- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-07-14 - Libuše Weinerová
26. Července 2024
2 kor. 12, 2 – 10: Zvláštní Boží rovnice: já a moje slabost + Boží milost = síla, schopnost…
Moc často se nekáže na listy apoštola Pavla, tak mi dovolte, abych na začátek trochu přiblížila dobu, ve které Pavel píše. Většina biblistů se dnes domnívá, že nejde o jediný list, ale o sbírku několika listů, které Pavel sepsal při různých příležitostech. Pro tuto skutečnost hovoří i odlišný tón, ve kterém je napsáno prvních devět kapitol listu. Ty se nesou ve smířlivém duchu, hovoří o problémech, ale je tu také patrná radost z toho, že problémy již byly překonány. Ve zcela jiném duchu jsou sepsány další čtyři kapitoly listu - desátá až třináctá. Je to vůbec nejdramatičtější část z veškeré dochované Pavlovy korespondence. Z těchto čtyř kapitol doslova hmatatelně vysvítá namáhavost Pavlova apoštolátu, a to nejen fyzická, ale i psychická. Pavel tu v nesmírném rozhořčení a snad i se slzami v očích hájí své apoštolské poslání, své dílo i svou čest, proti falešným apoštolům, kteří v jeho nepřítomnosti pronikli do Korinta, sami se vydávali za apoštoly větší než Pavel a odváděli korintské křesťany od pravého evangelia.
Pavel až zoufale usiluje znovu získat srdce korinťanů a přesvědčit je, že on je pravý apoštol, a proto i evangelium, které hlásá, je pravým evangeliem na rozdíl od toho, které učí falešní apoštolové. Proto líčí s nebývalou podrobností všechny útrapy a příkoří, které pro evangelium během své apoštolské činnosti vytrpěl. Nakonec přidává zmínku o zjevení, kterého se mu dostalo. To má být nyní posledním argumentem. Nechce jím však dokazovat své mimořádné poznání Božích věcí. Spíše chce obhájit, že v ničem nezaostává za falešnými apoštoly, kteří se v Korintě také odvolávali na mimořádná Boží zjevení.
Pavel několikrát v textu zmiňuje slova: „Bůh to ví.“ My, jako lidé, často nevíme o hodně věcech ve svém životě, ale Bůh to ví. On ví o všem, co se nám děje, čím procházíme, s čím bojujeme. On to ví. Ví o každém problému, nevyslyšené modlitbě, slabosti, hříchu a i o našich „ostnech“, tedy místech, která nás nějak tíží.
I Pavlovi byl dál do těla osten, který pro něj byl asi opravdovou přítěží, protože sám zmiňuje, že prosil Pána, aby ho toho ostnu zbavil. Ale místo toho mu Bůh říká: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřetelněji projeví ve slabosti.”
Pavel nakonec tento osten přijal, protože si uvědomil, že slabost může být i síla. Být slabý není nic špatného, když máme po boku někoho, kdo je silný a kdo bude bojovat s námi proti všem nepřátelům.
Každý v sobě máme osten, o kterém mluví apoštol Pavel. Může to být cokoliv fyzického, ale třeba i duševního, něco co je stále s námi a třeba nás i nějak limituje. A není to něco, co je jen k naštvání, co nás limituje a co bychom nejradši na sobě změnili. Ale může nám, podobně jako Pavlovi, i pomáhat. Můžeme si díky tomu uvědomit, že jsme stále lidé, že jsme slabí, křehcí, zranitelní, že třeba nemáme vždy sílu dělat všechno, co bychom chtěli, nebo že musíme třeba více i odpočívat. Je to něco, co nám pomáhá zůstat nohama na zemi, nemyslet si, že jsme něco více a navíc nám to dává i soucit s ostatními. Protože si uvědomujeme, že i my jsme slabí, že bez Boha opravdu nic nesvedeme, že bez Boha nic nevíme, že bez Boha bychom byli třeba jen ustrašení lidé. Ale s Bohem a s tím naším ostnem dokážeme mnohé a dokážeme se hlavně vcítit do druhých a pomoci jim nést jejich břímě. A tento osten měli v sobě určitě i první učedníci. Když si vzpomeneme, že někteří opravdu bojovali s nějakými svými nešvary. Tomáš byl nedůvěřivý, nemohl pochopit, že Ježíš byl opravdu vzkříšen, dokud ho sám neviděl. Jan a Jakub Zebedeovi byli asi hodně vzpurní, takové horké hlavy. Šimon byl velmi impulzivní, ale někdy dostával strach. A tak bychom mohli pokračovat. Každý měl něco, s čím se musel naučit žít, vyrovnávat se. A třeba ten náš nešvar může Bůh použít k tomu, aby se o Něm dozvědělo více lidí.
Pavel se nikde ve svých listech ani v dnešním textu nechlubí tím, že je slabý, i když to tak někdy může vypadat. Spíš chce opravdu ukázat na Krista, chce ukázat, že být slabým je úplně v pořádku. Protože, když my jsme slabí, On je silný. Pavel si o slabosti nemyslí, že je to nějaká ctnost, ale vnímá ji jako příležitost, jako to, co může použít, aby získal další lidi pro Krista. Tam, kde člověk pracuje s vědomím vlastní slabosti a v důvěře v Boží moc, tam vzniká příležitost, aby se tato Boží moc naplno projevila.
Slabost nám tedy ve výsledku může přinést mnoho dobrého. Slabost sama o sobě nás taky může chránit před pýchou.
Opravdu díky těmto našim slabostem se může projevit Boží síla, jak říká Pavel: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla“ a o kousek dál: „vždyť když jsem sláb, jsem silný.“
Opravdu je pro náš život důležitá Boží milost, a to nám stačí. Můžeme si dovolit být slabí, zranitelní, nedokonalí, právě protože máme Boží milost, která přikryje všechny ty věci, ve kterých jsme slabí. Boží moc se projeví, když zůstaneme slabí, když se ani vůbec nevyřeší situace, ve které jsme a o kterou se tak dlouho modlíme, když Bůh nám neodpoví na naše modlitby. Můžeme být naštvaní, můžeme se třeba i oprávněně hněvat, ale budeme slabí, a právě i v té naší beznadějné situaci se může projevit Boží moc. Je to zvláštní rovnice. Je to Boží rovnice.
Být slabým není In. Dnes je moderní být silný, neohrožený, egoistický. Naše doba je dobou já a já a možná tak ještě moje rodina, děti. Já jsem nejlepší, mně všechno jde a jakmile někdo řekne, že třeba zrovna to jsme zkazili, nebo, že nám to nejde, tak nejsme špatní my, ale ten, kdo to řekl. My jsme přeci dokonalí. Nikdy nejsme slabí. Svět okolo nám říká, že nemáme být slabí, že nemáme projevovat svoje emoce, že nemáme říkat, že nám toto nejde, že jsme slabí. Ono někdy v tom lidském světě opravdu platí, že když někomu ukážeme to, kde jsme slabí, že toho využije a zničí nás. Nutí nás to k tomu, abychom si před druhými nasazovali masku dokonalosti. Ale dovolit si být slabý je osvobozující, dává to člověku křídla, protože můžeme přiznat, že zrovna toto nám nejde, že zrovna na tohle nemáme talent, že zrovna tento povahový rys nám vadí atd. Prostě si můžeme dovolit být slabí, a ne vždycky dokonalí. Ale v těch našich slabostech nejsme sami. Ukázat Bohu naše slabosti neznamená prohru, neznamená to, že nás tím zničí. I když je to někdy pro nás a i svět okolo nás těžké pochopit. A pak se nás lidé často ptají, tak kde je ten tvůj Bůh? Proč nezasáhl? Proč tě nechává trpět?
Ale pravdou je, že s Bohem po našem boku dokážeme víc, než kdybychom byli sami. Já jsem si třeba nikdy nedokázala představit, že bych vedla lidi, měla přednášku, byla zodpovědná za něco, řídila provoz domu atd., ale s Boží pomocí to nějak jde, až se sama divím, kde se to ve mně bere. A takhle bychom v našich životech všichni něco našli, nějaké místo, kde se Bůh opravdu projevil v naší slabosti a že jsme s ním něco dokázali. Jsou opravdu věci, na které bychom si sami netroufli, ale s Bohem už to nějak zvládneme. Ale je potřeba si přiznat, že na to nestačíme, že v tom jsme slabí a pak přijde Boží pomoc a síla a hned to jde. To je úžasná rovnice: já a moje slabost + Boží milost = síla, schopnost.
O Ježíši Izaiáš prorokuje: „Zalíbilo se Hospodinu zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu.“ (Iz 53:10) Bohu se zalíbilo použít slabost, protože nás tak miloval. Byla to ta nejlepší cesta, jak nás zachránit. Bůh použil slabost, nemoc, bezmocnost, smrt na golgotském kříži proto, abychom my mohli být spaseni od našeho hříchu. Ve chvíli největší slabosti se stal Ježíš nejužitečnějším nástrojem spásy světa. Jeho krev byla prolita na odpuštění našich hříchů.
Stejně tak ve chvílích největší slabosti jsme my často nejpoužitelnější pro Boha. Je tomu tak, když si uvědomíme, že sami už nedokážeme nic. Působit musí Hospodin. Moc Kristova může spočinout na každém z nás. Ta Boží moc jak stan překryje naši slabost a bezmocnost a to jediné, co bude vidět, bude Boží moc. Ale aby mohla být rozprostřena Boží moc, musíme se stát bezmocnými.
Nebojme se tedy dovolit si být slabí, protože jsme ve skutečnosti silní a dokážeme mnohé.
Amen
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010