EN | CZ 

Kázání 2021-01-31

01. Února 2021

V. Pavelek, ECM Plzeň 1, 31.1.2021

Boží útěcha po těžkostech (2K 1,3-11)

Po lednové schůzce výboru pro spolupráci s kazatelem, když jsem odjížděl už po zákonné hodině, jsem přemýšlel o tom, co bude s naším společenstvím. Pracovníkům sboru bylo doporučeno, aby mnohé ze svých úkolů, které mohou, delegovali na jiné. To je dobré, jim by to uvolnilo čas na to, k čemu je ve sboru máme. V duchu jsem si ovšem odnesl otázku: Na koho ty úkoly budou delegovat? Přemýšlel jsem o tom všem dál a polehoučku jsem začal ztrácet optimismus.

Pavel píše do Korintu již několikátý dopis. Nám se dochoval jako druhý. V tom prvním musel reagovat na problémy, o kterých se doslechl. Ve sboru byly rozpory, stranictví kdo se ke komu hlásí – k Pavlovi, k Apollovi, k Petrovi. Nad jedním případem do očí bijící nemravnosti zavírali oči, ale o pojídání masa vedli vášnivé spory a jedni druhé snižovali. Při bohoslužbách pak si dělal skoro každý, co chtěl; Večeři Páně pochopili jako soukromé hostiny. Už to nebylo společenství VP. Někdo zpochybňoval Pavlovu apoštolskou autoritu, s poukazem, že mu jde pouze o jeho osobní záměry (2K 10,2). Do toho všeho do sboru přicházeli „sabotéři“, které Pavel nazývá veleapoštoly (ὑπερλίαν ἀποστόλων 2K 11,5) Ty starosti na Pavla doléhaly velmi těžce. Korintský sbor bylo Pavlovo trochu vzdorovité „dítě“, které miloval, ale nemohl mu pomoci.

Když to vše píše, nemůže zapomenout na nadmíru těžký zážitek z Efezu (Sk 19,23), kdy jemu i jeho společníkům šlo o život. Přirovnává to k zápasu se šelmami (1K 15,32). Počítal s tím, že to nepřežije.

Svoje strasti z misie shrnuje ve druhé polovině jedenácté kapitoly (2K 11,23-28). Kdyby apoštol zůstal jenom u toho výčtu, vydalo by to na tragédii: „Jak chudák do ještě větší nouze přišel.“ Cimrmanologové prominou.

I my mýváme sklony popisovat svým přátelům svá trápení. Někdy je to správné, když si potřebujeme ulevit, vypovídat se. Horší je, když se za tím skrývá nějaká výmluva nebo snaha o získání zvláštního druhu obdivu, či soucitu nebo je to dokonce manipulace. Moji kolegové v práci si často ulevují. Když někdo z nich emotivně líčí, co se nepovedlo a kdo za to může. Dostane ironickou nabídkou: „Kapesníček?“ Není to domluvený signál. Ten kdo naříká a vylévá svou frustraci, je trochu drsněji zastaven nabídkou kapesníčku, aby si utřel pomyslné slzy. Každý z nich to má totiž stejné a musí své úkoly zvládnout. Takové stěžování si, totiž nikam nevede, jen podrývá vůli pracovat dál. Není podstatné, zda je či není naříkání oprávněné.

Pavlovi vůbec nešlo o to, aby ho korintští politovali, aby získal podivný obdiv, nebo aby mu posloužili útěchou. Nikoliv. On chce posloužit jim. Sám velmi dobře věděl, jak se ta jeho trápení proměnila k dobrému. V Efezu se celé pobouření, které bylo nasměrované proti němu, obrátilo proti strůjci rozruchu. Pavel v tom zahlédl Boží ruku, jež zasáhla. Pavlovo starosti se sborem v Korintu se také proměnili v radost. Dříve byl ze stavu sboru zřejmě nešťastný, dokonce jim napsal dopis s mnohými slzami (2K 2,4). Nyní však dostal zprávy, že bratři a sestry v Korintu napravili vše, co napravit mohli. Pavlovi byla ta zpráva nefalšovaným potěšením. Příčinu té změny přičítal Bohu.

Možná máte v mysli otázku, proč taková trápení, protivenství, odpor na apoštola přicházely? A nejenom na něj. Potýkají se s ním všichni, kteří chtějí Kristu sloužit. Ježíš sám se s takovým odporem setkal od lidí. Vedlo to k odmítnutí, nenávisti, utrpení a smrti ukřižováním. Ukazuje se totiž, že člověčí hřích, se staví Bohu na odpor, zatímco On chce člověku projevit svou náklonost a lásku. Je to zarážející, jak moc si Bůh nechá od člověka líbit. A ten, který jde s Kristem, prochází podobným trápením jako On. Proto se Pavel v Efezu smiřoval s tím, že tam zemře (v. 9). (A možná věřil, že ho Bůh i vzkřísí.) To co apoštolovi působilo utrpení, přicházelo z mnoha stran. V Efezu od pohanů, v Korintu od bratrů a sester. Způsobovalo to to, co se vždy staví Bohu na odpor. Působí to stále – od lidí kolem nás, působí to mezi bratry a sestrami v církvích, působí to v nás samotných. Je-li si toho křesťanský pastýř vědom, rozpoznává, že to nejsou bratři a sestry, kdo způsobují trápení, ale hřích v nich. Proto může milovat i ty, kteří ho odmítají, ač ho to velmi bolí a způsobuje mu to zármutek. Náhle se otevírá prostor pro Boží konání. V srdci pastýře klíčí a roste láska k těm lidem. Přináší úlevu trápení navzdory.

Funguje zde zvláštní mechanika. Tam, kde je člověk v nějaké tísni, protože následuje Ježíše, tam se mu dostavuje útěcha. Ne snad, že by přicházela automaticky nebo na požádání. Ovšem přichází v pravou chvíli. Je pravdou, že má skoro vždy jinou podobu, než si člověk přeje. Stejně tak nastává v jiný čas, než si přeje. Obvykle přicházívá pomoc až potom, co si upřímně přiznáme, že s nastalou situací sami neumíme nic udělat. To už se smiřujeme s tím, že změna k lepšímu nenastane. Pak teprve můžeme zahlédnout opravdovou Boží pomoc. Bývá nenadálá a překvapivá. Tomu, který věří, je nezpochybnitelná.

Vzpomínám na to co se dělo, když jsme se usadili v Plzni. Zbýval nám jeden týden, kdy jsme měli opustit podnájem. My stále nevěděli, kde budeme bydlet. Nic nevycházelo. Chtěl jsem dát výpověď v zaměstnání, abychom se odstěhovali k rodičům. V tu chvíli se spustil řetězec událostí, na jehož konci bylo stěhování do Třemošné. Byli jsme z velké části jenom jejich pozorovatelé. Věděli jsme, že to byla Boží režie. Můj tehdejší šéf mi pak řekl, že za to Bůh nemůže. Ale my jsme věděli své. Ta příhoda je nám dodneška potěšením i útěchou, když se něco nedaří. A doufám, že tím svědectvím přinášíme útěchu dalším, kteří se dostali do podobné životní situace.

Jsme zvyklí svěřovat si příběhy, v nichž jsme zažili Boží vysvobození. Říkáme jim svědectví. Mají za úkol povzbudit posluchače. Myslím si, pod vlivem tohoto dnešního slova, že to je jenom druhá půlka sdělení. Tu první nejsme moc zvyklí sdílet. Nevím, jak by zněla výzva: „Teď je čas, abyste se svěřili se svým trápením. Tak co vás tíží?“ To prosím není návrh na změnu chodu bohoslužeb. Mnohem raději mluvíme o tom, jak Bůh zasáhl v náš prospěch, nebo jak vyslyšel modlitby.

Když jsem se během týdne připravoval na toto kázání, napsal kdosi v jedné diskusi na sociální síti příspěvek: V České republice je křesťanství ve špatném stavu. Svary, hádky, velké odchody, minimální návštěvnost. Jak to změnit? Je to, jak to napsal. Ten diskutující vnímá neuspokojivý stav české církve. Má o ní asi jiné představy. Teď ještě aby viděl konajícího Pána.

Někdy se zdá, že se události ve sboru vyvíjejí jinak, než bychom si přáli. Máme svoje představy o tom, co bychom měli dělat. Rádi bychom do toho dění zapojili více spolupracovníků, ale ti se nepřidávají. Snad mají obavy, snad si myslí, že by to nezvládli. Možná o sobě pochybují. Jiným se nechce vystoupit ze své komfortní zóny. Důvodů je mnoho. Když mne přepadaly chmury cestou domů z VPSK, zazněla mi v duši tři slova: Nepoddávej se skleslosti! Nebyl to příkaz, ale rada. Byla to útěcha, napomenutí i povzbuzení zároveň.

I když se dějí věci, při nichž si připadáme opuštění, když máme pocit marnosti nad tím, co děláme, vynakládané úsilí nepřináší žádné očekávané ovoce nebo dokonce ještě větší ztrátu, když se cítíme být osamocení, Bůh je v Kristu nablízku. Dává nám svědectví, posiluje, povzbuzuje, napomíná a potěšuje. Jedině tak může člověk víry dělat to, k čemu má Boží povolání a poslání. Za to Bohu patří dík.

SNC: 2K 4.1 … když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti.

Požehnání: 2K 11 a 13 11Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. 13Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2024 ECM Plzeň 1 - Lochotín