EN | CZ

Kázání 2023-07-09 Vít Pavelek

11. Července 2023

Ježíš netancuje, jak my pískáme
Tedy Boží slovo nemluví, jak bychom chtěli (Mt 11, 16-19.25-30)

Když studuji biblický text ke kázání, stává se mi, že to, co v něm vidím na začátku celého procesu, je obvykle dost mimo. Prostě závěr mojí meditace byla střelou mimo terč. Teprve důkladnější hloubání, překlad a rozbor, porada s různými komentátory, někdy se s nimi v myšlenkách hádám, teprve tehdy se mi biblický text otevře. Teprve tehdy zaslechnu Boží slovo, které se dotkne mého srdce. Zdůrazňuji zájmeno mého.

Lidská duše má jednu zajímavou vlastnost. Je to léty budovaná imunita vůči Božímu slovu. Taková lidská duše se mnohými roky čtení bible a naslouchání kázáním omastí jako kachní peří, a slova bible po ní krásně stečou, aniž zanechají nějakou stopu. Platí to i pro první část dnešní perikopy v. 16-19. „K čemu přirovnáme toto pokolení?“ To se dobře poslouchá. Ježíš to říká učedníkům asi na nějakém tržišti kdesi v Galileji. Nás od toho dělí téměř dvacet století. Jako kachní peří omaštěná duše si řekne: „To je přece jasný, to se týká těch pradávných lidí tam. Mohu být v klidu, já už nejsem tamto pokolení.“ Vlastně odloží Ježíšovo slovo do regálu ve sklepě, aby na ně sedal prach. Když však budeme číst slovo, jako by to Ježíš říkal dnes, pak musíme zbystřit. To může být o nás!

Tomu, co jsme četli, trochu schází kontext. Předtím byla řeč o Janu Křtiteli, o tom, jak na něj lidé reagovali, jak odpovídali na jeho kázání. Pro některé byl jako Eliáš, prorok. Pro jiné podivný náboženský fanatik a buřič. Krále Heroda docela nakrknul, když mu Jan nadával kvůli jeho podivnému manželství. Jan byl hlasitý, přísný, podivínský. Pořád strašil Božím soudem. Slova o sekeře na kořeni stromu se stala legendárními. Mluvil vážně o věcech života a smrti.

Když přijde Ježíš, tak takové extravagantní náboženské kousky nedělá. Rád mluví s lidmi, rád s nimi hoduje, raduje se s nimi. Na Boží království, o kterém mluví, se lidé doslova těší. Kdekdo by za něj vyměnil to nejcennější, co má.

Ani jedno nebylo lidem vhod. Jan Křtitel je divnej. Takhle se normální člověk nechová. Jako by byl posedlý nějakou zlou mocí. Každého jenom straší Božím soudem. Kdo za ním přijde na poušť, ten se akorát dozví, že je to s ním špatný, a že je vlastně lump. Však taky lidem nadává do zmijích plemen. Ani se neusměje. Jediný lék, co pro nás má, je činit pokání tak, aby to bylo všem jasný. Ale copak to jde? My bychom rádi měli Jana Křtitele, který by nebyl tak strašně přísný, vážný, aby tolik nesoudil a nenadával, nekrmil se jenom kobylkami a medem, a tolik se nepostil. Jenže on netancuje tak, jak my pískáme na flétnu.

Ježíš, to je jiná. Rád cestuje, rád se směje. Když mluví o Božích věcech, tak je to úplně jiné. Sedává s hříšníky a celníky, ani se nepohoršuje nad jejich morálkou. To tehdy mnohé strašně štvalo. Štve vás to dnes? Ne? Co kdyby Ježíš šel třeba do průvodu při Prague Pride a vzal si k tomu duhovou vlajku? To by nejmíň polovinu křesťanů v této zemi rozhněval nehorázným způsobem. Možná by proti němu napsali protestní petici. Kdyby snad veřejně podpořil manželství pro všechny, asi bychom jako církev začali proces odpojení od křesťanství. Štve vás, co nyní říkám? Tak se na Ježíše naštvali i „spravedliví“ tehdejší doby. Však se s ním také mnozí přeli o to, co říká a co podle jejich mínění neodpovídá Písmu. „Přece je to tam jasně napsané!“ Třeba se sobotou si Ježíš dělal, co chtěl. Prý sobota je pro člověka, nikoli člověk pro sobotu. „Přitom je to tam jasně napsaný!“ říkali zákoníci. Měl by se nad sebou zamyslet. Měl by být trochu vážnější, trochu více jako zákoník nebo farizeus. To by tolik neprovokoval. Jenže Ježíš si nenechá vnutit jejich písničku.

Kde je problém? Proč to vše Ježíš říkal? Měl by snad Jan Křtitel být poněkud konformnější, tedy přizpůsobit se své době a společnosti? Ježíš by zase neměl být tak „hrr“ do změn a měl by více ctít tradice; měl by být spíše konzervativnější. Lidé mají svoje představy, o tom, jak má Bůh spasit. Jan, jako ten, kdo prošlapává cestu, tu představu nesplňuje. No a Ježíš také ne. Jeden je moc divnej, a druhý zase moc free. Ano, problém je, že Bůh to chce dělat jinak, než máme načteno z Písma a než je náš obrázek o tom. Měli bychom mu poradit.

Jak silné a maskované je pokušení zkrotit a ochočit si Boží slovo, Ježíše i samotného Stvořitele. V tom pokušení jsme všichni. Kdykoliv čtu bibli, kdykoliv dělám exegezi a připravuji kázání, kdykoliv nad ní medituji, uvědomuji si, že v tom pokušení jsem. Nedělám si iluze, že někdo jiný v tom pokušení není. I ty jsi v něm, ač si možná namlouváš, že tomu slovu věříš bez výhrad. Pozorováním zjišťuji, že nejvíce se snaží krotit Boží slovo fundamentalisté, pokud se má týkat právě jich samotných. Na druhé však hážou biblické verše jako kameny.

V čem je to nebezpečné? Když nás Kristovo slovo přestává provokovat, nedráždí nás ani neznepokojuje, pak je přestáváme slyšet. Stáváme se neoslovitelnými. A to bývá velký problém. Můžeme mít skvělou teologii, jasné odpovědi na mnohé otázky, nepohnutelná stanoviska k mnohým jakoby křesťanským tématům, ale nerozpoznáváme, co nám Bůh v Kristu skutečně říká. Zatvrzujeme svá srdce jak směrem k Boží lásce, tak lásce směrem ke všem lidem, tj. k „celníkům“, zlodějům, liberálům nebo konzervativcům, k voličům pravice, levice nebo populistů, k homosexuálům a lesbám, a všem dalším heterosexuálním hříšníkům. Přestáváme být oslovotilení. Neslyšíme, když nás Slovo obviňuje a neslyšíme, když nás zve k milosti. Přesně tak to dělalo „toto pokolení“. Odmítli jak Jana Křtitele, tak Ježíše. Toto pokolení jsme my. Naše srdce, myšlení i cítění, jsou omaštěné jako kachní peří.

Pak i takové citlivé volání „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout,“ ztrácí v našich srdcích svoji intenzitu. Jeden komentátor o tom říká, že Ježíš tu užívá ta nejněžnější slova, která zvou do Božího království. Dost možná sami pro sebe neslyšíme vyznání Boží lásky, a tak ji upíráme druhým. Tak tomu bylo v Ježíšově době, tak je tomu i dnes.

V minulých dnech jsem se snažil alespoň po očku sledovat nepřehlednou diskusi kolem projednávání tzv. zákona „o manželství pro všechny“. Asi jsem to neměl dělat. Příliš mnoho křesťanských hlasů znělo tvrdě a rozhněvaně. Bylo to odmítnutí bez jakéhokoliv soucitu. Někteří posílali politiky rovnou do pekla. Ty výroky byly hnusné. Styděl jsem se za ně. Kam se podělo Kristovo pozvání pro lidi, kteří jsou obtíženi břemeny? Mohou teď křesťané nabízet odpočinutí v Kristově přítomnosti?

Věřím, doufám, že Ježíš stále zve do svého odpočinutí. Máme vzít jeho jho, které je příjemné, laskavé, břemeno, které netíží. Zní to jako protimluv. Ježíš první nesl to jho, trám kříže. To jho je Boží milost a milosrdenství, Boží soucit se všemi lidmi. Když neseme, respektive jsme zapřaženi a táhneme Kristovo jho milosrdenství a soucitu s ostatními lidmi, pak to dává smysl. Opakuji, táhneme Kristovo jho milosrdenství a soucitu.

Připusťme, že u Boha mohou být věci jinak, než si představujeme, než jak jsme je pochopili nebo chápeme. Připusťme, že prvoplánové pochopení biblického textu obvykle není to, co ve skutečnosti bible říká. S velikou pravděpodobností jsou to jenom naše domněnky a předporozumění, které si do toho textu vkládáme. Připusťme, že Boží slitování má mnohem větší dosah, než si dokážeme představit.

SNC: Mt 11,29n Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, … Neboť to mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.

Požehnání:

Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.

Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.

Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na Kristových cestách.

Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku, ne naše pravdy.

Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.

Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.

Amen.