- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-09-29 - Josef Červeňák
03. Října 2024
Moudrost nebo sváry Jakub 4 Plzeň 1, neděle 29. 9. 2024
(V přednesu zkráceno.)
Život nás staví do situací, kdy je třeba činit rozhodnutí. Mnohdy v krátkém čase, nezřídka jsou hodně důležitá. Biblické rady jsou pro nás významné. Jenže někdy je nejdřív musíme pořádně vyhodnotit. Čteme-li Písmo od prvních knih, zjistíme, že se s podobnými záležitostmi potýkají lidé od pradávna. V ráji sledujeme rozmluvu hada se ženou a v jejím uvažování zazní témata, která jsou častá i v našich přemýšleních. „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost“. (Gn 3,6)
V různých obměnách se témata objevují jak v Bibli, tak i v lidské historii samotné. Jsou to naše touhy, naše pýcha i nejrůznější pokušení. Jakubův list se k nim staví naprosto nekompromisně. Ukazuje, že i v životě křesťanů a ve sborovém společenství to je nesmírně důležité.
Máme v tom jasno? Máme jasno tehdy, když se jedná o všeobecné názory a postoje. Víme, co je správné. Máme jasno (mnohokrát) i ve svých životních událostech, ve svých myšlenkách. Jsme k sobě pravdiví, někdy ale jen do té chvíle, dokud to nemusíme přiznat a vyznat i před druhými.
Souzníme v takové chvíli se žalmistou, když zpívá: „Kdyby sám Hospodin nebyl při nás, když proti nám povstali lidé, 3zaživa by nás tehdy zhltli v hněvu, jímž proti nám vzpláli. 4Tehdy by nás zatopily vody, dravý proud by se přes nás valil, 5tehdy by se přes nás převalily vzduté vody.“ (Ž 124,2-5)
S Hospodinem si to leckdy dovedeme „uspořádat“. Tak to bylo i v ráji. Žena mi podala to ovoce! Had mě vlastně podvedl! … Jenže Hospodin nestojí vždycky na straně našich selhání. Neomlouvá. Boží cesta je jiná – vede přes pokání a vyznání k odpuštění a nápravě.
Jakub 4 vybízí k rozhodnutí: nabízí řešení zvolit si moudrost a vyvarovat se sváru, pýchy a nedobrých tužeb. Volit mezi lidskými požitky a Boží vůlí. – Možná to v běžném životě necítíme tak dramaticky. Dojde jistě k různým střetům a rozmíškám, ale hledíme to rychle urovnat a jít dál. Dál, nejen v životě, ale někdy i dál od problému, od konfliktu. Není lepší mlčet, nemluvit o tom? Proč si pálit prsty, proč si dělat nepřátele?
Jakub staví (4,1–3) před svoje lidi – ale i před nás – základní otázku: je cílem života poddání se Boží vůli, nebo uspokojení své touhy po požitcích tohoto světa. Dnes se také mluví o požitcích, možná o zážitcích, o pohodě apod. Varuje: jestli se požitek stane přední hodnotou života, pak z toho nemůže vzejít nic než hádka, nenávist a rozdělení. Přehnané hledání požitků jsou vlastně války a bitvy (to je význam řeckých slov). Hledání požitků vyústí do zášti, která je jako válka a výbuchy nepřátelství, bitev. Starověcí moralisté by s tím plně souhlasili.
Když se díváme kolem sebe, nenávist a hádky vidíme často. I když je to někde skrývané, natřené přinejmenším „neutralitou, shovívavým úsměvem“.
Filón Alexandrijský píše už někdy na přelomu letopočtu: „Uvaž neustálou válku, která vládne mezi lidmi i v dobách míru a která neexistuje jen mezi národy, zeměmi a městy, ale i mezi soukromými domy nebo spíše mezi jednotlivými lidmi; pozoruj nezkrotně zuřivou bouři v lidských duších, která je podněcována násilnickým během záležitostí života. – Můžeš se právem divit, když se někdo těší klidu v takové bouři a zůstává pokojný uprostřed běsnícího moře.“
Kořenem neustávajícího konfliktu není nic než touha. V Desateru je právem zákaz chamtivosti nebo touhy. Vždyť touha je nejhorší z vášní duše. Nemusíme slovíčkařit. Mezilidské vztahy narušuje, když se dobrá vůle proměňuje v nepřátelství. Na rovině osobní i mezilidské, natož mezinárodní.
Víme, že války pramení sice oficiálně z různých příčin, ale v podstatě z jednoho zdroje – z touhy po penězích nebo po slávě nebo po požitcích. Pro to všechno lidé blázní. Jiný myslitel napíše: Zřídlem všeho toho je touha mít víc. Touha je kořenem všeho zla, jež ruinuje život a rozděluje lidi.
Nový zákon má jasno, že přehnaná a neusměrněná touha po požitcích je nebezpečím duchovního života. Pečování, bohatství a požitky života udusí dobrou setbu (L 8,14 – známé podobenství). Člověk se může stát otrokem vášní a jeho život je samá zlomyslnost, zášť a nenávist (Tt 3,3).
Moudrá volba života je volba mezi potěšením sebe a potěšením Boha.
Jaké jsou důsledky, když je život ovládán požitky? Jak to vidí Jakub? – Nemyslí si, že by touhy jen válčily s člověkem, ale že staví lidi proti sobě. Touha prahne po stejných věcech: po penězích, po moci, po prestiži, po světském majetku, po uspokojení tělesných vášní. Když všichni lidé usilují o tytéž věci, život se stává bojovou arénou. Lidé se navzájem udupávají, aby se zbavili rivala. – Poslušnost Boží vůle táhne lidi dohromady, protože tato vůle si přeje, aby se lidé navzájem milovali a sloužili si.
Dychtění táhne lidi k hanebným skutkům: k nenávisti, nepřátelství, k vraždám. Než člověk uskuteční nějaký skutek, musí být v jeho srdci určité hnací emoce. Bible ovšem říká, že se člověk může udržet, aby nevykonal, k čemu ho podněcuje touha. Ale dokud bude tato touha v jeho srdci, není člověk v bezpečí.
Ten proces je prostý a strašný. Člověk si dopřeje touhu. Pak to začne v jeho myšlenkách převažovat. Zjistí, že o ní nedobrovolně přemýšlí, ať bdí či spí. To se může dlouho odehrávat jen v mysli. Pak se to změní v čin. Dychtění po požitku zavírá dveře modlitbě. Jestli se prostě modlí o věci, které mají uspokojit jeho touhy, jsou to v podstatě sobecké modlitby a Bůh na ně nemůže odpovědět. Správným zakončením je slovo k Bohu: „Staň se tvá vůle.“ Nikdo se nemůže modlit správně, dokud neodstraní své já ze středu života a neumístí tam Boha.
V životě máme volbu: buď vlastní touhu, nebo Boží vůli.
Další verše (4.-6.) to činí ještě těžší. Varování cizoložníkům a cizoložnicím. V řeckém textu je toto slovo jen v ženském rodu. To slovo se netýká tělesného, ale duchovního cizoložství. Koncepce je založena na starozákonní myšlence Hospodina jako manžela Izraele a Izraele jako Boží nevěsty. (Iz 54,5, Jr 3,20). To vysvětluje způsob, jímž Starý zákon vyjadřuje duchovní nevěru termínem tělesného cizoložství. Smlouva s cizími bohy, obětovat jim a vzájemně se ženit a vdávat s jejími lidmi je smilnění (Ex 34,15–16). Bůh varuje Mojžíše předem (Dt 31,16). (Srov. Oz 9,1). V duchovním smyslu mluví Nový zákon o „cizoložném pokolení“ (Mt 16,4; Mk 8,38 Kral.). I v křesťanském myšlení je církev považována za Kristovu nevěstu (2K 11,1–2; Ef 5,24–28; Zj 19,7; 21,9).
Tomu vyjadřování se mohou bránit moderní uši, avšak obraz Izraele jako nevěsty a Boha jako manžela má v sobě něco velice vzácného. Neposlouchat Boha je porušení manželské smlouvy. Veškerý hřích je hříchem proti lásce. Náš vztah k Bohu není jako vztah krále a poddaného, popř. nebo pána a otroka. Jde o intimní vztah muže a ženy. Když hřešíme, lámeme Boží srdce, jako může být zlomeno srdce jednoho z partnerů, když druhý zradí.
Jakub říká, že láska ke světu je nepřátelství s Bohem. Kdo je přítelem světa, je nepřítelem Boha.
To není pohrdání světem. Souhlasí s tím, že tento svět je Božím stvořením a stejně jako Ježíš se těší z jeho krásy. Nový zákon často užívá slovo kosmos ve smyslu světa odděleného od Boha.
Co Jakub míní, si připomeňme dvěma ilustracemi. Pavel: „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské… Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu“ (Ř 8,7.8). Jinými slovy: Ti, kdo posuzují všechno z čistě lidských měřítek, jsou nezbytně v rozporu s Bohem. Druhý oddíl: „Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět“ (2Tm 4,10). Jde tu o světskost. Jestliže Démas zasvětil svůj život hmotným věcem, nemůže svůj život zasvětit Bohu.
A slovo Ježíšovo: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). Člověk může svět buď užívat, nebo bude světem užíván. Užívat svět jako sluhu Božího a lidí znamená, být Božím přítelem, protože toto Bůh se světem zamýšlel. Mít svět za diktátora svého života znamená, být Božím nepřítelem. To Bůh se světem nezamýšlel.
Verš 5: Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil? je mimořádně těžký. Není to přímá citace Písma (SZ) a ničemu z Písma se nepodobá. Buď Jakub cituje nějakou knihu, která se ztratila; nebo shrnuje do jediné věty, co je smyslem Starého zákona. Nesnadná je i tradice: Existují dvě různá čtení, která nakonec dávají hodně podobný smysl: Bůh je žárlivý milovník, který nesnese žádného rivala. Starý zákon se nikdy nebál aplikovat slovo žárlivý na Boha. Bůh miluje člověka takovou horlivostí, že nemůže snést v lidských srdcích žádnou jinou lásku. Slovo žárlivý je pro nás dnes těžko použitelné o Bohu, protože to přepokládá přízemní význam; ale stojí za tím úžasná pravda, že Bůh je milovník lidských duší. To je význam, jímž se musí láska rozšířit mezi všechny lidi a na všechny Boží děti. Je tu však i význam, v němž láska vyžaduje od člověka mimořádnou oddanost.
Je-li Bůh takový, jak mu může někdo být tak oddán? Jakub odpovídá: Má-li Bůh veliký požadavek dává i velikou milost k jeho naplnění; a čím víc Bůh žádá, tím větší milost dává.
Avšak milost člověk nemůže přijm3out dřív, než si uvědomí, že ji potřebuje a pokorně přijde k Bohu, aby prosil o pomoc. Proto musí vždycky platit, že Bůh se staví proti pyšným a bohatě dává svou milost pokorným. (Srov. Př 3,34 a 1Pt 5,5)
I staří Řekové nenáviděli pýchu. Je popsána jako: „pohrdání všemi ostatními lidmi“. Hrůzou je, že je záležitostí srdce. Znamená zpupnost. Člověk se dobře může jevit, jak by kráčel v pokoře, zatímco má v srdci pohrdání bližními. Tím se zavírá Bohu. Pýcha neví, co sama potřebuje. Obdivuje sebe, není schopna vidět, co jí chybí. Kojí se vlastní nezávislostí. Nebude zavázána člověku ani Bohu. Nepozná svůj vlastní hřích. Přemýšlí o vlastní dobrotě. Nepřipustí, že má nějaký hřích, který musí být odpuštěn. Není schopna přijmout pomoc,.Neví, že pomoc potřebuje, a proto o ni neprosí.
Pokora není krčení se v koutku: a) ví, že zaujme-li člověk postoj proti ďáblu, přinutí ho k útěku. Může sice proti křesťanovi bojovat, ale nemůže ho přemoct. Petr říká totéž (1Pt 5,8–9). Příkladem a inspirací je Pán Ježíš při pokušení na poušti. Ďábel není neporazitelný. Konfrontován s Božím slovem může být přinucen k útěku. Křesťan má pokoru. Ta ukazuje, že bojuje ne ve vlastní, ale v Boží moci. b) Pokora má přístup k Bohu. Dává odvahu. Ví: cesta k Bohu je otevřena i pro toho nejustrašenějšího.
Verše 8–10 mluví o čistotě. O milosti, kterou dává Bůh pokorným a která člověka uschopňuje plnit jeho požadavky. Je třeba víc, než prosit a pasivně přijímat. Mravní úsilí je nezbytnost. Myslí na hříšníka, zatvrzelého hříšníka, jehož hříchy jsou zřejmé a pověstné. Ty, kteří zvolili život „bez zákona“ a milují zkaženost. Od těch žádá morální reformu, čisté ruce, čisté srdce (Ž 24,4).
Výraz umyjte své ruce původně znamenal rituální umytí, které uzpůsobuje člověka k bohoslužbě. Bůh však vyžaduje víc než vnější omytí. Žádá mravní čistotu. Lidé zprvu mysleli na vnější omývání a rituál a nakonec poznali, že Bůh požaduje mravnost, ne rituál.
Biblické myšlení požaduje čtyřnásobné očištění: očištění rtů (Iz 6,5–6), očištění rukou (Ž 24,4), očištění srdce (Ž 73,13), očištění mysli (Jk 4,8 – Kral.). Etický požadavek Bible žádá čistotu slov, skutků, emocí a myšlenek. Čistotu vnitřně a vnějšně: jen lidé čistého srdce uvidí Boha (Mt 5,8).
Jakub nepopírá radost křesťanského života. Nežádá, aby lidé žili zasmušile. Prosí o střízlivost místo frivolnosti; nepopisuje konec nýbrž začátek křesťanského života. Žádá přitom dobrovolnou abstinenci přepychu a pohodlí. Mluví k lidem, kteří si zamilovali svět. Vyzývá je, aby neposuzovali život podle měřítek přepychu a pohodlí. Kázeň formuje odborníka. Moudrá zdrženlivost formuje křesťana, jenž ví, jak správně užívat svět a jeho dary.
Proměna smíchu v truchlení a radosti v zasmušilost je první krok křesťanského života, když se člověk setká s Bohem a se svým vlastním hříchem. To však není konec křesťanského života. Zármutek při uvědomění si hříchu přechází v radost z odpuštěných hříchů. Druhý krok následuje po prvním. Konfrontace s hříchem vede ke studu, žalu, strachu. Pak lze dosáhnout milosti a jít k radosti.
Jakub očekává slzy soucitu. Tito lidé žili sobecky, necitlivě k slzám světa. Člověk si potřebuje uvědomit křik lidstva, pro které Ježíš zemřel. Chce probudit posluchače, aby nahradili přepych zdrženlivostí, uvědomili si svůj hřích a pak si uvědomí potřeby světa a budou pro ně plakat.
Uzavírá požadavkem pokory. Celou Biblí prochází přesvědčení, že pokorní znají Boží požehnání. Pán Ježíš prohlásí, že kdo se ponižuje, bude povýšen (Mt 23,12; L 14,11). Kdo si uvědomí svou nevědomost, žádá vedení od Boha. Když si uvědomí svou slabost v nezbytných věcech, začne ho přitahovat Boží síla. Když si uvědomí vlastní hřích, uvědomí si potřebu Spasitele a Božího odpuštění.
O jednom hříchu lze říct, že je základem všech: zapomínáme, že jsme jen stvoření a Bůh je Stvořitel. Taková závislost přináší skutečnou nezávislost. Člověk dosahuje vítězství ne ve vlastní síle, ale v síle Boží.
Další nectností, která hyzdí křesťanský charakter (a lidský vůbec), je sudičství a ponižování druhých. Souvisí to jistě s pýchou, povýšeností a nadutostí. My tomu tak raději neříkáme. Mluvíme o zdravém sebevědomí a hrdostí Božích dětí, že s námi každý jen tak nezamává. Ale ta připomínka, na jaké místo se vlastně stavíme, je velmi případná. Na spoustu věcí máme dobrá řešení. Jen nám nedává nikdo příležitost to prakticky a smysluplně prokázat. Ale nám někdy stačí, že jsme na ostatní udělali dobrý dojem.
Sám závěr kapitoly ukazuje na lidskou sebejistotu, jak všechno zvládneme. Děláme si plány a zapomínáme, že spoustu věcí naprosto nemáme ve svých rukou. – Určitě to není tak samozřejmé, jak si to někdy malujeme. A jak někdy sebejistě počítáme s tím, že se nám nestane žádné neštěstí. Jsme všichni vždycky velice překvapeni, jak se to vlastně mohlo stát, když jsme to měli tak dobře naplánované. – Takže nějaké „Chlubení se zítřkem“ není z Jakubova pohledu vůbec na místě.
Častá obrana lidí, když se zdá, že přichází obviňování, je obhajoba: Nikomu jsem nic zlého neudělal. – Jsem rád, když to je pravda. Sám o to taky usiluji. Jenže Bible, nejen konkrétně Jakub, dovede připomenout, že jsme pozváni a posláni k aktivitě. K něčemu tvořivému. Něco dělat, dělat něco dobrého. Nevymlouvat se, že něco nemůžu, něco neumím, na něco nestačím.
Činit dobře – to snad umíme všichni. Děláme dobře především sobě, pak také svým blízkým. Ale Bible nemluví jen o nás, o mně. Já, nebo my přece nejsme středobodem vesmíru. Jde o naše vztahy, mezilidské vztahy.Vztahy, které vyplývají z našeho, mého osobního vztahu k Pánu.
Uvědomit si, kdo jsem já a kdo je Hospodin, Bůh Stvořitel a v Kristu náš, můj Spasitel! Z toho se přece odvíjejí naše, moje vztahy k druhým lidem.
Poslední slova jsou přece povzbudivá. Zní na první pohled jako obvinění, postrašení, varování. Ale je v tom úžasné potěšení a povzbuzení: Kdo umí dobře činit! – A zeptal bych se protiotázkou: Kdo neumí dobře činit? – Je tady snad někdo, kdo neumí dobře činit? – Jistě ne!! Přece všichni něco dobrého umíme!! – Zbývá jen dobře rozpoznat, co je dobře!
Moudrost nebo sváry? – Jakub říká jednoznačně: Moudrost je něco, co vede k tvořivému způsobu života i vztahů. Naopak sváry, spory, pýcha a spousta jiných vlastností působí bořivě, ničivě.
(S použitím myšlenek z komentáře William Barclay: List Jakubův, přeložil Vlastislav Maláč.)
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010