- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-08-11 - Josef Červeňák
14. Srpena 2024
ECM Plzeň 1, 11. 8. 2024, Josef Červeňák, Jakub 2. kapitola
V Jk 2 se autor zabývá velkým lidským tématem. Obecně lze říci, že jde o soulad či nesoulad teorie a praxe života. Z prostého důvodu – člověk žije mezi jinými lidmi. Ve větší či menší blízkosti. Jen malé procento žije v naprosté samotě. Snad každý má nějaký svůj životní cíl, ať už si ho formuluje nebo ne. Jakým způsobem ten svůj cíl naplňujeme, závisí jistě také na společenství lidí, mezi nimiž žijeme. Jakub, stejně jako mnoho jiných biblických svědků a autorů, nastolil téma víry a skutků, nebo skutků víry, popřípadě víry bez skutků.
Důležitým faktorem našeho života je zmíněný cíl, jaký cíl ve svém životě sledujeme. Neméně důležitým činitelem jsou vztahy v našem společenství.
Jakub píše do společenství víry. Do společenství, které se hlásí ke křesťanské víře. Nepodává normy obecného soužití. Píše to i nám.
Úvod kapitoly otevírá praktickou aplikací starozákonních ustanovení. Jak vnímáme lidi, kteří přicházejí na naše bohoslužby, do shromáždění, do našich společenství, do našich rodin?
Jistě, mezi lidmi je mnoho rozdílů, vždyť jsme každý jiný. Ale zároveň máme k lidem okolo nás také nějaký vztah. Čím se určuje, že jsme někomu nakloněni, někoho začneme téměř hned milovat a jinému třeba dlouho nemůžeme přijít na jméno?
Zřejmě trochu rozumíme příkladu, že do našeho společenství přijde významná osobnost. Ať jde o vysoké společenské postavení, nebo nějaký záslužný čin, kterým se někteří lidé dovedou zapsat do veřejného povědomí. – Aler co ovlivnilo naopak jednání jerišské ženy jménem Rachab, že svůj dům otevřela naprosto cizím lidem, vlastně nepřátelům? My to dnes víme z biblického zápisu. A může to být motivací pro naše jednání a rozhodování.
Nejsme někdy ve svých životních projevech sami proti vlastním zásadám a přesvědčením podobně jako čtenáři probírané epištoly?
Jde-li o stranění lidem v Novém zákoně myslí se tím dělání nesprávných rozdílů mezi lidmi; znamená to holdovat těm, kteří jsou bohatí, vlivní či populární. To je chyba, kterou Nový zákon soustavně odsuzuje. Je to chyba, kterou pravověrní vůdcové Židů nepřisuzovali Ježíši. Byli ochotni připustit, že on nikomu nestraní. Apoštol Petr se po svém vidění plachty s čistými a nečistými zvířaty naučil, že Bůh nikomu z lidí nestraní. Apoštol Pavel byl přesvědčen, že pohané a Židé stojí z Božího pohledu pod stejným soudem, protože Bůh nikomu nestraní.
Krátký úryvek z Lv 19 nás ujišťuje, že to je odedávna Boží záměr, aby si lidé byli rovni. – Proč tolik řečí kolem toho tématu? – Protože je to jedno z důležitých kritérií pro púojmenování našeho životního cíle!! – Kam jdu, oč usiluji? Jací lidé mi na té mé životní cestě pomáhají, abych šel správným směrem k dobrém cíli? A co (kdo?) mě z té cesty strhává? Čemu věřím a jak tomu odpovídá moje jednání?
Napadne nás: to přece není můj případ. Já nikomu nepoklonkuji! – Je-li tomu tak, je to dobře. Jozue, Petr, Pavel i Jakub by měli radost.
Co mohl mít náš autor na mysli? Má strach, aby snobství nezaplavilo církev. Vykresluje dva muže, kteří vstupují do křesťanského shromáždění. Dočetl jsem se, že lidé, kteří se chtěli ve starověku zviditelnit, nosili prsteny na každém prstu s výjimkou prostředníku a na každém prstu nosili víc než jeden prsten. Dokonce si najímali prsteny k nošení, když chtěli vzbudit zdání zvláštního bohatství. Seneka řekl: „Zdobíme své prsty prsteny a na každý jeho článek přidělujeme drahokamy.“ Klement Alexandrijský doporučuje, aby křesťané nosili jen jeden prsten na malíčku. Prsten měl na sobě náboženský symbol jako holubici, rybu nebo kotvu; a jeho nošení bylo ospravedlňováno tím, že může být používán jako pečetní prsten. - Do shromáždění vstoupí dva lidé. Jeden s mnoha prsteny. Jiný, chudý nemá jiné šaty, ani drahokam. Bohatý je uveden s úctou, zatímco chudý musí stát nebo si dřepnout na podlahu vedle stoličky toho boháče.
Komentáře říkají, že ten obraz není přehnaný. Je patrný v určitých instrukcích z některých raných knih pořadu bohoslužeb. Jedna pasáž z etiopského spisu Stanovy apoštolů říká: „Jestliže vstoupí jakýkoli muž nebo žena v pěkných šatech a jsou bratřími, ať už tohoto okrsku, nebo jiného, ty starší, (tedy sloužící bohoslužbu) pokud mluvíš o Bohu nebo když nasloucháš nebo čteš, nebudeš dělat rozdíly mezi lidmi. Zůstaneš zticha, bratří je přijmou a když pro ně nebude místo, nižší bratři nebo sestry povstanou a nechají jim místo… A jestli přijde chudý muž či žena z vašeho okrsku nebo jiného a není pro ně místo, ty starší mu udělej místo z celého srdce, i kdybys ty měl sedět na zemi, nebudete stranit lidem, ale Bohu.“
Není pochyb, že v prvotní církvi musely být společenské problémy. Církev byla ve starověku jediným místem, kde neplatily společenské rozdíly. Musela tam být jistá počáteční nevole, když pán zjistil, že sedí vedle svého otroka nebo když přišel na bohoslužbu, v níž jeho otrok byl vedoucím a vysluhoval svátost. Proto když se obrátil bohatý člověk, muselo to vyvolat pokušení vyvolat kolem něho mnoho povyku a zacházet s ním jako se zvláštní trofejí získanou pro Krista.
Jinak řečeno: „Když prokazujete bohatým zvláštní čest, jste mezi standardy světa a standardy Božími a nemůžete se rozhodnout.“ - „Když to činíte, jste soudci, jejichž myšlení je zlé.“ Jako by říkal: „Porušujete přikázání, které vám dal On: »Nesuďte, abyste nebyli souzeni.«“.
Až do 13. verše pak je velice jasné vysvětlení, že taková téměř banální událost, obvyklá ve slušné společnosti, může mít hluboké – nedobré – kořeny pro projevy naší kristovské víry. Pobízí nás k opravdovému zachovávání Božího zákona svobody. Možná jste si to už zformulovali - třeba: Milosrdenství chci, ne oběti. Protože souzení bez milosrdenství je hrozná věc! - Neprosazujme sebe a své názory, ale skutečně milujme Boha i bližní – tou Boží, Kristovskou láskou. A nejde jen o nějaké jednotlivé přikázání či zákaz. Jde o celý komplet – shrnutý do milování Boha a bližního!
V druhé části přichází známé téma vztahu víry a skutků. Právě na vztazích a jednání s lidmi, kteří nám nejsou příliš milí, sympatičtí, kteří jsou možná nepříjemní, se ukazuje, jestli naše víra skutečně za něco stojí. Není tu míněno, abychom si sestavali nějaká kritéria a odškrtávali, jak se ke komu máme chovat. Máme svou víru opravdově žít. Můžeme vymýšlet a recitovat úžasná vyznání víry, uvádět spoustu argumentů. Důležité je, co tím vlastně sledujeme. Jaký je cíl toho, co říkáme, co děláme, jak se chováme či jak se nechováme. Pořád jde o ten cíl a ty vztahy.
Nemůžeme být naivní a nekritičtí. Je třeba rozsuzovat. Dobře vyhodnocovat. Být v tom moudří – o tom se pak Jakub rozepisuje v další kapitole. Tady jen zajímavě připomíná, že vědět o Bohu, znát jej dokonce velmi důvěrně, nemusí být ještě vůbec nic platné. – O Bohu ví a dobře ho zná i ďábel. Ale třese se. Možná, že Bohem pohrdají. Možná doufají, že to všechno dopadne nějak jinak, než to vypadá. Kdoví?
Příklad Abrahama, který uslyšel výzvu k obětování syna, ukazuje, že víra souvisí velmi úzce s důvěrou Hospodinu a s poslušností Pána. Poznání Boha a jeho lásky k člověku, která vrcholí v oběti Božího Syna na kříži, není k ničemu, pokud ji nepřijmeme do svého života, do všech oblastí, do každé oblasti. Dokud ji nepřijmeme tak, že bude mít zásadní vliv na všechno, co děláme, jak jednáme. Není to pouhá informace pro můj rozum, ale něco, co zásadně proměňuje celý můj život.
Tahle pasáž se objevuje často v diskusích, jestli Jakub neprotiřečí Pavlovi – spasení z víry, pouhou vírou. A proti tomu víra bez skutků. – Kdosi to zřejmě dobře zakotvil: Pavel mluví o ospravedlňující víře, kdy je člověk na začátku života s Pánem Ježíšem. A Jakub píše do společenství, které již vírou žije, které přináší ovoce své víry, tedy víru, která se projevuje jednáním. Něco jako Pavlovo pojednání o ovoci Ducha. Tady vidím i shodu: Abrahamova víra šla ruku v ruce s činem a dozrála v poslušnost.
Prosme o moudrost podobnou odpovědi Pána Ježíše, když jej chtěli nachytat: Komu patří peníz? – Dejme Pánu Bohu, co mu patří!
Požehnej nás Pán, abychom se stali požehnáním. Amen.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010