- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-08-18 - Libuše Weinerová
19. Srpena 2024
Jan 6, 51 – 58: Chléb a víno součást našeho života?
Chléb, základní surovina našeho života. Běžná součást. Je námětem i v mnoha pohádkách. A své místo má i ve Starém zákoně. Při putování pouští se Židům stýskalo po chlebu a tehdy jim dal Bůh pokrm přímo z nebe. Manou tišili hlad na cestě do zaslíbené země. Ale i Ježíš s chlebem a vínem dělal zázraky, můžeme si vzpomenout na svatbu v Káně, na jeho první zázrak nebo na nasycení zástupů.
Chléb prostě patřil k životu a patří dodnes. Když přijdou hosté do naší krajiny, nabízíme jim chléb a sůl. Je to dílo našich rukou. Aby vznikl chléb, je potřeba určité dřiny, času zrání a také velké teploty při jeho pečení.
O chlebu se vyjadřuje i Luther: "Člověk má dva druhy chleba. Tím prvním a nejlepším chlebem, který pochází z nebe, je slovo Boží. Tím druhým a méně důležitým je časný chléb, který roste ze země. Mám-li ten první a lepší chléb a nenechám-li se od něj odvrátit, nebude mi ani ten časný chybět."
Ježíš se odvážil označit sám sebe za chléb, který dokáže zahnat náš hlad. Nárokuje si schopnost utišit náš nejhlubší hlad. Z tohoto Ježíše pramení síla, která dokáže dát naději. Je tím, co by mělo patřit k životu člověka. Je tím chlebem, jehož vznik nebyl jednoduchý a prošel tvrdou líhní i pekařskou pecí. Od začátku byl jeho život komplikovaný. Byl král a Bůh, a přesto se narodil jako ten nejposlednější, nenašlo se pro něj místo, jen v maštali. Už jako malé bezbranné miminko musel utéct do Egypta, protože mu usilovali o život. Musel klasicky vyrůst, naučit se řemeslu. A pak po mnoha letech nastala ta nejtvrdší zkouška, zkouška ohněm, bolestí, osamělostí. Kdy opravdu dal své tělo a svou krev, abychom mohli mít život.
Ježíš svým posluchačům opakuje, že on je ten chléb živý. Ten, který přišel na tuto zem, aby se dal ostatním. Ježíš si osobuje schopnost uživit nás uprostřed pouště chudoby, vnitřní prázdnoty, emocionálního zmatku, všude tam se může stát jeho slovo pokrmem na další cestu. Když se nás dotkne sám Bůh a my vnímáme jeho přítomnost, dostáváme potravu i uprostřed pouště a zakoušíme doslova život uprostřed smrti.
Boží Syn ztotožňuje chléb, který rozděluje, se svým tělem, které vydává za život světa. Právě tam, kde visí bezmocně na kříži, stává se chlebem, jímž se živíme. Je to provokující paradox: umírající se stává pokrmem živých. Když se někdo pro nás bezpodmínečně obětuje tak, jako to udělat Ježíš na kříži, dokážeme z té skutečnosti žít, stává se nám potravou, která nám umožní překonat všechnu životní bídu. Na kříži prochází Ježíš výhní utrpení, jako když se peče chléb. Svou lásku k nám mění v životadárnou potravu. I naše touha směřuje ke svému zásadnímu a konečnému cíli - milovat a být milován. Jedině ten, který nám na kříži prokazuje lásku až do krajnosti, dokáže tuto naši touhu naplnit. Bezpodmínečně milující se sám mění v chléb, který ukojí všechen hlad naší nedostatečné zkušenosti lásky.
Židé nemohli pochopit, proč jim to říká. Bylo to mimo jejich uvažování. I protože židovský zákon zakazuje pít krev a jíst maso s krví. Židé nebyli schopni jít ve svém uvažování dál. Nechápali, jak někdo může dát sám sebe za druhé. A v dnešní době je tomu podobně. Nikomu se nechce riskovat život pro cizího člověka. Ale Ježíš to riziko přijal. Nehleděl na svůj prospěch. Dal se lidem dokonale. Stal se pro nás tím, co vede k životu.
V textu zaznívá třikrát slovo "kdo":
1. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím poslední den.
2. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm
3. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky
Jsou to tři zaslíbení. Ježíš opakuje, že se své tělo dál opravdu za nás, abychom my měli život. Ale pojďme se na ně podívat podrobněji:
- Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím poslední den.
- Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
- Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.
To je jedno z ohromných zaslíbení. Ježíš svým učedníkům neslibuje bezstarostný život tady na zemi, ale slibuje, že po tomto životě budeme žít věčně s ním. To bude ten pravý život, život, kde už nebude bolest, nemoci, trápení, nevyslyšené modlitby. A co víc, Ježíš věčností myslí i čas tady a teď, kdy čas může splývat s věčností, kdy se dotýká země nebe a Bůh se sjednocuje s člověkem. Mým tělem může pronikat Boží nekonečná láska a můžeme v sobě najít skutečné bytí, které už ani smrt nedokáže zničit, protože jsme prosycení božským životem a láskou.
Ježíš v tomto zaslíbení nám slibuje, že bude s námi tady a teď. Ne až pak na věčnosti, ale teď v naší přítomnosti. Je to opravdu Bůh: jsem ten, který jsem. Ten, který byl, který je a který bude. Když jsme s ním, on je s námi. Jak píše Izajáš:
„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“
Bůh je ten, který na nás nezapomíná, který je s námi.
Muž má sen, jak kráčí po mořském břehu s Bohem. Muži se před očima odvíjí celý jeho život.
Zpočátku jsou to samé radostné momenty. Ohlédne se a vidí, jak na pláži za ním a Bohem zůstávají dvoje stopy. Jdou dál a muž vidí méně radostné a obtížné části svého života, až dojdou nakonec, a on vidí, že v těžkých chvílích jsou v písku stopy jen jedny. Zeptá se tedy Boha: "Celý život jsem tě miloval, snažil se dělat, co jsi chtěl, proč jsi mě právě v těžkých chvílích opustil a nechal mě kráčet samotného?" Bůh mu odpoví: "Můj synu, neopustil jsem tě, já tě v těch těžkých chvílích nesl."
To, co nám Ježíš dává, nemusí sice vyhovovat všem našim chutím, ale zaručuje nám to, že nám dá to, co je pravé a co uspokojí náš nejhlubší hlad. Na tuto hostinu jsou zváni všichni. V hebrejštině znamená výraz „tělo a krev“ celou bytost. A tak se nám Ježíš dává, odhaluje nám celou svou intimitu svého vztahu k nám, která nikdy nepřestane platit.
Ale tyto tři zaslíbení mají své ALE. A to jsou ty slova „kdo“. Neplatí to automaticky, ale platí to o těch, kdo dělají to, co Ježíš popisuje, tedy jedí jeho chléb, nebo si dali říci, věří v něj. Nepochybují o tom, že on za nás dal svůj život.
Slova Jíst a pít, které se v tomto textu opakují jsou analogií. Pro tělesný život je nutné jíst a pít, a stejně tak pro věčný život je nutné věřit v Ježíšovu obětní smrt na kříži. Jedení jeho těla a pití jeho krve metaforicky symbolizuje potřebu přijmout Ježíšovo dílo na kříži.
Velmi výmluvně o tom píše sv. Jan Eudes:
"Ježíš je nejenom tvůj, on chce být také v tobě, chce v tobě žít… Chce, aby všechno, co je v něm, žilo a vládlo v tobě: jeho duch v tvém duchu, jeho srdce v tvém srdci, všechny síly jeho duše v tvých duševních schopnostech a silách, a tak aby se na tobě naplnila slova: Oslavujte Boha svým tělem, aby Ježíšův život byl patrný na vás. A ty zase nejenom patříš Božímu Synu, ale máš být v něm… Všechno, co je v tobě, má být zapojeno do něho, od něho máš přijímat svůj život a dát se řídit. Nebudeš mít žádný pravý život, jedině v něm, neboť on je jediný zdroj pravého života; mimo něj najdeš pouze smrt a zánik. On ať je jediným východiskem všech tvých hnutí, činů a životních úkonů."
Amen.
Slovo na cestu
„Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe, kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
Požehnání
Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010