)
S životem se dá naložit různě. Člověk, který se díky Božímu promluvení zrodil k životu v následování Krista, zjišťuje, že je povolán ke svatosti a k nepředstírané bratrské lásce. Život svatosti a bratrské lásky ale není něčím automatickým. 1Pt nám ukazuje, že svatost a bratrská láska si žádá pohotové rozhodování a společenství s dalšími Kristovými následovníky.
-----
V tomto světě se potřebujeme rozhodným způsobem zbavovat všech opojných iluzí a lpění na nedůležitých věcech. 1Pt nám říká, že je to možné. Pokud je pevným bodem našeho života osvobozující pravda, že skutečná plnost není spojená s ničím pomíjivým. Plnost přijde až s druhým příchodem Pána Ježíše Krista – tedy až bude všechno úplně nové a dokonalé.
Z pomíjivých věcí prostě nic nepomíjivého nestvoříme. Jsme zváni každý den všechno vsadit na Krista a objevovat, že jít za ním znamená jít cestou naplňující radosti. (Pokud nechceme při cestě neznámou krajinou zabloudit, potřebujeme mít na horizontu pevný bod, ke kterému stále upínáme svůj zrak. Ať už se na cestě setkáme s čímkoli.)
Křesťané jsou „děti poslušnosti“. Odevzdali se poslušně Ježíši Kristu a ve všech situacích se chtějí rozhodovat podle něj – chtějí ho následovat. Toto odevzdání se odehrává při křtu nebo při potvrzení křestních slibů. Je to vědomé rozhodnutí odvracet se od každé nepravosti, nepravdy, nespravedlnosti a nečistoty. Citát z knihy Leviticus: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ jednoznačně ukazuje, že jsme povoláni být svatí v celém způsobu svého života. Protože pokud bych byl svatý jen v rámci bohoslužby, zatímco ve vztahu k druhým a v běžném životě budu výzvy ke svatosti ignorovat, nebudu svatým, budu svatouškem. Pokud však budu všechno ve svém životě nazývat pravými jmény, mám dobrý předpoklad, že si nebudu na svatost jen hrát.
Výzva ke svatému životu je však v listu ještě zesílena. Je zde zdůrazněno, že Bůh, kterého vzýváme – kterého se doslova dovoláváme jako Otce – zůstává za všech okolností nestranným soudcem. Je to jasné varování před sebeklamem laciné milosti: kdy si člověk plete Boží dobrotivost a slabošské dobráctví.
Ano, Bůh je milosrdný a velmi laskavý otec. Je to však otec, který na své děti hledí bez jakéhokoli nadržování. (Talentované děti mají sklon flákat školní přípravu. Místo jedniček jim stačí dvojky a trojky. Ty mají i bez práce. A tak svůj talent zahazují.) Možná si nepřipadáme jako nějak výjimečně talentovaní. Sám Ježíš však o všech svých učednících říká, že komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává. To, že tedy někdo chce slabošského Boha, který by mu všechno dovolil – který by kvůli němu v jistých případech přimhouřil oči – neznamená nic jiného než potvrzení, že takový člověk chce žít ve lži a vlastně Boha příliš nepotřebuje.
Jenomže 1Pt nám říká, že před Bohem je skutečně důležitý každý náš jednotlivý čin. Ale nejde jen o to, že vše se odehrává před Božím pohledem, který vidí i nejskrytější motivy našeho jednání. Jde vždy také o to, že všechno v našem životě smí vyvěrat ze vztahu s Bohem. To je skutečná bázeň. Je to život naplněný úctou, vděčností a respektem ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. Bázeň, nikoli strach je spolehlivým lékem proti veškeré marnosti života. Dar víry v Krista se díky bázni stává darem věrnosti, kdy křesťan znovu a znovu zakouší Boha jako blízkého zachránce. Protože na něj spoléhá a dává se mu s důvěrou k dispozici.
Odpovězme dnes sami sobě na následující otázky: Co pro mě osobně znamená, že Bohu záleží na každém mém činu? Je to pro mě spíš projev zájmu milujícího Otce, anebo to ve mně vzbuzuje strach před pohledem nebeského policajta? To, jak člověk vnímá Boží pohled, vždycky souvisí s tím, jestli Bohu za všechno děkuje; a jestli mu předkládá všechny své potřeby a přání. Začít s tím můžeme vždycky.
Náš nový život v Kristu – život ve svatosti – se neobejde bez potřeby pohotového rozhodování na základě rozpoznané Boží vůle. Pokud však má být náš nový život také životem vytrvalé lásky, neobejde se ani bez sdílení společenství s ostatními křesťany.
Když se člověk odevzdá Kristu (ve křtu), stává se součástí církve – součástí společenství s ostatními křesťany. Každé konkrétní křesťanské společenství může být skutečným společenstvím, když se rodí z nepředstírané bratrské lásky, a když tato láska trvale proměňuje vztahy v něm. Vytrvalá nepředstíraná bratrská láska ale nikdy nebyla, a ani dnes není, ničím samozřejmým. To zjistí každý, kdo přijme své místo v konkrétním křesťanském společenství a stane se součástí jeho vztahů. My všichni jsme nedokonalí lidé, kteří často chybují.
Tváří v tvář nedokonalosti vlastní i těch druhých, kteří jsou z úplně jiného těsta a v mnohém se od nás velmi odlišují, ale existuje jedna velmi silná motivace k vytrvalé lásce. 1Pt nám ji staví před oči. Je to skutečnost, že jsme všichni vykoupení převzácnou krví Beránkovou – že jsme všichni Bohu stejně vzácní. Miluje nás takové, jací jsme – s naší směsicí dobrého a zlého. A nikdy nepřestává vidět také to, čím být můžeme. Jinými slovy: i ten bratr, který se od tebe liší ze všech nejvíce, je milovaný Bohem a je hoden tvé lásky a zájmu. Samozřejmě v hranicích, které pro tebe nejsou zničující.
(!?) Ale, jak nám to pomůže v tom, abychom skutečně milovali i ty nejvíce odlišné upřímnou nepředstíranou láskou?! Odpověď je vlastně velmi prostá: Náš nový život se zrodil s příchodem Krista, který v nás skrze svého Ducha našel svůj příbytek. A jen díky Kristu, který v nás přebývá a miluje všechny ty těžce milovatelné, dokážeme všechny těžce milovatelné milovat i my. Tohle je potřebné evangelium pro všechny naše komplikované vztahy: Je to Kristus v nás. Kristus, kterého smíme neúnavně zvát, aby vstupoval mezi nás a byl prostředníkem a spasitelem všech našich vztahů.
S ním jsme schopni rozpoznat každou svoji špatnost, lest, přetvářku, závist. S ním smíme to vše také odhazovat a vyvarovat se i zničujícího pomlouvání. S Kristem smíme probírat všechno, co nám na druhém vadí a na modlitbách rozpoznávat, co pro druhého v té, či oné věci můžeme a máme udělat. Kristus v nás nám rád ukáže, jak můžeme tomu druhému prokázat skutečnou lásku.
Kdykoli ale dáme přednost své pohodlnosti, svým pocitům nebo názorům před životadárným duchovním mlékem Božího promluvení, už nemluvíme s Pánem. Pak už vedeme jen monolog sami se sebou. Pak už nemáme důvod žádat Ježíše o odpuštění, o sílu k nápravě a o jeho přítomnost v té, či oné záležitosti. Žel to je způsob, jak jsou skutečná láska a přátelství nahrazovány pouhou zdvořilostí nebo uctivou lhostejností.
Náš duchovní život začal přijetím evangelia o záchraně v Kristu – tedy živým Božím promluvením, které proniklo až do srdce. Znovuzrozením a křtem jsme se neocitli na konci cesty, ale na jejím začátku. Nejsme dokonalí. Máme a potřebujeme duchovně a charakterově růst. Potřebujeme znovu a znovu přijímat výživu prostřednictvím dalších a dalších promluv dobrého Pána, které v nás tvoří to, co my sami nikdy stvořit nedokážeme – zejména v oblasti našich vztahů. Berme vážně všechny Pánovy výzvy, které pro nás nechal zapsat v bibli; a které Duch svatý obživuje právě pro nás osobně. Tohle znamená jako hladové dítě sát nefalšované duchovní mléko. Pijme ho a budeme se divit, co všechno Pán mezi námi dokáže.
-----
V Kristu jsme povoláni k životu ve svatosti a k projevům nefalšované lásky. Nazývejme věci pravými jmény. Děkujme Pánu a předkládejme mu všechny své potřeby a přání. Mluvme s ním o všem, co nám na druhých vadí a ptejme se, co pro ně můžeme udělat. Buďme svatí a milujme vytrvale. Amen
Slovo na cestu: Ga 2,20
Požehnání: 1Pt 5, 10-11