Mt 17, 1-9
Nadějná vyhlídka a životní výzva
(19.2. 2023, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Kdo z nás by si nepřál prožít život bez větších obtíží; život naplněný úspěchy, příjemnými a zároveň smysluplnými věcmi. Mám za to, že Ježíšovi první učedníci, když slyšeli, co jejich učitel říká o přicházejícím království pokoje, a když viděli jeho mocné činy, získali dojem, že s ním jdou vstříc zářným zítřkům; a že jejich život dostává význam, o kterém se jim nikdy ani nesnilo. Ale ouha! V den, kdy jejich nadšení z Ježíše dosáhlo vrcholu – kdy v něm rozpoznali Mesiáše a Božího Syna – v ten den přišla studená sprcha. Ježíš s nimi začal mluvit o tom, že míří do Jeruzaléma, kde bude trpět a bude zabit. A pokud ho prý chtějí následovat, musí počítat s mnoha oběťmi. Pak ale tři z nich dostali nadějnou vyhlídku a zároveň i životní výzvu. Ta vyhlídka a výzva je zprostředkovaně určená také nám.
-----
V samotě vysoké hory bylo Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi dopřáno uvidět Ježíše tak, jak ho ještě neviděli. Na této hoře poznali, že kromě světa, který máme před očima, je tu ještě jiný svět. Svět stejně skutečný jako ten viditelný. Vlastně ještě skutečnější, protože není pomíjivý. Na vlastní oči uviděli dva velké dávné proroky: Mojžíše a Eliáše, kteří začali s Ježíšem rozmlouvat o dění v našem pomíjivém světě. Tahle šokující vize – jen tak mimochodem – odhalila důležitou skutečnost, že starozákonní biblické texty mají stále co říct do každé doby. A že všechno, co říkají, ukazuje na toho, kdo je naplněním všech zaslíbení ohledně záchrany a obnovy lidstva i celého světa. Ukazují na Ježíše.
Když pak sestupovali z hory „nebeských vizí“ zpět do „údolí všedních dní“, Ježíš těm třem řekl, že o tom nemají nikomu říkat, dokud ho neuvidí vzkříšeného. Jsem přesvědčený o tom, že nechápali, o čem to Ježíš mluvil, když s nimi mluvil o svém vzkříšení. Ale jedno je jisté. Přišel den, kdy ho vzkříšeného uviděli a konečně plně porozuměli, kdo je a jaké bylo a je jeho poslání. Konečně věděli, co je to živá naděje a měli ji i pro ostatní. A věděli i to, že neposlouchat tohoto Ježíše znamená míjet vše, co v životě stojí za to. (Promiňte mi hodně banální přirovnání: Něco jiného je prohlížet si prospekty s novým autem. Něco jiného je pak si do toho auta sednout v prodejně. A úplně něco jiného je auto nastartovat a vyrazit s ním na silnici.) Už dávno nastal čas vyrazit …
(!) Skutečnost je taková, že už se o tom – co ti tři tehdy viděli v samotě vysoké hory – mluvit smí! A samozřejmě se o tom může i psát (evangelia a 2. list Petrův jsou toho dobrým příkladem). Lhůta mlčenlivosti jednou provždy vypršela. Petr a spol. a po nich i mnozí další už porozuměli a můžou o tom – koho v Ježíši poznali – vydávat pravdivé svědectví. Teď už ví a je to jistota jejich srdcí, že Ježíš je Pán a Bůh. Pán a Bůh, který kvůli nám všem prošel nepředstavitelným ponížením, utrpením a smrtí. Je to Pán, kterého nebylo možné zadržet v žádném stánku ani kostele kdesi na vysoké hoře – i když to si Petr tehdy moc přál. Cesta za utrpením do Jeruzaléma ho naprosto odpuzovala. Jisté je, že na vysoké hoře, kde bylo nebe nadosah, by Ježíš nikoho nezachránil. A to ani kdyby tam zářil jako slunce až do dnešních dnů.
Ale tak jako oni potřebovali čas k plnějšímu poznání a k probuzení víry v Ježíšovo božství, tak ho Pán dává i všem ostatním. Ale jen pokud se člověk přidrží apoštolského svědectví a nemávne rukou nad Ježíšovými slovy, nebude to čekání nazdařbůh – nebude bezcílné. Člověk se potřebuje a může přidržet hodnověrného svědectví o Ježíši. A může v něm přijmout a rozpoznat svou životní výzvu.
V životě se ocitáme před různými výzvami. Všechny však převyšuje Boží výzva, abychom poslouchali, co nám říká Ježíš evangelií. Poslouchejme, co tam o něm říká sám Bůh. Je to zaručený způsob, jak se neztratit ve tmě. Následování tohoto Ježíše – byť následování plné pádů a kotrmelců – je cestou, na které člověka dříve či později zastihne rozbřesk. Tedy den, kdy člověku vzejde jitřenka v srdci – kdy osobně pozná Ježíše jako vzkříšeného/živého Pána a Boha.
Nedivím se však tomu, že si někdo uprostřed drsné reality života zklamaně řekne: „Nemá to cenu! Jsou to všechno jen nedosažitelné ideály. Proč se snažit pádlovat proti proudu?!“ Ano, život je někdy hodně nespravedlivý. Ale vzdor tomu je tady stále možnost nechat si posvítit na cestu Ježíšovými slovy a jeho životem. (Víme, že i malé světlo dokáže zaplašit velikou tmu. Natož světlo, které vyzařuje z Ježíšových slov, z jeho příběhu, ale i ze životů těch, kteří ho skutečně následují.)
Důležité je však vytrvat v naději a stavět Ježíšovo světlo proti všem tmám: nebát se postavit velikost ducha proti nízké pudovosti; velkorysost proti malichernosti, odpuštění a touhu po smíření nezavrhnout ani navzdory všem ranám pod pás, postavit věrnost proti zradě, upřímnost proti pokrytectví, čisté úmysly proti vypočítavosti a mocenským hrám, láskyplný zájem proti sobecké lhostejnosti. Tedy nebát se poslechnout chtění, které v člověku probouzí sám vzkříšený Ježíš a vytrvat navzdory všem svým selháním. Člověk při tom pocítí něco podobného, co pocítili ti tři učedníci na vysoké hoře – Pánovu blízkost, jeho dotyk a povzbuzení: „Vstaňte a nebojte se.“ Je to jediný způsob, jak může světlo z vysoké hory začít proměňovat život v údolí všedních dnů. Děje se to zpravidla ve službě lásky bez jakékoliv okázalosti.
To, co se odehrálo v samotě vysoké hory a co pak následovalo v údolí, nám mimo jiné ukazuje, že cesta následování Ježíše v tomto světě má budoucnost, i když to přináší obtíže a zdánlivé prohry. I když nám někdy bude připadat, že kolem nás vítězí temnota a lež – že nemá cenu dál se o něco snažit – příběh z hory proměnění mluví o konečném vítězství světla a pravdy. Rozhodnutí poslouchat Ježíše nás otevírá zkušenosti Božího království, které se nejprve prolamuje do našich srdcí, následně i do našich vztahů a do všech situací našeho života.
Díky službě, která má zdroj v obětavé lásce, můžou lidé začít vnímat skrytou slávu Ježíšova božství. Ve výsledku je to vždy služba, která je projevem poslušnosti vůči Ježíšovi, kterého nemiluje jen nebeský Otec, ale také my. Tímto způsobem ožívají Ježíšova slova i pro ty, kteří je nikdy neslyšeli, nečetli, anebo jim nevěnovali velkou pozornost. I úplně všední záležitosti se díky tomu proměňují a doslova se odívají Ježíšovou slávou. Skutky konané z lásky – skutky, které nám dává vzkříšený Pán – mají moc druhé zasáhnout a zaujmout. Nikdy to však nebudou skutky konané se snahou zaujmout.
Služba nezištné a obětavé lásky je evidentně tou největší životní výzvou. Je to služba, která do našeho světa přináší střípky Božího království. Království, které je skryté, a přesto je skutečné a je nám všude nadosah. Stejně jako Petr, Jakub, Jan a mnozí další, se neobejdeme bez osobní zkušenosti setkání se vzkříšeným Ježíšem. Potřebujeme odložit své strachy a představy, včetně svých výmluv o tom, že následovat Krista je nemožné. Potřebujeme se učit nespoléhat na sebe, ale na milovaného Božího Syna, který nám chce dát všechno potřebné.
Nejsme zváni k tomu, abychom se sami ze sebe snažili dosáhnout kvalit Božího království. Jsme zváni poslouchat Ježíše. Jeho živé promluvení k nám vždy provází nezadržitelná touha udělat v dané příležitosti to, co je v souladu s jeho slovy. Nesnažme se o něco jiného. Poznávejme Pána slávy v tom, co nám dává on. Poznávejme, že je to jen a jen Ježíš, kdo dokáže naplnit všechny požadavky Božího zákona; a kdo nám dává schopnost žít životem milovaných synů a dcer. Všechny požadavky Zákona a všechny prorocké výzvy ukazují na Ježíše. Nechme se i dnes pozvat k životu, který nám může dát jedině vzkříšený Ježíš.
-----
Nesnažme se mít Ježíše jen pro sebe. Ano, budeme ho mít i pro sebe, pokud ho budeme mít i pro ostatní. Vstaňme a nebojme se jít s ním do údolí všedních dní. Poslouchejme, co říká nám osobně. Skončila doba mlčenlivosti. Sdílejme svoji naději s ostatními. To je celé. Amen
Slovo na cestu: 2Pt 1, 18-19
Požehnání: 2Pt 3, 18