- Zvuková stopa není dostupná
- poslední kázání >>
Kázání 2023-04-23 - Zdeněk Eberle
26. Dubna 2023
Kázání v neděli 23. dubna 2023, Lochotín
Ž 116, 1-4.12-17; 1Pt 1, 17-23; L 24, 13-35; Sk 2, 14a.36-42 Církev je když ….
Ze čtení jsme slyšeli o vzniku církve. To si budeme rámci církevního roku připomínat o Letnicích, o svátku seslání Ducha svatého. Nechci předbíhat, ale dnes chci mluvit na téma „církev“; co jsou její znaky a jak vypadá její život. Je to na jedno kázání moc veliké téma. Proto něco zmíním jen stručně, u jiného se zastavím podrobněji; podle toho, co je pro nás – podle mne – aktuální.
Když apoštol Petr na Letnice kázal, Duch svatý způsobil, že Petrovo kázání změnilo život tří tisíců lidí, kteří se dali pokřtít a vytvořili první křesťanský sbor na světě. Slyšeli jsme, že vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Jsou to čtyři poznávací znaky skutečné církve: kázání, společenství lásky, Večeře Páně a modlitby chvály a vděčnosti.
Společnost, v níž žijeme, je historicky zatížená zkreslenými představami o církvi; a musíme čestně uznat, že si za to velice často může církev sama. Kdykoliv tento organismus, tělo Kristovo, ujel jakýmkoliv směrem do organizace, jeho „PR“ utrpělo škodu samo vůči sobě i vůči společnosti. Pokud toto neporozumění nechce prohlubovat, musíme jít znovu ke kořenům, k podstatě.
Takže jen telegraficky: za vznik církve „může“ Pán Ježíš: ptá se Petra, za koho on považuje jeho samotného, Ježíše. A Petr odpovídá: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého". Poprvé zde na zemi zazněla z lidských úst plná pravda. Ale ten kdo takto vyznal, slyší: "Ty jsi skála a na té skále vybuduji svou církev." Tedy ne Petrovu církev, ale svou církev. Církev Pána Ježíše Krista. Petr vyznal Ježíše Krista za Božího Syna a Spasitele světa a v tom okamžiku se stal základním kamenem církve. Ale to neměl ze sebe, právě tak, jako jeho kázání na Letnice nebylo výsledkem jeho úžasné osobnosti. Jak vzniká církev? Odpověď je zřejmá. Každý, kdo vyzná jako Petr, stává se stavebním kamenem církve. Ne ale církve Petrovy, nýbrž církve Kristovy. Bez Krista není církev možná!! O církvi se dá mluvit jedině a vždycky pouze v souvislosti s Ježíšem. Už sám výraz "církev", který jsme přes staroslověnštinu dostali darem od Řeků, tuto souvislost potvrzuje. Slovo církev je vlastně úpravou řeckého slova KYRIAKÉ, jež označuje doslova: "to, co patří Pánu" Společenství Božího lidu, které si dává jméno církev, tedy říká, že je vlastnictvím Pána Ježíše Krista. O církvi, tedy o svém majetku, mluví Kristus až poté, co jej Petr vyznal svým Pánem, Mesiášem a Synem Božím. Tady se začíná, ale také určuje směr pokračování církve. (kázání CB Karlovy Vary)
A jak taková církev vypadá? To už jsem řekl: káže se tam o Kristu, lidé, kteří patří Kristu, vytváří společenství lásky, vysluhují se tam svátosti (při čemž se církev v jejich počtu a podobě už různí!!!) a toto společenství lásky se modlí. Když se to děje, přestává být pojem církve abstraktním pojmem a stává se skutečností. Skutečností reálně prožívanou a vnímanou i naším tělem a naší duší.
1. Kázání, já jsem to nazval kázáním o Ježíši, je široký pojem, který zahrnuje kázání z kazatelny většinou v neděli, ale vejde se tam veškeré biblické vyučování od skupinky, přes sborové biblické hodiny, různé konference, až po vyučování na teologických školách. A má-li to být kázání jako znak církve, musí to být zakotveno na biblickém základu proroků a apoštolů. Různé denominace si to „ošetřují a hlídají“ různě. U nás (v ECM) je to ošetřeno tím, že nedělní kázání mají svěřeni ti, kteří mají povolení ke kázání, které uděluje Farní konference na návrh faráře, tedy odpovědného duchovního za farnost. A ten má odpovědnost udělenou biskupem cestou Řádu církve. Na stranu druhou naše církev velmi podporuje laickou službu a je i na faráři a na těch, kteří církev tvoří, aby zkoumali, nekážou-li se bludy nebo jen přání „kazatelů“.
2. Společenství lásky, neboli: byli spolu. To má daleko pestřejší podobu, než kázání, protože to zahrnuje aktivně všechny, kteří církev tvoří. Jeden obraz církve (a je jich víc a mám je všechny moc rád!!) je, že je to stavba, skládající se z živých kamenů. Tento obraz pochází, jako všechny, ze starověku, kdy stavebním materiálem byl kámen. Nebyl přesně řezaný jako pórobeton, přesné cihly jakkoliv technicky vyvedené (izolační, lícové, tvárnice, atd.), ale kámen z lomu. Kámen, který byl kus od kusu jiný. A tak ho kameníci opracovávali, aby se do stavby hodil, dobře na svém místě „seděl“ a stal se nosnou částí zdi, kam ho stavitelé položili. Už jistě víte, kam mířím: každý jsme tu naprosto jiný. A každý, opakuji, každý musí procházet procesem opracování, aby dobře seděl se sousedním živým kamenem: vedle sebe, nad sebou, pod sebou. Ale i v místě, které není odnikud vidět. Někde uprostřed!! A je v tom procesu opracování tak dlouho, jak je třeba. Je to jeden z křesťanských paradoxů: Kristus ti vydobyl svobodu, jsi jedinečný, ale chce, abys ses „hodil“ k sousednímu živému kameni; doplňoval ho, aby ses nechal doplňovat, a to tak, aby stavba byla kompaktní a bezpečná. Je v tom veliké napětí a je v tom skryto potencionální nebezpečí rozkolů a rozbrojů. Pán Ježíš a po něm i apoštolové nám řekli, jak na to. Nejsme bez výmluvy. A tyto principy nejsou tématem dnešního kázání. Ale vy je v drtivé většině moc dobře znáte!!! Společenství lásky se děje, kdykoliv se dva nebo tři křesťané sejdou. Společenství lásky se děje i v neděli dopoledne. A abychom mohli být tady, pod střechou, v teple, mít servis, techniku k pohodlí, musíme se na tom podílet. Buď se na tom všem podílíme my všichni jako dobrovolníci v rámci služby nejen v neděli, ale i jindy, protože mnohé věci je třeba připravovat i během týdne, nebo k tomu oddělíme některé „kameny“ a koupíme jim to potřebné nářadí. Pro ten druhý způsob mluví praxe už od samého založení církve, že tam byli lidé, kteří si nevydělávali na živobytí, ale naprosto naplno se věnovali práci, službě v církvi. Kázáním a modlitbou. Přátelé, nic z nedělního i všednětýdenního servisu se neudělá tzv. samo. Přicházíš v neděli ráno do kostela a očekáváš., že budeš „obsloužen“? To je docela legitimní nárok, pokud ses na něm podílel. Já vím, že některé osobní zkušenosti se do nedělního kázání nehodí, ale promiňte, prosím!!!
Maminka mi jako malému klukovi zpívala písničku: Když naší mlátili, já ještě ležel, oni šli k snídani, já taky běžel. Pročpak ty běžíš, když jsi nemlátil? Když už jsem na cestě, tak se nevrátím. Vsadím se, že víte, proč to říkám. Nepotřebujeme kostel, abychom mohli být církev. Třeba bychom se mohli scházet někde v lese; třeba v boleveckém lese, někde u Kolomazné pece, že? Zrovna tak nepotřebujeme topit, svítit, promítat, zvučit, tisknout různé materiály, jít po bohoslužbě na kafe a čaj, přidat se k písním, … Nebo potřebujeme? Abychom byli církev, tak to nepotřebujeme. Abychom to měli pohodlnější, tak to potřebujeme. A chápete, že je problém žádat ateistickou společnost o to, aby nám na to dala peníze, že? O penězích a církvi toho bylo už řečeno tolik!!! V poslední době jsou to rozdělující restituce. Ale ať to vezmete z té či oné strany, kázání evangelia a diakonie potřebují peníze. Od chudých i bohatých. Prosím, máte v tom jasno? Nevím, jak se o tom nově dozví ti, kteří tu dnes nejsou. Pokud s nimi budete mluvit, neříkejte prosím jen to, že mají dávat!! Ale také „proč“, pokud to vidíte také tak. A náš bratr farář slíbil, že o tom bude s lidmi mluvit. Věřím, že když to řekl, že to také dělá. Modlete se za něj, prosím!!! A také si uvědomuji, že mnoho lidí v současné společnosti, když slyší slovo „církev“, napadne je automaticky slovo „peníze“. Proč? Proto církevní restituce ve společnosti vzbudily takové vášně; a to i přesto, že perspektivně je oddělení církve od státu pro společnost a stát výhodnější. Asi něco církev v minulosti ohledně peněz pokazila.
3.A pak jsou znakem církve svátosti. Podržím se naší praxe. Křest a večeře Páně. To děláme a já doufám, že víte, o co jde. Věříš, že Ježíš Kristus nesl tvé hříchy na kříž? Tak ses asi nechal pokřtít, že? A než ses nechal pokřtít, prošels křestní přípravkou, aby se ti mnohé mohlo ujasnit a aby ses mohl také na leccos zeptat, že? A když jsi pokřtěný na vyznání, že patříš Kristu, chodíš si nejméně jednou za měsíc pro to jídlo, které ti dává duchovní pokrm, který nelze jen tak popsat a které nám znovu a znovu připomíná, že jsme „my mnozí jedno tělo“. Že i když jsme udělali před křtem generální pokání, tak pokání znovu a znovu potřebujeme kvůli zaprášeným cestám života. To neděláme kvůli nikomu jinému, jen a pouze kvůli sobě.
4. Církev se modlí. Před delším časem jsem tu měl z kazatelny kázání o soukromé modlitbě a chystám se, že některé kázání bude o modlitbě ve společenství. Základem našeho modlitebního života je modlitba soukromá, rozhovor mezi mnou a nebeským Otce či Pánem Ježíšem či Duchem svatým. Pokud je modlitba rozhovor, pak je čas na to, aby jeden mluvil a druhý naslouchal a pak je to i obráceně. Kolik času dáte mluvení a kolik naslouchání? A jak si Boží odpovědi představujete? Nechám to schválně nezodpovězené. Hodně toho víte, abyste si na to mohli odpovědět sami nebo se někoho zeptat, na jeho osobní zkušenosti. Pokračováním je modlitba ve dvou, ve třech. Tou modlitbou ve dvou mám na mysli především modlitbu mezi manželi, pokud nežijete singl. Jsem hluboce přesvědčený, že modlitba manželů má pozitivní vliv na vzájemný vztah. Vycházím z toho, že pokud je modlitba modlitbou a není řečnickým cvičením, nedá se v ní „švindlovat“. To platí obecně, ale u manželů především. Je to velice, velice intimní skutečnost a ve vztahu těchto dvou lidí by měla ideálně předcházet tomu nejintimnějšímu, jak to obvykle vnímáme, tedy sexu. Tedy pro přesnost: nejprve se ti dva ve své počáteční etapě vztahu modlí, pak spolu spí. Obráceně je to asi také možné, ale zdá se mi to těžší nastartovat. Odtud plynou mj. moje obavy ze vztahu křesťana a nekřesťana.
To vše je základ pro modlitbu ve společenství. Z hlediska veřejného projevu, kam jistě patří i společná modlitba, na tom nejsme všichni úplně stejně. Do společné modlitby patří liturgická modlitba, která má tu výhodu, že je úsporná, promyšlená a má konec. Ale patří sem i modlitba volná, která má jiné výhody, reaguje aktuálně na slyšené slovo, na aktuální potřeby naše, ale jiných lidí. Má však daleko víc úskalí: nemá dopředu stanového ono „amen“ k ukončení modlitby. Mnohé tzv. krásné veřejné modlitby mají to nebezpečí, že jiné odrazují, aby se také připojili k hlasité modlitbě. Jednak proto, že to někdo řekl tak krásně nebo že to někdo už řekl všechno. Alespoň zdánlivě všechno. Ale jsem hluboce přesvědčen, že společenství se modlí, i když není nic slyšet. Potichu. V duchu. Potřebujeme k tomu čas, někdo méně, ale někdo více. Často se nejde modlit jaksi na povel, „profesionálně“. Je zajímavé, že na chvály (což jsou ostatně také většinou modlitby) si obvykle čas dáme, ale ticho na modlitby už méně. Možná, že bychom se mohli poučit u jiných křesťanů, kteří to umí.
Ale v předposlední větě vám chci říct snad to nejpodstatnější: hlavně se modleme!!! V Písmu se dočtete, že modlitba má tolik zaslíbení!!! A navíc: i tady jde o dialog; při bohoslužbě Bůh mluví, církev odpovídá.
A úplně nakonec: jsme církví Ježíše Krista? Rozmysleme si to, opravme, co se opravit dá, nebudeme s tím hotovi úplně nikdy, ale stojí to za to. Přece všichni dobře chápeme rozdíl mezi organismem a organizací. Že?Amen.
Slovo na cestu: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. 1 K 12,27
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. V Ježíšově jménu.
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010