- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2024-04-14 - Zdeněk Eberle
16. Dubna 2024
Kázání v neděli 14. dubna 2024 - Lochotín
Ž 4; Sk 3,12-19; Lk 24,36b-48;1J 3,1-9 „Boží děti nehřeší“
Kdo z vás si vybral své rodiče? Nikdo? A jak se vám líbí, jaké máte či jaké jste měli rodiče? Poslyšte: víte, že se jim podobáte? Mladým mužům, kteří se mají ženit, se říká: „Víš vůbec, koho si bereš? Podívej se na její maminku, abys věděl, jakou budeš mít za 20, 30, 35 let manželku.“
Rodiče si nevybíráme, ke genové výbavě přijdeme po svých rodičích, patří k tomu i podoba. Patří k tomu ovšem i náchylnost k hříchu.
Co je pro nás skutečností a samozřejmostí v oblasti tělesného původu, to Jan aplikuje na náš duchovní vztah k nebeskému Otci!! Jaké to má pro nás důsledky, když máme v nebi Otce a jaká je to pro nás výzva?
- vztah lásky k Otci
- veliká výzva, protože nám Otec důvěřuje
- výzva: nesme Otcův obraz
Ad 1.) Podívej se, jak tě má Otec rád jeho Boží láskou. Ale i mně miluje. Už sis to uvědomil? Když připustíš, že nebeský Otec je dokonalý a jeho láska také, jak nás asi miluje jako své děti? On s námi nejedná jako nějaká nedobrá au-pair. Nejsme dobrým důvodem, aby si něco vydělal za naše hlídání a aby nás už měl „z krku“. Miluje nás. Vkládá do toho veškerou svou iniciativu, aby nás vychoval a zabezpečil pro časnost i pro věčnost. Někdy děkuji za to, že to Otec se mnou ještě neskončil. On se do vztahu ke mně klade celou svojí osobností a já si někdy připadám (s odstupem času) jako ten nejtvrdší puberťák: „No jo, co má bejt!?“
Příběhy starého Izraele zřejmě čteme se zlostí či s velkou výčitkou vůči Izraeli, jak to či ono mohli udělat, ale ty příběhy jsou o nás!! To nechal Otec zapsat i kvůli nám! Zkusili jste se na sebe někdy podívat Božíma očima? Neskončil takový váš pokus také zvoláním: „Je to fakt: nebeský Otec mne miluje!“ Bůh se s námi trápí. Proč? Protože nás miluje. Proč nás miluje? Stvořil nás a dal nám svobodu, zdali se dobrovolně rozhodneme pro vztah s ním. Jestliže ano, tak nás musí adoptovat, abychom byli jeho děti. Otec zplodil jedině Pána Ježíše, to je jediný jeho „pokrevní“ syn; ostatní své děti musí adoptovat. A dělá to. Není to zbožné přání, není to fikce, je to realita.
Adopce závisí výhradně na něm (v lidském obecném případě na rodičích). Adopcí nějaké dítě bez práv k určitým lidem získává všechna práva jako dítě vlastní. Bůh poslal svého Syna, nechal ho narodit se z ženy a podrobit zákonu, aby vykoupil nás, odsouzence k smrti a vrátil nás do svobodné Boží rodiny. Bůh to neudělal proto, že mu líbíme nebo jsme mu sympatičtí, ale že nás miloval.
Pro někoho je těžké přijmout tuto Boží lásku, když jsme si ji nezasloužili. Někdo si z rodiny nese deformaci, že si vše musí zasloužit. Chce také přimět nebeského Otce, aby ho (ji) miloval. Ale to je zřetelně zbytečné: on nás, mne, tebe a tebe miloval dřív, než jsme se nejen narodili, ale ještě dřív, než jsme byli počati. Četl jsem kdysi o takovém nekonečném šlapacím kole křesťanské aktivity, kde šlapou ti, kteří chtějí přesvědčit sebe, druhé i Boha, že jsou tak dobří, že je vlastně Bůh musí milovat a požehnat jim. Je to dřina, a ještě k tomu zbytečná. Je to zvláštní: ještě jsem nikoho neslyšel modlit se, prosit, aby ho Bůh miloval, ale viděl jsem hodně lidí, kteří se Bohu chtěli zalíbit.
Jisté je ale jedno: miluje nás a chce si nás přivést domů. V tom se nás osobně dotýká vzkříšení a příklad toho, který byl vzkříšen jako první pro věčnost. (Vzkříšeno bylo více lidí, ale ti museli ještě umřít a na vzkříšení pro věčnost ještě čekají.)
Tak co, vyjadřuje tvůj život vděčnost za Boží lásku nebo je to úsilí se Bohu zalíbit? Vztah lásky je pěkný; motiv zalíbit se je dřina a nejistota.
Exkurs: Předpokládám, že někteří z vás jste měli rodiče či jednoho z rodičů, kteří vůči vám měli vysoká očekávání a nastolili vztahy vůči vám, dětem, takový způsob, že jste si museli jejich lásku zasloužit a že nesmíte zklamat jejich velká očekávání vůči vám. A protože jste si třeba nebyli vždy jisti, jestli jste odvedli dost dobrý výkon, abyste byli přijímáni, žili jste v nejistotě láskyplného vašeho přijetí z jejich strany. Jestli jste to zažili, můžete mít v sobě špatný model vztahu k nebeskému Otci. (Uvedu případ, který jsem četl: student volá svému otci, že udělal zkoušku. Otcova odpověď? „Dobrá, můžeme být i nadále přáteli.“) Protože se to velice často děje v době dospívaní dítěte, zanechává to v našich myslích a citech trvalé stopy a snadno se tyto zkušenosti přenáší do našeho vztahu k Bohu. Prosím, odpusťte rodičům; chci se za vás modlit. Modlitba?
Jestli Bohu důvěřuješ, že tě miluje, bude to mít dva praktické důsledky. Dokážeš přestát neradostné a svízelné okamžiky života, ale dokážeš přestát i popularitu a obdiv lidí a dokážeš ustát i to, že nevíš vše z oblasti své víry, že neznáš nejen detaily své víry a duchovního života, ale že tam máš třeba mezery, které, poctivě vzato, neumíš vysvětlit a odpovědět na ně. Ani ti největší duchovní borci nevědí všechno. (Pan profesor Jan Heller – Na plovárně: Jéje, takových věcí je!!) Jednou budeme vědět vše, jednou už nebudeme mít vůbec žádnou obavu z lidí a žádné svízele. A to nás už tady vede k odpovědnému životu.
Ad 2.) Tato odpovědnost se prokazuje spravedlivým životem, který není možný bez znovuzrození. Přesvědčení, že jsme Božími dětmi, nás vede k praktickému programu, jímž se buduje naše svatost, tedy změna do jeho podoby, konkrétně do podoby Pána Ježíše. Každý, kdo je Božím dítětem a má naději vzkříšení a to, že jej uvidí tváří v tvář, chce se mu už v tomto životě podobat. Je to proces. Není to dobrá zpráva pro lidi manažerského typu, kteří chtějí mít vše hotovo rychle, aby se mohli vrhnout na další věci. Posvěcení je celoživotní program, ale nemusíme být stále jen na začátku. Například apoštol Pavel nám staví před oči sportovce, který trénuje a zdokonaluje se tak, aby proběhl cílovou páskou celoživotního závodu. Takový sportovec potřebuje neustálý trénink, dobrou životosprávu a vše co dělá, dělá s myšlenkou doběhnout. Otec nám důvěřuje; myslím, že to víc, než kdyby nám nařizoval. Zavazuje to. Dovolte mi říct, že ona vnitřní odpovědnost vůči milujícímu nebeskému Otci mi hodně pomáhá v tom, abych odmítl pokušení hříchu. Nechci ho zarmoutit a to je pro mne silný motiv.
Jenže to vyžaduje naše nové narození. A jsme-li znovuzrozeni, máme novou mentalitu, mentalitu Božího dítěte. Mentalita je povaha a způsob myšlení!! Pán Ježíš řekl Nikodémovi, že se musí znovuzrodit. Nikodém tomu nerozuměl. Možná, že jsou mezi námi lidé, kteří o tom hodně slyšeli, ale není to jejich zkušenost. Boží Duch třeba někomu z vás nedosvědčuje, že je Božím synem či dcerou. Je to proces, ke kterému volá každého člověka Boží Duch. Pán Ježíš řekl Nikodémovi, že potřebuje zásadní proměnu a časem na člověku musí být vidět nový život z Ducha. Je to proces, který vede přes vydání života Ježíši cestou pokání a přijetí odpuštění, protože Ježíš za všechny hříchy zaplatil a nabídnutí vlastního nitra Ježíši, aby se v něm zabydlel. A potom takový člověk prochází vším, čím prochází narozené dítě: kojeneckým věkem, růstem, dospíváním a hlubokou odpovědností za vlastní život, a to vždy s Boží pomocí. A i když budete duchovně dospívající nebo dospělí, budete pořád Boží dítě ve smyslu vztahu k Otci. (To mi kdysi říkávala maminka: ty budeš pořád moje dítě.) Jestliže máte tuto touhu z Ducha svatého v nitru, přijďte po bohoslužbě za někým ze starších tohoto společenství. On vám už poradí, co dál.
Ad 3.)Žít jako Boží dítě znamená skoncovat s hříchem. „Kdo v Synu zůstává, nehřeší.“ Tato věta už tolika lidem zamotala hlavu. Znal jsem takové, kteří „nehřešili“, protože byli znovuzrozeni a tudíž byli nenapomenutelní, stali se zákonem sami sobě a dnes jsou na cestě od Boha. Tedy asi, pokud se s nimi nestala nějaká pozitivní změna. „Kdo v Synu zůstává, nehřeší.“
Jsem moc vděčný za Pavlovo kázání minulou neděli. Připomeňme si, co na základě 1. kapitoly Janovy epištoly říkal. Hřích ničí společenství s Bohem, hřích je součástí naší lidské přirozenosti, a ten hřích se projevuje v našem jednání.
A najednou tu od stejného autora čteme, že „kdo zůstává v Synu, nehřeší“. Parafrázovaný překlad tu ovšem překládá: „Kdo se Krista drží, ten se hříchu vyhýbá.“
V prosinci 1991 jsem jel autem v silné chumelenici ulicemi kolem plzeňského náměstí z kostela na poštu s balíky a zaplatil jsem pokutu. Nejdřív jsem nevěděl, proč mě policie staví, chvíli mě zkoušeli a pak mi to prozradili: jel jsem jednosměrnou ulicí v protisměru. Vy si myslíte, že jsem tak chtěl jet? Vůbec ne. Za těmi „sedláky“- velkými těžkými vločkami, které padaly z oblohy, jsem si prostě nevšiml dopravní značky. Policista nezkoumal můj úmysl, ale skutek, přestoupení zákona, v mém případě platné vyhlášky.
Myslím, že Pán Bůh u nás zkoumá obojí, ale daleko víc jej zajímá nás úmysl. Hřích je přestoupením zákona.
Pro naši situaci je ale velice podstatné, zdali „zůstáváme v hříchu“ nebo ne. Jinak řečeno: jestli hřešíme svévolně nebo neúmyslně. Musím vám říct, že od prosince 1991 jsem jasně věděl, že Veleslavínova ulice je jednosměrná směrem od pošty, nikoliv obráceně a nikdy jsem už v té ulici nejel v protisměru. (Dnes už je to ale jinak.)
Člověk, který hřeší (nikoliv zhřešil!!!), ještě neviděl a nepoznal Pána Ježíše osobně, osobním způsobem.
Písmo nikde neříká, že opravdový křesťan nezhřeší. Viz 1J1, minulá neděle!!
Křesťan má způsob, jak naložit se svým hříchem. Každé odpuštění jde na účet krve Pána Ježíše. Milost je zdarma, ale není laciná. Známkou pravé vděčnosti za odpuštění, za milost je, že nezůstáváme v hříchu. To se nedá „okecat“, to je prostě vidět.
Amen.
Slovo na cestu: Usilujte o duchovní růst a hlubší poznání Pána Ježíše Krista. Jemu patří všechna sláva již nyní i a věčnosti. 2P 3,18 SNC
Požehnání: »Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.« Numeri 6,24
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010