- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2023-09-17 - Pavel Kuchynka
18. Září 2023
Mt 18, 21-35
V království odpuštění se odpouští
(17.9. 2023, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Všichni víme, že domov je mimo jiné také místem naší zranitelnosti. Ve vztazích s našimi blízkými jsme zraňováni a zraňujeme. K blízkým si člověk totiž dovolí mnohem víc než ke všem ostatním. Domov ale smí být také místem odpuštění, které přináší uzdravení – kdy bolest a smutek jsou překonávány; kdy všechno dostává nový smysl a vztahy se prohlubují. I křesťanské společenství je místem, kde se neobejdeme bez odpouštění (to se ozývá ze slov apoštola Pavla, která jsme četli; a která adresoval znesvářeným křesťanům v Římě). S Ježíšem přichází Boží království, které je královstvím odpuštění. Je to království, které ve své současné podobě je královstvím, ve kterém si stále navzájem odpouštíme. Tak ho poznáme. A svou ochotou odpouštět se na něm také podílíme.
-----
Člověku, který udělá osobní zkušenost se vzkříšeným Kristem, velmi rychle dojde, že je před Bohem dlužníkem s nesplatitelným dluhem. Ví, že Bohu dluží celý svůj život. Respektive, že Bůh má nárok na celý jeho život. Stačí však, aby se někdo jiný dotkl jeho cti nebo jeho práv a člověk velmi rychle zapomene na svůj nesplatitelný dluh. Jeho „já“ se začne velmi hlasitě domáhat „spravedlnosti“ – splacení všeho, co mu dluží ten troufalý provinilec.
O tom mluvil Ježíš v podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Byla to jeho odpověď na Petrovu otázku kolikrát má odpustit bratrovi, který se proti němu proviní. Klíčová je v tomto příběhu nesouměřitelnost dlužných částek: naprosto nepředstavitelné miliardové zpronevěry a zcela představitelného statisícového dluhu. Určitě je nám jasné, jak zoufale potřebujeme Boží odpuštění. Ale když někdo ublíží nám – když nám obrazně někdo dluží statisíce (nebo možná jen tisíce) – zjišťujeme, že odpuštění není vůbec snadnou záležitostí. Tisícové dluhy našich dlužníků jsou totiž velmi reálné částky ke splácení.
Ježíš nám tím nastavuje zrcadlo: nutí nás porovnávat částky, které nám připadají nesrovnatelné. Chce, abychom se učili odpouštět druhým stejně velkoryse jako Bůh. Bez ochoty odpouštět nám totiž hrozí to, co se přihodilo onomu nemilosrdnému služebníkovi z podobenství. On se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Ale nejen, že naše spravedlnost vždycky hodně pokulhává za skutečnou spravedlností. Naše neochota odpouštět vlastně znevažuje Boží odpuštění. Ježíš říká, že bez ochoty odpouštět si člověk říká o Boží soud nad sebou.
Ale i když někdy nejsme schopni odpustit hned, můžeme chtít odpustit. Můžeme se modlit za sílu odpustit v Ježíšově jménu – tedy v síle jeho lásky, jeho Ducha. Velkou oporou je nechat do dané situace promluvit Ježíše. Naslouchat tomu, co v podobné záležitosti říká v evangeliu nebo prostřednictvím nz listů on. To je způsob, jak si osvojujeme řeč bezpodmínečné Boží lásky. Je to láska bez odsuzování – láska, která překrývá množství hříchů (dluhů). Láska, která člověka přemáhá a zavazuje. (Je to stejné jako když se zamilujeme. Láska zamilované proměňuje. Neustále zamilovaného nutí myslet na toho, koho miluje. Takže se ten druhý stává doslova součástí všech jeho slov i činů.)
Kdykoli našim slovům i činům vládne Boží milosrdenství, jsou projevem Božího království. Království, ve kterém není nouze o projevy soucitu a odpuštění – chcete-li o zázraky soucitu a odpuštění. V království odpuštění se odpouští. Odpouští se zraňující slova i činy lidského ega, které neustále zastiňuje skutečné „já“ člověka; a neustále si potřebuje něco dokazovat a nárokovat. V království odpuštění vládne Ježíš evangelií, který v nás probouzí důvěru, že Boží milosrdenství je vždy silnější než egoismus; a to i egoismus toho nejhrubšího zrna. Vede nás ke zkušenosti odpouštění jako neodmyslitelného projevu naplňujícího života, pro který jsme stvořeni.
Připravenost a ochota odpouštět je typickým zázrakem v životě člověka, který osobně zakusil Boží milosrdenství. Boží milosrdenství je síla, která člověku dává podíl na životě samotného Ježíše. Na životě, ve kterém člověk jedná s druhým tak, jak chce, aby ten druhý jednal s ním. Je tedy jasné, že království odpuštění se realizuje ve vztazích lidské vzájemnosti/bratrství.
Je ale potřeba dodat, že když druhému odpouštím, neznamená to, že ho od té chvíle musím považovat za skvělého člověka – že k němu musím cítit silnou náklonost. Vůči zlému jednání je normální cítit odpor a musím na ně hledět s odporem. Nenávidět zlé jednání, ale nemusí znamenat nenávist vůči těm, kdo se proviňují. Vždyť se často úplně stejně chovám vůči sobě samému: nenávidím svoji pýchu a sobectví, a přesto sám sebe miluji. Pán po nás nechce, abychom cokoli ubrali z nenávisti vůči zlu a nečestnosti druhých. Chce však, abychom je u druhých nenáviděli stejně jako u sebe. Tedy s lítostí nad tím, že se druhý člověk dopustil něčeho tak ubohého a s přáním, aby i on našel cestu ven a stal se lidštějším.
Bůh nás nemiluje proto, že jsme skvělí, ale proto, že jsme lidé. A stejně můžeme milovat i my. Každopádně nesmíme zapomínat, že nikdy nejsme v pozici lepších lidí. Bez ochoty odpouštět se nám může snadno stát, že pohrdneme maličkými, které Pán miluje. (!)Nechtějme být spravedlivější než Bůh – než ten nepochopitelně nespravedlivý Bůh!
Pán nám nabízí mnohé prostředky své milosti, které nám pomáhají neztrácet povědomí o Boží spravedlnosti a o velikosti našeho odpuštěného dluhu. Dluhu, který od nás už není dál vymáhán. Mezi ty nejdůležitější prostředky milosti – v souvislosti s odpouštěním – nepochybně patří účast na společenství Večeře Páně. Před tím, než jdeme k Ježíšovu stolu, vyznáváme, že jsme závislí na Božím odpuštění. Společné prosby za to, aby nám Bůh odpustil naše viny, vyslovujeme v modlitbě, kterou nám Pán dal za vzor pro všechny naše modlitby: „Odpusť nám naše viny tak, jako my odpouštíme našim viníkům.“
Odpouštění je nevyčerpatelnou možností – žel často i nečerpanou možností – v našich vztazích k druhým. Ve společenství Božího lidu se bez něj prostě neobejdeme. Tedy pokud ve společenství stojíme o skutečně bratrské vztahy. Odpuštění je důležité. Zastavuje zlo a rozmnožuje lásku. Když druhým ze srdce odpouštíme, stáváme se podobní Pánu. Odpuštěním zveme druhé k životu a k lásce. Uschopňujeme je, aby i oni jednou mohli odpustit těm, kteří jim ublížili nebo ublíží. Naše vztahy k druhým se stávají mnohem jasnějšími a vědomějšími.
-----
Bez ochoty k odpuštění však musíme pochybovat především o svém vztahu s Bohem. Jen tam, kde vládne odpuštění, tam vládne milosrdný Král. Tam omilostnění dlužníci, žijí jako synové a dcery nebeského Otce. Dovolme tedy Boží lásce ať znovu a znovu vítězí nad pochybnými požadavky našeho ega. Nestavme se nad druhé. Nechtějme být lepší. Buďme prostě Boží. Odpouštějme. Amen
Slovo na cestu: Ef 4,32
Požehnání: Ř 15, 5-6
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010