1K 9, 16-23
Inspirující svoboda
(7.2. 2021, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
„Na světě není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“, říká pravdivé přísloví. Slova apoštola Pavla ale vyznívají tak, že on se o zalíbení všem snažil. Jenomže Pavlovi nešlo o to, aby se všem zalíbil. Šlo mu o to, aby se všem přiblížil a mohl naplňovat úkol, který přijal od vzkříšeného Krista. Svoboda, s jakou se Pavel ujal úkolu zvěstovat dobrou zprávu o záchraně v Kristu, je velmi inspirující.
-----
Z Pavlových slov doslova tryská hrdost Ježíšova služebníka. Je to hrdost muže, kterého vzkříšený Ježíš kdysi před branami Damašku přemohl svou láskou. Tehdy – v osobním setkání s Pánem – se zrodila jistota Pavlova povolání zvěstovat evangelium. Tato služba pro něj byla výsadou. A nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že kvůli ní musel často snést mnoho nepříjemností – a že nejednou hleděl i smrti do tváře. Vždy to však byla služba, kterou mu svěřil milovaný Pán. Byla to služba, díky které mohl svého Pána poznávat mnohem lépe. A i když byla často náročná a těžká, byla pro Pavla odměnou. V Korintě ji konal bez nároku na peněžní odměnu. To ale v žádném případě nebyl důkaz její malé ceny. Bylo to právě naopak! Vždyť to byl Pavel, kdo většinu korintských přivedl svou službou ke Kristu. Služba evangelia mu byla vším. Nepotřeboval za ni žádnou odměnu od lidí. Odměnou mu bylo to, že při této službě zakoušel Pánovu blízkost a to, jak si ho Pán používá.
Pavlova služba nebyla cestou pochybných kompromisů, jak by to někomu mohlo na první poslech vyznít: „Všem jsem se stal vším …“ Byla to cesta lásky. Cesta, po které ho vedl k lidem sám Pán. To Kristus byl Pavlovým zákonem na všech jeho cestách – tedy tím, podle koho se řídil. (Planety Sluneční soustavy s naprostou přesností obíhají po svých drahách kolem Slunce. Nejsou však k Slunci připoutány žádnými mohutnými lany. Jsou na svých drahách drženy neviditelnou silou přitažlivosti Slunce. Podobné je to v životě křesťana, který je vydán svému Pánu. Je na svých cestách připoután ke Kristu poutem lásky.)
Byla to Ježíšova láska, která Pavla v jeho vztahu k pohanům zbavila lpění na kultických předpisech Mojžíšova zákona. A naopak ve vztahu k Židům ho stejná láska přiměla k tomu, aby jako Žid jejich židovské zvyky respektoval. V obojím případě to bylo proto, aby nekladl zbytečné překážky evangeliu. Pavel nebyl bezpáteřní tvor. Jeho způsob služby byl projevem skutečného zájmu o člověka. Byl to projev touhy zvěstovat všem spásu a nový život v Kristu. A paradoxně to byl i projev toho, že Pavel byl opravdu sám sebou. Byl to projev vydaného a oddaného služebníka Pána Ježíše Krista.
(Každý z nás se občas obléká s ohledem na druhé a zachovává i jiná společenská pravidla proto, aby se nestal pohoršením a nezachoval se k ostatním neuctivě. A někdy stojíme před výzvou, abychom hledali to dobré i v něčem, co je pro nás velmi vzdálené – mám na mysli různé kulturní a umělecké projevy.) Tak nějak se projevoval zákon Kristův v postojích a jednání apoštola Pavla.
Možná ale vnímáme obavu, aby se snaha překračovat překážky nestala zpronevěrou Kristu. Jednání podle zákona Kristova ale nemůže být zpronevěrou Kristu. Bude vždy poslušností Krista. Zákon Kristův nám dává rozpoznat, co je ve vztahu k různým kulturním zvykům správné a co už ne. Co je projevem respektu, skutečného zájmu; a co je projevem pohrdání a odmítání. Ano, některé kulturní zvyklosti s láskou a zdvořile odmítneme. A pokud to uděláme s láskou a zdvořile, stane se z toho vlastně příležitost, abychom druhým řekli proč. Proč v té, či oné záležitosti volíme jinak. Proč dáváme přednost něčemu jinému.
Tak jako byl Kristus průvodcem apoštola Pavla, bude i naším průvodcem na cestě k druhým lidem. Tak jako byl dárcem Pavlovy svobody, bude dárcem i té naší. Tak jako učinil Pavla nástrojem k záchraně druhých, chce učinit stejným nástrojem i nás. Možná se teď v někom ozvala námitka, že Pavel byl ale ve srovnání s námi přeci jen člověkem jiného formátu. To jistě byl! Ale stejně jistě byl i člověkem nedokonalým a chybujícím. Když na jednom místě mluví o tom, že poklad evangelia je v něm skrytý jako v hliněné nádobě – tedy v křehkosti jeho lidství – tak to myslel vážně. (!) Bůh nepotřebuje k úkolu evangelizace lidi dokonalé, ale ty, kdo ho milují!
Nic na světě nám nedá Kristovu dobrotu. Tu nám může dát jedině Kristus sám. Nic na světě nám neumožní přístup k srdci našich bližních, jedině skutečnost, že mi sami umožňujeme Kristu přístup k našemu srdci. Dobrota, která je v našem jednání projevem Ježíšovy dobroty, pak dokáže u druhých probudit zájem a otevřít je pro Boží království. Je to Ježíšova dobrota, která je pro druhé nabídkou šance, aby si přiznali, že ve svém srdci mají skryté potřeby, které tam vložil Bůh (potřebu naděje, milosrdenství, odpuštění a nesobecké lásky).
Pavel se od Ježíše učil žít tak, jak to Bůh zamýšlel právě pro něj – pro Pavla. A i když to v různých situacích mohlo pokaždé znamenat něco úplně jiného, nikdy v tom nechyběla Ježíšova tichost a pokora. To vytvářelo nové situace, které se staly prostorem otevřeným pro Boží království. Jde o to používat cesty, které nám připravil Pán, než vymýšlet uměle nějaké vlastní – tedy cesty, na kterých budeme jen stěží autentičtí. Stojíme tedy před výzvou: přijímat ve službě evangelia cestu, kterou nám nabízí život se svými každodenními příležitostmi.
Ale i když se ve svých příležitostech setkáme s lidmi, naše svědectví o naději v Kristu k nim vůbec nemusí dosáhnout. Častou překážkou je to, když člověk k druhým přichází jako k objektům evangelizace. Když s nimi jedná jen jako s bližními, ale on sám se jejich bližními nestane. Být někomu bližním není možné bez ochoty být tu pro ně. Není to možné bez ochoty otevřít se jim. Pavel nám ukazuje, že vždycky jde o skutečný zájem, o skutečnou ochotu sdílet se s nimi o tom, co zajímá je, a co je důležité pro ně. Jde o to překračovat všechny nesmyslné překážky předsudků, povrchnosti a zbytečných obav. Samozřejmě k tomu patří i výzva mluvit s nimi jazykem, kterému rozumí. Víme, že každý křesťan po nějakém čase má tendenci chytat církevní dialekt. Velkou překážkou evangelizace je však také iluze o tom, že k druhým přicházíme jako majitelé pravdy; a v horším případě jako lidé, kteří se považují za lepší než ti druzí. Pak se člověk velmi snadno stane pouhopouhým obhájcem svého světonázoru. Někdy velmi arogantním obhájcem.
Evangelium je poklad, který je možné předat jen z lásky a se skutečným zájmem o druhého a s touhou po porozumění. Pak pro druhé evangelium bude evangeliem, které stojí za zvážení.
Četl jsem nedávno slova vyznání, kterými někdo chtěl vystihnou, o co jde ve službě sdílení naděje evangelia: „Každý z nás je pískem, který musí propustit vodu pramene, aby se dostala dál; každý z nás je polínkem, jímž má prohořet oheň, aby zapálil jiné polínko; každý z nás je oknem, kterým vchází do domu tvé světlo, Pane.“ Z těchto slov vnímám, jak důležité je nezapomínat, že moje láska vůči druhým vždy bude láskou omilostněného hříšníka k jinému hříšníkovi. K hříšníkovi, za kterého už také bylo zaplaceno výkupné.
Pavlova slova, mě nutí se ptát: (?) Čím je pro mě osobně dobrá zpráva evangelia? Je to vzácný poklad, ze kterého každý den čerpám, a který chci z lásky sdílet s ostatními? A je to poklad natolik vzácný, že ho chci s druhými sdílet způsobem, který bude lidem ušitý na míru?
-----
Bůh se člověka nikdy nevzdá a vždy bude hledat cesty, jak ho zachránit z jeho ztracenosti. Vzdal se kvůli tomu všeho, co měl – neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal. Nepochybujme, že na cestě k druhým lidem – na cestě evangelia – se i my setkáme s požehnáním, které má Bůh pro své spolupracovníky. Prosme Pána, abychom uměli naslouchat druhým jeho ušima, dívat se jeho očima a mluvit k nim jeho ústy. Poznávejme svůj jedinečný podíl ve službě evangelia. Poznávejme svobodu těch, kteří se řídí zákonem Kristovým. Poznávejme rozměry lásky, která dokáže proměnit život jednotlivce i celé společnosti. Amen
Slovo na cestu: 1K 9, 22b-23
Požehnání: 2Te 2,16-17