- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2023-11-05 - Pavel Kuchynka
12. Listopadu 2023
Mt 23, 1-12
Výzvy prověřené životem
(5.11. 2023, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Když člověk nachází ve vztahu s Kristem největší poklady svého života, je naprosto přirozené, že se o to chce podělit s ostatními. Žel, člověk může snadno podlehnout omylu, že všechny ty pozitivní změny, které v jeho životě působí Kristus, zároveň znamenají, že teď už všechno ví nejlépe; že už všemu rozumí a k hrůze mnohých se podle toho začne i chovat. Ježíšova slova, která jsme teď četli, však jednoznačně ukazují, že výzvy, které směřují od jeho učedníků k druhým, smějí mít svou váhu. A mít ji budou, když budou prověřené ve skutečném životě.
-----
Slyšeli jsme Ježíše, jak veřejně prohlásil a uznal, že farizeové a zákoníci byli nepochybně lidmi, kteří usilovali o fungující, zbožnou společnost. Jedním dechem ale dodal, že právě oni – farizeové – se tomuto úkolu znovu a znovu zpronevěřovali. A to naprosto zásadním způsobem. Tvrdostí, se kterou nutili druhé, aby dodržovali ustanovení Mojžíšova zákona. Vozili se po druhých, aniž by tušili, co to pro ostatní v jejich situaci skutečně znamená – jak těžká břemena tím nakládají lidem na ramena.
Možná se vám vybavilo známé indiánské přísloví: „Člověka skutečně nepoznáš, pokud měsíc nechodíš v jeho mokasínách.“ Je to prosté konstatování o tom, že porozumění situaci druhého si od nás žádá jistou ochotu a čas. Ale i když druhému nikdy neporozumíme plně, Ježíšovi jde o to, aby se pro druhého nestala jeho situace neúnosnou díky naší tvrdosti.
Vůbec nepochybuji o tom, že farizeové většinu ze svých požadavků vůči druhým, mysleli dobře. A jistě byli přesvědčeni, že jejich požadavky byly oprávněné a správné i před Bohem. Ježíš se však ptá, jestli i zdánlivě oprávněný požadavek, není požadavkem neúnosným. Ježíšovi šlo vždy především o milosrdenství. Proto své první učedníky, stejně jako ty dnešní, na prvním místě vyzývá, aby vždy vnímali člověka v jeho konkrétní situaci.
Sami moc dobře víme, co se v nás odehrává, když nám někdo začne radit, co máme se svým životem dělat, aniž by o nás cokoli věděl. Zcela přirozeně se v nás ozve hněv. Také si většinou od takového rádce začneme držet potřebný odstup. To, co v nějaké těžké situaci potřebujeme, je totiž člověk, který nás respektuje a má o nás skutečný zájem. Potřebujeme člověka, kterému v přístupu k nám nepřekáží rychlé – rádoby spravedlivé – soudy neomylného majitele pravdy. Potřebujeme člověka, který nám nabídne víc než jen pohotový citát z bible. Biblická znalost je samozřejmě velmi užitečná a potřebná. Ale jen v rukou toho, kdo k nám přichází s upřímným zájmem a snahou o porozumění.
Rychlé udílení rad nebo i souzení bez minimální snahy o porozumění druhému, bez elementárních znalostí o jeho záležitosti, není ničím jiným než projevem hlouposti nebo arogance. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že mnohé rady nebo soudy vyslovené tímto způsobem, se opírají o citace biblického textu.
Ježíš naplno odhalil příčinu farizejské/zákonické tvrdosti, když o farizeích a zákonících řekl, jak mají rádi, když je někdo oslovuje titulem „Mistře“ (Rabbi – tedy ctihodný učiteli). Příčinou jejich tvrdosti byla povýšenost. Tedy vědomí, že oni jsou ti lepší. Lepší než ti druzí – svévolníci, kteří si v jejich očích nezaslouží nic jiného než přísnost.
Jakákoli povýšenost vždy spolehlivě brání tomu, aby člověk mohl vnímat druhého. A díky povýšenosti mu bude unikat i skutečný smysl biblických příkazů – tedy důvod proč nám je Bůh daroval. Smysl, který by člověk zřejmě objevil, kdyby se o trochu víc zajímal o situaci toho druhého.
(Nikdy jsem nebyl bez domova. Nikdy jsem nebyl spoután závislostí na omamných látkách. Nikdy jsem nevybočoval z řady kvůli problematickým osobnostním rysům. Přesto se vždy snažím o lidský přístup k těm, kdo u nás s takovou zátěží zazvoní. Neskrývám však, že se ve mně někdy velmi rychle ozvou předsudky, které musím vědomě odložit stranou. „Mám před sebou člověka i s jeho příběhem.“ Znovu a znovu si v takových chvílích uvědomuji potřebu nevypadávat z role faráře, který zná své hranice a nemá se snažit suplovat odbornou pomoc. Učím se přijímat skutečnost, že moje možnosti pomoci jsou limitované, a že je to vlastně správně. Chci s těmito lidmi sdílet svou naději. Chci je vést k pokoře a přijetí zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Protože i já jsem se jednoho dne pokořil před milujícím Bohem a rozhodl se svěřit mu vládu nad svým životem.)
Způsob jednání některých farizeů a jejich znalců Písma (zákoníků) byl vlastně úplným popřením původního smyslu životadárných a osvobozujících Božích příkazů. Povýšené a odsuzující farizejské mluvení – přestože bylo prošpikované biblickými citáty – nemělo s královstvím Boží spravedlnosti téměř nic společného. Naopak to veškerý duchovní život dusilo a umrtvovalo. Většina lidí se totiž z jejich slov dozvídala, že nemají u Boha šanci – že jsou naprosto neschopní vyhovět Božím požadavkům.
Ježíš od svých učedníků ve vztahu k druhým očekával a očekává něco úplně jiného. Chce, aby z úst jeho učedníků zaznívaly směrem k druhým výzvy, které pro ně budou výzvami ke skutečné proměně života. A řekl, že takové budou, pokud jeho učedníci budou s druhými jednat jako skuteční Boží služebníci. Tedy jako ti, kdo druhým skutečně slouží. Jako ti, kdo stojí vedle druhého a chtějí porozumět jeho situaci. Jako ti, kdo s pokorou sdílejí s druhými svou zkušenost, kterou ve stejné záležitosti udělali s živým Kristem. Někdy nám ale nezbývá nic jiného než pokorně uznat, že takovou zkušenost nemáme – že jsme v takové situaci ještě nebyli. Ale i když ji nemáme můžeme s nimi hledat v Písmu a naslouchat tomu, co k té jejich záležitosti říká Pán.
Věřím, že je to způsob, jak s nimi můžeme i bez oné zkušenosti sdílet svou naději. A že ji můžeme sdílet s pokorou a s jistotou víry. Je to naděje, kterou Bůh v Kristu nabízí všem. Nemusíme přitom vůbec nic předstírat, dávat falešné sliby, ani nic vylepšovat. Že s druhými sdílíme skutečnou naději poznáme i podle toho, že je nám úplně cizí touha po nějakém vlastním uznání. Člověk naděje si nepotřebuje hrát na Mistra. Při sdílení skutečné naděje prostě sdílíme to, co nám pro druhé v té, či oné záležitosti dal jediný Mistr – Ježíš. A to, co s druhými tímhle způsobem sdílíme, jim zároveň na Mistra Ježíše ukazuje. Je to způsob, jak skrze nás k druhým promlouvá jediný skutečný Mistr Ježíš. A to je také důvod proč v tom našem sdílení lidé můžou zaslechnout a nějakým způsobem i rozpoznat životadárné Boží promluvení. Skrze naše lidství k nim v takových chvílích promlouvá lidství samotného Ježíše. Někteří pak řeknou, že vnímali autenticitu našich slov. Takový je účinek výzvy, která je prověřená skutečným životem.
Četli jsme dnes také slova apoštola Pavla o účinku jeho chování a chování jeho spolupracovníků mezi Tesalonickými. Jejich zbožné, spravedlivé a bezúhonné chování otevřelo mnohým Tesalonickým cestu do Božího království. Pavel se tu Tesalonickým vyznává z otcovské lásky, která se promítala do jeho povzbuzování – byla jeho určujícím motivem. Tesaloničtí díky tomu jejich slova nevnímali jako snůšku mrtvých náboženských frází. Rozpoznali, že k nim jejich prostřednictví promlouvá Bůh.
Ježíš chce dnes k druhým promlouvat také naším prostřednictvím. Chce lidem v jejich situaci zprostředkovat výzvy prověřené naším životem. Nesmíme se však divit, když to někdy udělá naprosto nečekaným způsobem. Vždyť je to stále ten samý Ježíš, který nikdy neváhal porušit jakékoli zavedené konvence, pokud překážely projevu skutečné lásky (když uzdravil nemocného navzdory ustáleným zvykům o dodržování sobotního klidu nebo o nedotýkání se malomocných; když potvrdil lidskou důstojnost lidí, kteří byli všemi odmítaní, ale on se s nimi stýkal a klidně s nimi i stoloval, atd.).
Ježíš nás – své dnešní učedníky – vyzývá, abychom znovu a znovu prověřovali životadárnou sílu Božích příkazů ve službě lásky. Tedy ve službě, která pokaždé začne skutečným zájmem o člověka a jeho reálnou situaci.
-----
Buďme těmi, kdo druhým skutečně slouží. Kdo jim nenabízí prázdné fráze, ale přináší autentické výzvy prověřené životem. Odložme všechny rychlé rady a soudy. Postavme se po jejich boku společně s Ježíšem. Sdílejme s nimi to, co nám pro ně svěřil on. Nechme k nim mluvit skutečného Mistra a přesvědčme se o tom, že nejmocnější silou k proměně je moc Božího milosrdenství. Amen
Slovo na cestu: Fp 1, 9-11
Požehnání: 2Te 2, 16-17
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010