Káže Pavel Kuchynka.
Fp 1, 21-30
Nepřehlédnutelné poselství života
(20.9. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Moje první setkání s křesťany po chvilce způsobilo, že jsem se ptal sám sebe: „Co tihle laskaví lidé mají a já nemám?“ Způsob jejich života mluvil o tom, že ve vztahu s Bohem našli něco mimořádného. Vydanost ve službě lásky v naprosté důvěře v Boží dobrotu je nepřehlédnutelným poselstvím. A uprostřed různých životních krizí to bývá vidět ještě víc.
-----
Pavlův život se od chvíle, kdy se setkal se vzkříšeným Kristem, naprosto změnil. Kristus se svou sebedávající láskou vstoupil do všech oblastí jeho života. Pavlův život patřil Ježíšovi. Každý den pro něj byl krokem na cestě k vytouženému domovu, kdy se tváří v tvář ocitne v Ježíšově přítomnosti; a to jednou provždy. Proto Pavla nemohlo nic zastavit v tom, k čemu byl Ježíšem povolán. A to ani výhrůžky smrtí. To je zřejmé ze slov, které jsme četli: „Smrt je pro mne zisk.“ Pavel žil s jistotou, že ve chvíli smrti se ocitne tváří v tvář tomu, kdo se stal jeho životem.
Pavel chtěl svými slovy povzbudit a ujistit své milované sourozence v Kristu. Filipští žili ve významném městě, které bylo římskou kolonií – jakýmsi malým Římem. Mnozí obyvatelé Filip na to byli velmi hrdí. Proto výzva křesťanům ve Filipech, aby žili jako občané nebeského království – aby žili život hodný Kristova evangelia – pro ně musela být hodně silná záležitost. Tváří v tvář pohanské kultuře, pohanským kultům, pohanským životním hodnotám.
(?) Jak mluví Pavel o životě občanů Božího království? Jsme povoláni k životu, který je zakotvený v Bohu; a to díky Duchu svatému, který v nás všech přebývá. Pavel doslova říká, že díky Duchu svatému můžeme pevně stát. Duch svatý je zdrojem a silou našeho života s Bohem. Je dárcem naší společné víry, lásky a naděje. Díky Duchu svatému věříme, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, aby nás svou obětí vykoupil z hříchu a ze smrti. Díky Duchu svatému jsme poznali nesobeckou Boží lásku a můžeme být nástroji k prokazování této lásky vůči ostatním. Díky Duchu svatému smíme žít v naději, že nás Bůh přijímá za své vlastní; a že nás jednou uvítá ve svém království, kde už nebude místa pro nic temného, destruktivního a smrtícího. Díky Duchu svatému můžeme to všechno sdílet spolu navzájem.
Jako občané Božího království však zatím musíme zápasit. Žijeme ve světě, který se od toho, ve kterém žili filipští, moc neliší. Je to svět plný nabídek. Je to svět, ve kterém lidé hledají něco naplňujícího; něco, co by jejich životu dalo smysl. Mnohé nabídky světa dokáží být rafinovaně klamavé (slibují hodně, ale dávají málo nebo vůbec nic). Nabídku nového života v následování Krista ale mnozí vnímají jako hrozbu. Nejen že ji odmítají, ale vnímají v nás nepřátele. Není divu, že občas tvrdě narazíme.
Pavel ve Filipech narazil hodně tvrdě. I když vše začalo velmi nadějně obrácením jedné obchodnice a pak i celé její rodiny ke Kristu. Brzy na to však Pavel i jeho spolupracovník Silas skončili zbičovaní a spoutaní v kládě v nejtvrdším žaláři. Pavel totiž vyhnal z jedné otrokyně věšteckého ducha, což způsobilo tvrdou reakci těch, kteří ze schopností této otrokyně měli velké zisky. Z knihy Skutků ale víme, že Bůh si i toto protivenství a věznění použil. Díky tomu totiž našel víru filipský žalářník a s ním i jeho rodina.
(?) Co se v tom vězení odehrálo? Pavel se Silasem s nohama v kládě se modlili a pak i zpívali k Boží slávě. Ostatní vězni to se zaujetím poslouchali. Bůh na důvěru Pavla a Silase odpověděl svou mocí, takže jim spadla pouta. (?) Jak se stavíme k odmítání, výsměchu a hrozbám druhých lidí my? Když Pavel napsal filipským, aby uprostřed těžkostí stáli pevně, jako jedna duše, jednou myslí zápasili vírou, jistě se jim připomněl tento Pavlův příběh z počátku jeho misie ve Filipech. Vnímám v tom trvalou výzvu, abychom jednali stejně a otevírali se v různých situacích Božímu jednání. (?!) Kde všude si připadáme ve službě nesení naděje evangelia bezmocní a doslova spoutaní?! Proč v takových chvílích a situacích nepozvednout společně hlas k modlitbám a chválám?! Ztrácíme odvahu víry?! Už ji tedy neztrácejme, ale získávejme!
Potřebujeme společenství s ostatními Božími dětmi. Z listu, který Pavel filipským křesťanům napsal se ale dá vyčíst, že se příliš začali zabývat sami sebou. (Všichni víme, co se stane se stojatými vodami – začnou se kazit!) Ani se nemůžeme divit tomu, že se mezi filipskými začaly projevovat spory a nejednota. Jmenovitě mezi Euodií a Syntyché. Pavel s určitým smutkem vzpomíná na dobu, kdy tyhle dvě sestry byli ještě naprosto jednotné. (?) Kdy to bylo? V době, kdy byly svorně nasazeny pro záchranu ztracených. Když bojovaly za šíření evangelia spolu s Pavlem, Klementem a ostatními spolupracovníky.
Pavel nám říká, že pokud je zápas o záchranu ztracených zápasem celého společenství, je to mocné znamení pro všechny, i pro ty, kteří tvrdě – až nepřátelsky vzdorují. (Pastor Wilhelm Busch sloužil 31 let v hornickém okrese v německém Essenu uprostřed strašných sociálních poměrů a obrovské nenávisti a zášti vůči církvi. Jednou se zeptal jednoho ramenatého a velmi horlivého bratra – jmenoval se Hans – proč začal chodit na jejich biblickou hodinu a do skupinky mužů. Ptal se ho, protože věděl, že to býval bezbožný chlap, který nikdy nechyběl při žádné pořádné pitce. Byl to velmi hrubý člověk a vášnivý karetní hráč. Hans pastorovi Buschovi odpověděl, jak jednou koukal z okna a oslovil skupinku mužů: „Kam máte namířeno?“ „Na biblickou hodinu“, povídá jeden. Vyrazilo mi to dech. „Cože?!“ zvolal jsem, „biblická hodina? Tam přece chodí jen staré babky a děti!“ „U nás ne! U nás chodí i muži“, povídá opět jeden z nich a upřeně se na mě podíval. A potom šli dál. Smál jsem se za nimi a křičel „Bibličtí idioti!“ Ale teď dávej pozor. Sotva byli pryč, zmocnil se mě těžko pochopitelný neklid. Po celý týden jsem se ho nezbavil. Když přišel ten den, stál jsem za oknem a díval jsem se: „Opravdu, jdou zas!“ V tu chvíli jsem věděl docela jasně, že musím jít s nimi.)
Filipští věděli, jak probíhal Pavlův zápas při nesení evangelia v jejich městě. Ten samý Pavel jim teď poslal dopis. (?) Odkud? No přece z vězení! Pro většinu z nás jsou jakékoliv myšlenky na utrpení, nepříjemné. Zdravý člověk po utrpení netouží. Netoužil po něm ani Pavel. Ale o svém utrpení pro Krista řekl, že bylo plné Boží milosti, a že i my ho můžeme vnímat stejně. (?) Kdy budu případné urážky, výsměch a napadání od druhých při sdílení evangelia vnímat jako výsadu? Když dovolím Ježíši, aby miloval ty druhé v mém srdci. Teprve pak jsem schopen milovat je pro ně samé, a ne pro to, jak se ke mně chovají nebo jak vypadají.
-----
Slovo na cestu: J 15,20
Požehnání: Iz 43, 1-3