Mt 4, 1-11
Prověrka klíčového vztahu
(26.2. 2023, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Biblický příběh z edenské zahrady líčí, jak člověk podlehl pochybnostem o dobrotě Stvořitele a uvěřil, že může být sám sobě bohem. Protiváhou tohoto příběhu je příběh Ježíše, který v samotě pouště, tváří v tvář falešným nabídkám, obstál. Jeho odpovědi jsou odpověďmi Syna, který má v Bohu milovaného nebeského Otce. Ježíšův 40 denní pobyt v samotě pouště bez jídla byl každopádně prověrkou tohoto klíčového vztahu. Je to příběh, který staví i nás před otázku, jak si ve vztahu s Bohem stojíme my – kým pro nás je a co všechno v něm máme. Pro začátek postního období je to velice příhodný příběh.
-----
Vidíme Ježíše, jak čelí třem výzvám. Ďábel ho chtěl přimět, aby prokázal své božství způsobem, který by ho zdiskreditoval. Podívejme se na ty tři výzvy.
Ta (1) první ho měla přimět, aby získal nasycení z kamenných chlebů a utišil svůj tělesný hlad. Ale kdyby jen to. Byla to výzva, aby využil své božské moci a dal chléb všem hladovým. Aby dal světu nasycení bez práce, bez potřeby dělit se se znevýhodněnými – tedy bez potřeby hledat cesty ke zmírnění chudoby, bez potřeby hledat spravedlivější svět za cenu obětí.
Ta (2) druhá výzva měla Ježíše přimět k tomu, aby vytrhnul zaslíbení Písma z jeho kontextu a zneužil ho ve snaze přinutil Boha k jednání. Výsledkem mělo být Ježíšovo zviditelnění. Všichni měli mít před očima „nepopiratelný“ důkaz, že je to Boží Syn. A snad to měl být i návod pro ostatní, jak je možné donutit Boha, aby prokázal, že jsou to jeho služebníci – služebníci, které provází jeho moc a ochrana.
No a ta (3) třetí výzva mu měla přinést moc nade všemi lidmi. Byla to nabídka neomezeného vlivu po způsobu oslňujícího, charismatického vůdce a politika, který by mocenskými prostředky ovládl mínění všech a donutil je realizovat jeho představy se světem. Nejlépe způsobem, který používají mnozí současní populisté: Dejte mi moc a já za vás všechno vyřeším a zařídím (zřekněte se své svobody).
Milovaný Boží Syn se tváří v tvář těmto falešným nabídkám rozhodl jako milovaný Boží Syn. A tím ukázal cestu všem milovaným synům a dcerám nebeského Otce. V tomto příběhu dostává šanci úplně každý. Je to šance uvidět, o co jde v životě člověka, který v Bohu poznává nejen svého Stvořitele, ale také svého milujícího Otce. Prověrka Ježíšova vztahu k Bohu nám prozrazuje, že i náš vztah k Bohu je podobným způsobem prověřován. Chcete-li to přijmout, Ježíšův příběh z pouště vypovídá o tom, že každý člověk znovu a znovu odpovídá na stejné nabídky. A buď odpovídá jako milované Boží dítě, anebo jako člověk, který se rozhoduje být sám sobě bohem.
V příběhu Ježíšova pokušení na poušti vidíme, co je určující v životě člověka, který navzdory nepřízni života, nachází bezpečí v Boží dobrotě.
Člověk, který našel milující náruč Boha, ví, že skutečný život není zajištěný plným žaludkem, plným šatníkem ani přetékajícím bankovním kontem. Nic proti dostatku toho všeho. Ale vzdor tomuto dostatku, trpí mnozí „zajištění“ mnohem závažnějším nedostatkem. Jsou naprosto hluší k Božímu promlouvání. Neslyší slova, která dávají životu skutečnou hloubku, přináší světlo do důležitých rozhodnutí, plní srdce nadějí, probouzí chtění, které osvobozuje a vrací člověku důstojnost, přináší uzdravení a odvahu milovat. Život je víc než sytost a materiální zajištěnost. Život je životem v dialogu s Bohem. Boží Syn a každý kdo žije ve vztahu s Bohem, ví, co přináší skutečné nasycení.
Člověk, který nachází bezpečí v náruči Boha, nemá potřebu dokazovat sobě nebo druhým, svoji výjimečnost. Nemá potřebu tváří v tvář těžkostem života, ale i tváří v tvář odmítání a přehlížení, nutit Boha, aby projevil svoji moc způsobem, který všem vytře zrak. Milovaný syn nebo dcera nebeského Otce touží po jediném: aby se v každé situaci naplnil Boží záměr. Hledají Boží vůli. Nechávají mluvit Písmo a nenutí Písmo říkat to, co chtějí, aby říkalo. Modlí se Ježíšovými slovy: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ A modlí se tak, i když ví, že v jejich situaci bude naplnění Boží vůle znamenat těžkosti a oběť. Boží Syn a každý kdo žije ve vztahu s Bohem, nechce Boha k něčemu nutit. Chce Boha poslechnout.
Člověk, který nachází bezpečí v náruči Boha, nechce řešit problémy světa, ani problémy svého nejbližšího okolí za použití populismu. Heslo: „Účel světí prostředky.“, je pro ně při prosazování dobrých cílů naprosto nepřijatelné. Vždycky bude platit, že větší vliv, který byl získán za cenu kompromisu se zlem, nikdy nepovede k dosažení skutečného dobra. Boží království přichází a projevuje se, když člověk ctí Boha ve své každodennosti – když je věrný v malém. Když jde Ježíšovou cestou – cestou obětavé služby. Ne cestou sebeprosazování, ale cestou sebepřekračování. Po této cestě je však možné jít vytrvale jen jako člověk milovaný Bohem – jen jako člověk, který je v srdci přemáhaný Boží láskou.
Milovaný Boží Syn se tváří v tvář falešným nabídkám rozhodl jako milovaný Boží Syn. A je jisté, že jedině s tímto Synem se budeme moc rozhodovat stejně. Ve spojení se vzkříšeným Kristem smíme chtít totéž, co chtěl a co chce on. Smíme chtít a budeme chtít slyšet živé Boží promlouvání do našich situací. Nic jiného nás trvale neuspokojí. Budeme hledat Boží vůli a usilovat stůj co stůj o její naplnění. A budeme tu jako služebníci, jejichž jediným mocenským nástrojem je nesobecká láska.
Každý vztah je čas od času prověřován různými zkouškami. A je evidentní, že prověřován je i náš vztah s Bohem. Vidíme, že to byl Duch svatý, kdo vedl Ježíše – milovaného Božího Syna – do samoty a vyprahlosti pouště. Nedivme se tedy, že i nás občas vede do ústranní a do situací, které pak proměňuje v jedinečné příležitosti. (?) Co lepšího bych vám i sobě mohl přát, než aby se pro nás toto období před Velikonocemi stalo takovou příležitostí? Takovou prověrkou našeho klíčového vztahu a vlastně všech našich vztahů.
Pokud tedy člověk pocítí doslova vábení, aby si dopřál čas k usebrání – čas, kdy si odepře mnohé z toho, co běžně vyplňuje jeho život – je to nepochybně puzení Ducha svatého. Je to nabídka, ale i pobídka k nalézání skutečných životních potřeb; rozpoznávání tužeb, které máme od Boha a také životního poslání. Je to nabídka k poznávání své identity a výzva žít v souladu sám se sebou – žít jako člověk milovaný Bohem. Někdy se toto působení Ducha svatého zpočátku neprojeví jako touha po usebrání, ale spíš jako bolestné vědomí vyprahlosti a prázdnoty.
(Víte, jak moudrý císař poznal svého vhodného nástupce? Co o takovém nástupci platilo? Byl to zpravidla muž, který být císařem nechtěl. A neříkal to jen proto, aby vzbudil dojem pokorného muže. Kdykoli promluvil, bylo jasné, že si plně uvědomuje břemeno zodpovědnosti, které je s rolí císaře spojeno.) Kvalifikací pro službu Božího království je jen a jen identita Bohem milovaného člověka. Jen člověk, který žije z Božího přijetí, bude spoléhat na Boha a bude ve vztahu k druhým svobodný od sebe sama/od sebeprosazování a od potřeby něco dokazovat sobě i druhým.
-----
Prosme za vnímavost k Božímu promlouvání a dávejme k tomu Pánu příležitost při rozjímání nad Písmem. Ptejme se, co nám Pán ve svém slovu skutečně říká a nehledejme v bibli jen oporu pro své názory. A nechtějme druhé měnit jinou silou než silou sebedávající lásky. Ďábel vyklidí prostor. A místo falešných nabídek budeme zahrnuti vším, co budeme potřebovat. O to už se postarají Boží andělé. Přeji nám všem požehnanou předvelikonoční prověrku našeho nejdůležitějšího vztahu. Přeji nám všem, abychom úplně nově našli sami sebe a nově také zakusili chuť skutečně svobodného a naplňujícího života. Amen
Slovo na cestu: 1J 2, 15-17
Požehnání: 2Te 2, 16-17