1K 13, 8-13; Mk 12, 18-27

Jako diskuse na sociální síti

Oddíl spadá do období, kdy Ježíš přišel do Jeruzaléma. Jeho příchod nebyl vůbec nenápadný. Slavnostní příjezd na oslu by se dal brát ještě jako taková taškařice zesměšňující Heroda, který také do Jeruzaléma přijel. Pozdvižení v chrámě, když Ježíš vyhnal všechny obchodníky z chrámového dvora, už oficiální zástupce docela vyvedlo z míry, ba nakrklo. Proto si s tím galilejským venkovanem postupně přicházejí podiskutovat jednotliví zástupci židovských stran. Nejdřív se na něj celkem pochopitelně zlobí kněží z chrámu spolu s herodiány, tj. moc náboženská i politická. Pak si Ježíše změří farizeové dotazem, jestli se smí dávat daň císaři, tedy okupační moci. V našem textu s ním diskutují saduceové. V následujícím oddílu ještě jeden zákoník. Skoro to připomíná dnešní nekonečné diskuse a měření svalů na sociálních sítích. Ty obvykle nemají své vítěze, jen samé poražené. Přispívali jste někdy do podobných diskusí? Někdy to chce hodně velkou trpělivost a jindy silný žaludek – zejména v křesťanských diskusních skupinách!

Saduceové přicházejí za Ježíšem s dotazem týkajícím se jedné teologické spekulace. Svůj dotaz podpoří hypotetickým, ale nikoliv nepravděpodobným příkladem. Sedm bratrů si postupně vzalo jednu konkrétní ženu. První muž umřel a manželství zůstalo bezdětné a podle Mojžíšova nařízení (Dt 25, 5-10) si onu vdovu má vzít její švagr, aby nebožtík měl potomka, který nese jeho jméno. Saduceové měli tu diskusní pastičku důkladně nachystanou, dost možná vyzkoušenou při jiných předchozích disputacích například s farizei. Těšili se jak malí kluci, až toho venkovského kazatele nachytají, přelstí a zesměšní. Abych jim však nekřivdil, možná ho chtěli jenom vyzkoušet, co si o tématu myslí a zařadit si ho do správné kategorie.

Marek nám představuje jedno saducejské specifikum; nevěřili ve vzkříšení. Nebylo to z nějaké liberálně teologické nebo progresivistické svévole. Naopak, oni byli velmi konzervativní, co se týkalo židovského náboženství. Z Písma měli jako závazný pouze Mojžíšův zákon. Ostatní texty jako proroky nebo spisy považovali za druhotné novoty. V té době ještě neexistoval kánon starého zákona.

V knihách Mojžíšových se toho o vzkříšení z mrtvých mnoho nedočteme. Ono vůbec ve SZ je toho o vzkříšení pramálo. Jsou texty, které o něm mluví jenom náznakem (Ž 16,9-11, Ž 73,24; Da 12,1-3) a pak jsou texty, které hovoří proti (Kaz 9,5, Sir 10,11) Známý text o oživlých kostech z proroctví Ezechielova (Ez 37,1-14) je předně podobenstvím o záchraně Izraele z babylonského zajetí a druhý význam o vzkříšení jednotlivců mu přiřklo až křesťanstvo. Pro saduceje je to nezávazný text, který by snadno odmítli. O saduceích by mohla být celá biblická hodina. Nechci plýtvat vaší pozorností.

Pro církev, pro níž Marek napsal evangelium, byla tato perikopa důležitá jako potvrzení, že navzdory všem hlasům, které o vzkříšení pochybovaly (1K 15,12-22 – … jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?), Ježíš vzkříšení předpokládal. Ježíš sice o vzkříšení nijak zvlášť detailně neučil, ale se vzkříšením všech lidí na konci časů počítal. Vzkříšení těla na konci časů se dostalo až do apoštolského vyznání víry. V našem společenství nepočítám s nikým, kdo by je popíral – ostatně, každý vyznal svou víru ve vzkříšení při svém křtu.

Pro nás je dnes zajímavější jiné téma. To vystupuje napovrch až v Ježíšově odpovědi saduceům. Když jim říká, že se mýlí. Saduceové byli přesvědčení, že žádné vzkříšení být nemůže. A také nalezli logické důvody pro podporu svého přesvědčení. A přesto se velmi mýlili. Kdokoliv, ať saduceové nebo my, ty i já, podléháme slepotě k sobě samé/mu. O něčem nabudeme přesvědčení, že to, co si o tom myslíme, je správné. To přesvědčení v sobě upevníme a zakonzervujeme. To je přirozené a do určité míry správné. Potřebujeme se orientovat, dává nám to potřebnou hodnotovou orientaci pro život. Naše vzdělávání tak funguje. Problém nastává tehdy, když nabudeme přesvědčení, že to si myslíme je konečné, jedině správné a jiná možnost není, a navíc, že jsme o onom nabyli úplnou, kompletní vědomost.

Saduceové si Ježíše šli vyzkoušet, aby zjistili, jestli je stejného nebo podobného smýšlení. Někteří komentátoři si myslí, že ho chtěli ponížit nebo rovnou zesměšnit. To v důsledku není až tak důležité. Nešlo jim o Slovo samotné, bylo vzato jako prostředek k něčemu. Nešlo jim o poznání Ježíše samotného, ale o vymezení se vůči němu, o potvrzení si své pozice, své autority, své dočasné jistoty, své částečně a dočasné pravdy. Tak to bylo se všemi, kteří s Ježíšem v Jeruzalémě vedli disputace. Neuvědomovali si, vůbec to neviděli, že mezi Boha a lidi, mezi milujícího a milované stavějí překážky a tím se ve svém fatálním omylu stavějí proti Bohu, který touží po duchu, kterého do nás vložil. Nejsme někdy náhodou stejní jako ta dlouhá řada velekněží, herodiánů, farizeů, saduceů a zákoníků?

Je lhostejné, o jakém tématu lidé vedou disputace a bezvýsledně se přou. Co je problematické, když oponenta nevidí jako osobu shodné důstojnosti, ale jako prostředek potvrzení vlastního stanoviska, nebo nástroj dosažení nějakého cíle. Pak je úplně jedno, jestli jeden z nich skutečně vyslovuje pravdu. V ústech svého nositele zní možná půvabně a důstojně, v uších zneužitého oponenta zní jako rozladěný nástroj a falešně zpívající pěvec. Pravda totiž v té vřavě ztratila dobrý zvuk a legitimitu.

Jedna ilustrace z nedávných dnů. Před pár týdny se ukázalo, že jako křesťané máme silný sklon k tomu, být jako ta celá fronta velekněží, herodiánů, farizeů, saduceů a zákoníků. Po zahajovacím ceremoniálu pařížské olympiády se vyrojili všelijací mravokárci, strážci tradic a kultury, obránci domnělých křesťanských hodnot, aby ukázali světu svoje pohoršení. Kdyby bylo možné házet kameny, vznikla by hromada vyšší než Eiffelova věž. Jaké v tom bylo svědectví o Boží moci? Jak v tom byla rozpoznatelná Boží láska? Jaké bylo křesťanské svědectví o Boží milosti pro tento svět?

Ježíš saduceům řekl důležité věci: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží!“ Saduceové k Písmu, k tématu vzkříšení přistupovali jako k jakési příručce. Co v ní nebylo napsáno přímo výslovně, jasně a zřetelně, jako by nebylo. Písmo ovšem leckdy hovoří v náznacích, Bůh z něj promlouvá jako milenec ke své milé letmými gesty, která jsou pro cizího skrytá. Když Ježíš říká saduceům, že neznají Boží moc, pak se nejedná o moc válečníka nebo diktátora, ale o moc milujícího Otce. Když to krajně zjednoduším, Boží moc se prokazuje jako Boží láska.

Přezíravost zatemnila oči saduceům. Přezíravost jim, jako páska přes oči, znemožnila vidět Boží moc, která z lásky ke stvoření překonává meze dané umíráním a smrtí, a která dává tomu milovanému stvoření nový život. My už dnes věříme, že je to život v nové kvalitě. Chtěl jsem napsat, že to už víme, ale ještě nenastal čas abychom to věděli, ještě jsme to nemohli ověřit.

Co chci říci. Jsi Bohem milován, jsi Bohem milována. Všechny překážky, i ty, které si lidé kladou sami sobě i navzájem, Bůh překonal, odstranil. To je ta moc a pravda, kterou jsi naplněn, kterou jsi naplněna. To je tvoje poselství, které máš kolem sebe šířit.

Tvoje částečné a dočasné pravdy jsou tvoje částečné dočasné pravdy, nikoliv pravdy Písma nebo dokonce Boží. Nezastíráme si oči vlastním poznáním a pochopením dílčí a dočasné pravdy? A co hůř, nezakrýváme tou svou dílčí dočasnou pravdu oči těch, kteří by měli a chtěli vidět Boží moc v akci? Boží mocí myslím Boží lásku, která proměňuje tebe, jako příjemce té moci. Všechna naše poznání pravdy budou překonána, jenom Boží láska ne. Ta, jak je psáno, vytrvá (1K 13,7).

SNC: 1K 13,7n Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.

Požehnání:

2Te 2,16n Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Amen.

ECM ČR | ECM Plzeň 3 | ECM Horšovský Týn