- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-05-26 - Zdeněk Eberle
28. Května 2024
Kázání na Lochotíně – Trojiční neděle, 26. května 2024
Ž 29; Iz 6,1-8; J 3,1-17; Ř 8,12-17 „Chození v Duchu“
Epištolu do Říma jsme kdysi!! na biblických probrali velice podrobně, ale drtivá většina z vás to neslyšela. Snad ale nevadí, že teď do této epištoly skočíme doslova doprostřed rovnýma nohama.
Vsadím se, když řeknu „chození v Duchu“, tak nám chvilku potrvá, než si vysvětlíme slovník a pojmy, pravděpodobně bychom v rozhovoru uplatňovali i své zkušenosti, pozitivní i negativní a zmínili bychom možná i zkušenosti jiných lidí.
Základem nejsou naše zkušenosti, ale to, co je psáno v Bibli. Jenže jak to interpretovat, aby to bylo pro život a nikoliv jen šedivá teorie?
Kdybychom četli předchozí kapitolu Pavlova listu do Říma, mohli bychom jí dát nadpis: „Rozdělené já“.
Ale i ze začátku osmé kapitoly Pavlova listu do Říma na nás sahá určitá rozpolcenost. Jako kdybychom přeskakovali z reality života, kdy jsme na cestě, do Boží slávy a zase zpět. Přitom éra, popisovaná jako “Boží království”, “nové stvoření”, “Boží spravedlnost”, “nový věk Ducha” nebo jednoduše “spasení”, má rozměr přítomnosti i budoucnosti. Nemůžeme ve svých životech skákat z věčného života do „jen“ pozemského života a opačně!!!
Klíčovými slovy v Ř 8,1–17 jsou “tělo” a “Duch”. „Tělo“ označuje veškerý život staré éry, zatímco “v Duchu” značí veškerý život nového věku. Pavel používá střídavě slov “v Duchu” nebo “Duch v nás”, aby popsal nový vztah k Bohu, do kterého křesťan vstupuje, když je vírou svázán s Kristem. Stejným způsobem používá Pavel slovních spojení “Kristus ve mně” a “já v Kristu”, aby popsal stejnou skutečnost, protože Duch (Duch svatý) může být nazván “Duchem Kristovým” (8,9) nebo “Duchem Božím” (8,9.14). Tyto výrazy bývají někdy chápány jako vyznačení mystické zkušenosti ponoření v Boha. Ale pro Pavla to vždy znamená osobní vztah, v němž tentýž Duch, který vlastnil Ježíše a zmocňoval ho k jeho poslání, přebírá vlastnictví a panství nad křesťanem a zmocňuje ho k pokračování v tomtéž poslání. To jsme si konečně připomínali při křtech; křest je viditelným znamením proměny člověka a ty ilustrace (černá/bílá, nový oděv) to dobře ilustrují, ale není to jaksi automatika ponoření nebo pokropení. “Duch” v Novém zákoně nikdy není mlhavá, mystická božská přítomnost k potěšení křesťana při jeho náboženském ztišení. Je to zřetelná přítomnost Boha v nás, která nutí křesťany, kteří jsou jeho vlastnictvím, aby se zcela oddali službě Pánu Ježíši Kristu a trvalému společenství s ním. A kdo jste byl na křtech, mohl jste si znovu připomenout, že tam zaznělo odřeknutí se všeho zlého, aby Duch Kristův měl k dispozici celé naše nitro. Obyčejně se tomu říká pokání a není jen jednorázová skutečnost, ale pravidelný úklid lidského nitra. (S výjimkou tzv. generálního pokání.)
Člověk, který řekl, že Duch je pro něj “mlhavé něco či někdo”, by mohl mluvit za mnohého křesťana. Ale Ježíš má konkrétní podobu a jeho přikázání, o nichž čteme v evangeliích, jsou věrohodná a konkrétní. Duch nás nenechává tápat v prázdnotě. Duch je tím pravým středem křesťanského evangelia a křesťanské víry. Mlhavost v tomto bodě nám zanechává v podstatě bezmocné křesťanství. To, co činilo Ježíše jedinečně tím, čím byl, co zmocňovalo jeho bytí a poslání, byl bezprostřední Bůh v něm a plnost jeho života v jednotě s Otcem. Jeho život na zemi byl od začátku až do konce“v moci Ducha” (L 4,14). Když chtěl sdílet svůj život s ostatními, mohl to učinit jenom tím, že je uvedl do tajemství svého vlastního života v Bohu – a Bůh pak již není vzdálený a mlhavý, ale přítomný a je hotov proměňovat lidské životy milostí a mocí své přítomnosti.Nemůžeme dělit své životy na čas všedního dne, kdy „holt“ nemůžeme být křesťany tak jak bychom měli, protože žijeme v prostředí, kdy to údajně nejde a na sváteční čas, např. nedělních bohoslužeb, kdy konečně můžeme být těmi správnými křesťany. Asi je nějaká pravda na tom, že bez svátečních okamžiků povzbuzení a posilnění nám něco velkého v životě chybí, ale daleko podstatnější je, že bez křesťanského života ve všedních okamžicích života je to na bohoslužbách jenom divadélko.
Spojovacím bodem mezi dvěma světy, jedním světem “těla” a druhým “Ducha”, je Ježíš Kristus. Přechod z jednoho do druhého se děje “skrze” něho.
Poznámka: Kdysi jsem tu slyšel ohledně liturgie večeře Páně, že slova „V Kristu, skrze Krista, s Kristem“ je nesrozumitelná formulace, ale je neznalost Písma, protože takhle se to vyskytuje v Bibli a vždycky to znamená něco můžeme nebo jsme v Ježíši nebo skrze Ježíše nebo s Ježíšem.
Právě “zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši”, nás osvobozuje od zákona hříchu a smrti (8,2). Je zvláštní, že Pavel vůbec může mluvit o “zákonu” Ducha (kde to vzal?), ale nejspíš to činí v kontrastu k “zákonu hříchu a smrti”, aby tak ukázal na protiklad dvou řádů. Co má ve skutečnosti na mysli, je moc Boží a čin Boží v osobě Ježíše, v jeho smrti a vzkříšení, které dosahují toho, čeho Zákon nebyl schopen dosáhnout (v. 3). Aby Ježíš vysvobodil lidstvo ze světa hříchu a smrti, ač byl jedno s Bohem, učinil se jedno s námi a sdílel náš lidský život naplno a vzal na sebe břemeno našeho hříšného světa (v. 3; srv. Fp 2,8). Stal se jedno s námi, aby nás mohl učinit jedno se sebou a s Bohem; a cena, kterou zaplatil za tuto jednotu s námi, byl kříž.
Ježíš byl svou smrtí Božím soudem nad marností a odcizením celého tělesného světa a současně Božím osvobozením od otroctví tohoto světa všech těch, kteří připustili nad sebou tento soud, kteří k tomuto Božímu soudu řekli své „ano“, protože vědí, že to potřebují. To znamená osvobození z otroctví Zákona, ne k bezzákonnému životu, ale k životu v Duchu, který bohatě naplní požadavky Božího zákona (8,4).
Duch svatý je klíčem k životodárnému a skutečně osobnímu náboženství či zbožnosti či našemu křesťanství.
Lidé, v nichž sídlí Boží Duch, a kteří jsou jím vlastněni, mají společný střed pro svou existenci navzdory všem věcem, které by je mohly rozdělovat. Jejich otevřenost vůči Bohu v nich působí otevřenost pro jejich bližní. Protože Duch odejmul „já“ z místa vlády jejich života, mají nové „já“, které je obráceno ven do světa. Jsou schopni hlubšího sdílení, než byli dřív. Zkrátka: Duch, kterému dáme prostor, aby se mohl v nás projevit, v nás vytváří nový druh lidského společenství, v němž jsou stará rozdělení a předsudky překonány a zjišťujme, že přes všechny odlišnosti žijeme společně jako děti jednoho Otce a služebníci jednoho Pána.
A nejen to, je to pro nás zásadní ohledně našeho vzkříšení, tedy naděje, kterou bez Pána Ježíše a bez Ducha svatého nemůžeme mít.
Pavel to říká natvrdo: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“A apoštol Jan dodává: „Že v nás Bůh zůstává, poznáme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ To není jen pro „potom“; to je pro teď i napořád.
Žít v Duchu znamená plně důvěřovat Duchu svatému, že ve mně způsobí to, na co sám nestačím. Není to věc snahy, ale důvěry. Jestliže mám vznětlivou povahu, nečisté myšlenky, neukázněný jazyk a kritického ducha, nebudu se sám snažit o změnu, ale uvědomím si, že v Kristu jsem pro tyto věci mrtev a budu vzhlížet k Božímu Duchu, aby ve mně vytvořil potřebnou čistotu, pokoru a tichost. Chopí-li se něčeho Duch svatý, není třeba, abychom se namáhali. Duch svatý nám pomůže. Když to říkám, máte možná někdo kopřivku. (Vím, že také říkám, že Duch svatý nemá rád líné lidi a že neposílá pečené holuby do úst. Já si to pamatuji.) Ale dnes to myslím jinak: Myslím to tak, že my sami potřebné změny našeho charakteru nevypůsobíme vlastní snahou. Neuděláme to zrovna tak, jako zemědělec nevypůsobí to, aby zasetá pšenice vyklíčila, vyrostla a dala klas. Přesto ale zemědělec tvrdě pracuje na přípravě půdy. Můžeme si tento obraz vypůjčit do duchovní oblasti? Myslím, že můžeme. Máme kultivovat půdu vlastní osobnosti. Existuje takový zvláštní cyklus: Vím, že pro svůj duchovní život mám něco udělat, aby Duch svatý měl z čeho stavět. Mám na mysli společenství, modlitbu, čtení Písma, … Nejdůležitější mi připadá modlitba; to je rozhovor s Otce a s Pánem Ježíšem. Pak by se měla dostavit chuť na Písmo i společenství i chuť k posvěcenému životu. Nezačíná to tak, že každý den časně z rána na vás padne nepřekonatelná touha se modlit. Myslím, že ne. V modlitbě jsme blízko Bohu, nemůžeme donekonečna něco předstírat, jsme v úkrytu v Kristu, pokud vědomě chceme být s ním po celý den. Náš nepřítel nás chce vylákat pryč od Ježíše. Má k tomu řadu fint. V neposlední řadě naší starou, hříšnou, línou přirozenost, která bojuje proti Duchu. A v tom máme něco udělat a dělat.
Naše vítězství v životě je odvislé na našem schování se v Kristu a v prosté důvěře, že Duch svatý přemůže prostřednictvím nových přání naši starou přirozenost (podle Pavla: naše tělesné žádosti).
Kříž Pána Ježíše nám byl dán proto, aby nám získal spasení. Ducha jsme obdrželi proto, aby v nás působil spasení. (W. Nee) Základ našeho spasení je Pán Ježíš Kristus, zmrtvýchvstalý a vstoupivší na nebe. A on v Duchu žije s námi.
Četli jsme si z Janova evangelia o znovuzrození. To je základ. O tom jsem tu kázal minule. Ale potřebujeme jít dál; a to je posvěcení.Znovuzrození je počin Ducha svatého při nás, kdy začínáme duchovně žít. Nemůžeme ale prožít život jako novorozenci. Je třeba, aby v nás tento nový život z Ducha rostl. Co potřebujeme, aby rostl? Potřebujeme zase Ježíše, jeho každodenní blízkost. Potřebuje nebeského Otce, jeho stálou blízkost. Jeho ujišťování o lásce. My dobře víme, že nás Bůh miluje; prožíváme to ale stále? Není to jen jakási intelektuální informace, kterou jsme neprožili a neprožíváme? My víme, že potřebujeme pokoru, trpělivost, svatost, lásku. To vše můžeme dostat v Boží náruči jako vedlejší produkt úzkého vztahu.
Co k tomu také potřebujeme? Objevit a přiznat vlastní neschopnost. Někdy nám v tom brání společensko-křesťanské ohledy (po 10ti letech křesťanského života by to přiznat si byla ostuda, že?), někdy hrubé přehlédnutí něčeho, čeho bychom si ve vlastním životě měli všimnout, ale nevšimneme si toho, protože si na to neuděláme čas. Když objevíme nějakou svoji potřebu, má nás to vést ke Kristu, k větší důvěře v něj.
Až se dostaneme do stadia, že si řekneme: „Pane, nedokážu to, nemá smysl, abych se snažil“, pak budeme na dobré cestě závislosti na Kristu, na Bohu. To není pasivita; to je nechávání Krista, aby žil ve mně.
Musíme-li vynakládat velké úsilí, abychom žili jako křesťané, znamená to, že jimi vlastně ani nejsme. W.Nee uvádí příklad řeči v rodném jazyku. Musíte se někdo namáhat, abyste promluvili svojí mateřštinou? Vlastní úsilí musíme vynakládat na to, co není pro nás přirozené. Nějaký čas se nám může dařit předstírat, že něco jsme, ale dlouho nám to nevydrží. Lidé se často hodně snaží žít křesťanský život, zalíbit se Bohu, vlastním úsilím. Proč? Buď nejsou znovuzrozeni, nebo jsou, ale nenaučili se tomuto životu z Ducha důvěřovat. Tato nedůvěra je pak příčinou klesání a pádů a téměř přestávají věřit v něco lepšího.
Budeme-li žít podle zákona Ducha, budeme méně dbát o zákon těla. Zákon těla bude platit stále, ale nebude nám vládnout. Je to jako s ptáky. Létají si a netuší, že existuje přírodní zákon o gravitaci. Pokud jsou živí, nedělá jim to problémy. Když z nich život vyprchá, začne tvrdě platit zákon o gravitaci a oni padají na zem.
Bůh nám dal svého Ducha – nový život v Duchu svatém, a tak „létat“ není už věc naší vůle, ale jeho života.
A tak chození v Duchu není úmorná práce a námaha, ale pohyb.
Je to i poddání se. Když budeme „chodit tělem“, budeme dělat to, co nám tělo diktuje. Když budeme „chodit Duchem“, budeme dělat to, co si přeje Duch. Musíme se mu ale poddat. Není to život nezávislosti, ale hluboké závislosti na Duchu.
Chci dnes na konci pro nás vyprosit požehnání z 2K 13,13:
- Láska Boží je zdrojem všeho.
- Milost Pána Ježíše nám umožňuje, aby se duchovní bohatství stalo naším bohatstvím.
- Společenství Ducha nás v tom drží. Pokud se podřídíme.
Když objevíme něco nového, co nám Pán Ježíš získal na kříži, Duch svatý nás chce do toho uvést. Byl nám dán proto, aby v nás uskutečnil vše, co je naše v Kristu.Amen.
Slovo vyslání: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! 2 K 5,17
Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. 2K 13,13
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010