EN | CZ 

Kázání 2019-11-17 - Pavel Kuchynka

27. Listopadu 2019

Lk 21, 5-19

Síla odvážné důvěry a trpělivosti

(17.11. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

V lidských dějinách se uprostřed různých krizí už mnohokrát ozvala obava z blížícího se konce světa. Lidé na to reagovali různě (beznadějí, rezignací, uzavřeností do sebe, hledáním různých úniků, podléháním nabídkám falešných mesiášů). Tak jako do tehdejších krizí a obav, zaznívají i do těch našich, životadárná Ježíšova slova o síle odvážné důvěry a trpělivosti.

-----

Neumím si představit, jak děsivě na Židy zapůsobila zkáza jeruzalémského chrámu v r. 70. Stalo se to krátce poté, kdy byl tento chrám velkolepým způsobem dobudován (dvojnásobně rozšířen a vyzdoben zlatem tak, že z toho přecházel zrak). Nedivím se, že to v mnohých probudilo otázky ohledně konce světa. Ale ani válečné hrůzy, přírodní katastrofy a hospodářské krize nebyly a nejsou znamením konce. Jen znamením porušeného lidství. Teprve až veliká znamení z nebes budou posledním zvoněním dějinám porušeného světa. Ježíš nás ujišťuje, že konec světa nepřehlédneme. S tím můžeme a máme počítat.

V žádném případě to není výzva k rezignaci. Naopak, je to výzva k odvaze žít. Výzva rozpoznávat ve všech krizích příležitost ke svědectví o naději pro ostatní. A je to výzva, která je velmi dobře zdůvodněná životem samotného Ježíše. Byl to on, kdo tím vším prošel jako první. Byl to on, koho pronásledovali, na koho pak vztáhli ruce a vydali ho do rukou nespravedlivých soudců. Jeho na začátku nechápali jeho blízcí. Jeho nakonec opustili a zradili přátelé. Jeho nepřátelé mučili a zabili. Ježíšův autentický lidský život – se všemi jeho pochybnostmi a bolestí, s jeho důvěrou k Bohu a vzkříšením z mrtvých – je mocnou výzvou k následování. Je to výzva Božího Syna, který se uprostřed toho všeho, svému Otci ani na chvíli neztratil.

Postavit se něčemu takovému ale můžeme, jen když i my budeme mít kotvu v důvěře, že nás Bůh střeží. Jen s takovou jistotou, která je jistotou našeho srdce, máme sílu unést všechno odmítání, posměch a další projevy zla. Naše slova i činy vyslovené a vykonané v této důvěře jsou nepřemožitelné. Jsou to slova a činy, které nám dá sám Ježíš. Je to jeho slib.

Neříká však, že se nám lidé nevysmějí. Ani to, že nás neodmítnou. Neříká, že se nám nepokusí ublížit. Neříká, že toto naše svědectví vždy musí přinést plody změněného myšlení a života našich protivníků. Nepřekonatelnost našeho svědectví je v tom, že je to autentické svědectví o Ježíši jako důkazu Boží lásky k člověku. Právě taková jsou slova člověka vyslovená v důvěře; slova vycházející ze srdce, které je plné lásky k Ježíši i k lidem. Slova odvážné důvěry a trpělivosti, která dává člověku Pán, jsou obrovskou silou. A to i tehdy, když jsou druhými odmítána. Jsou projevem daru věčného života, který máme od Pána.

(Možná se vám vybaví příběh prvního křesťanského mučedníka Štěpána, jak ho líčí kniha Skutků apoštolů. Čteme tam, jak jeho protivníci nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. (?) Jaký byl výsledek? Neposadili se před Štěpánem na zadek. Naopak, začali intrikovat: Přiměli proti němu vypovídat falešné, křivé svědky před radou. Všichni, kdo tehdy na Štěpána pohlédli viděli člověka, jehož tvář zářila jako tvář anděla. Když k nim pak v síle Ducha promluvil, reagovali zuřivostí a zlostně zatínali zuby. Pak začali křičet, zacpávat si uši; a nakonec se na něho vrhli. Zkrátka výsledkem bylo něco, co bychom nikdy neoznačili za evangelizační úspěch. Podobně Pavlova obhajoba a svědectví v Cesareji před králem Agrippou vyvolaly u krále odezvu: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“)

Pokud je naše důvěra ukotvená v Bohu, pak nás ani to nejtvrdší odmítnutí od lidí nemůže zastavit. Možná v takové chvíli zapochybujeme, jestli motivy našich slov k druhým byly čisté; jestli jsme přece jen neřekli něco ne úplně šťastným způsobem. Možná si budeme kvůli nějaké prudké reakci druhých připadat Bohem zapomenutí a vydaní napospas nepřátelství. Skutečnost je ale taková, že Bohu se ani na chvíli neztratíme. Jsme jeho křehcí a nedokonalí svědci, které si však podivuhodně používá při šíření svého království v tomto světě.

(I když se nás tak snadno zmocní pocity marnosti podobné tomu jako bychom lili olej do auta, o kterém víme, že stejně, za pár chvil skončí ve šrotu. Nebo jako kdybychom restaurovali vzácný obraz s tím, že zanedlouho shoří v ohni. Nebo jako bychom se snažili sázet růže na záhon, který za chvíli srovná buldozer. Přesto všechno se podílíme na něčem, co bude provždy součástí nového Božího světa.) Každý láskyplný čin, každý projev vděčnosti či laskavosti inspirovaný Boží láskou, každý projev péče o druhé, každá modlitba a sdílení naděje evangelia, vše, co přispívá k budování církve a k oslavě Ježíše, to vše se díky Boží moci stane součástí úplně nového stvoření.

I navzdory všemu odmítání, posměchu od lidí; navzdory všem krizím ve společnosti; navzdory všem společenským hrozbám; jsme zváni k životu pod vládou Ježíšovy lásky. Je to výzva k obětem – výzva k odvážné důvěře a vytrvalosti. Ani ta největší představitelná katastrofa totiž nemůže zmařit konečné Boží vítězství. Každý den – ať už v něm prožíváme cokoli – jdeme vstříc chvíli, kdy dojde k definitivnímu rozlišení mezi dobrem a zlem na základě Boží spravedlnosti.

S Kristem jdeme proti proudu. V životě s Kristem se totiž nedůležité stává důležitým a naopak. Život Ježíšových následovníků se pro druhé stává nastaveným zrcadlem. I proto nás druzí vnímají jako ohrožení jejich zaběhaného života. Na křesťanství je nebezpečné to, že člověk, který nechce být změněn, je nucen křesťanství nenávidět a odporovat mu. Ale utrpení, jakkoli může být hrozné, není tou největší hrozbou. Tou je ztráta orientace a svedení – spoléhání na rychlé řešení falešných „Božích zachránců“.

(?) Co tedy můžeme a máme dělat? Stačí jen nepropadnout panice a beznaději, že se to snad Bohu opravdu vymklo z rukou. (!) Ne, nevymklo a nikdy se to nevymkne! Svěřme své životy do Božích rukou a konejme dobro, ke kterému jsme puzeni. Nespoléhejme na vlastní řešení, ale na to, co chce, a co nám svěřuje Bůh.

Možná se v tobě ale ozývá pochybovačná otázka: „Jak dlouho ještě Pane, budeš přihlížet všemu tomu bezpráví?!“ Možná je nejvyšší čas, prosit, abys v té, či oné situaci mohl vidět Bohem danou příležitost ke svědectví. A nejen to. Je to vždy příležitost k novému objevování skutečné důležitosti a nedůležitosti některých záležitostí života. Chtě nechtě, krize nás vždy nějak prověří: (?!) Jak je to s námi a s naší důvěrou doopravdy?!

Ježíš nás zve k osobnímu vztahu s Bohem. Chce, aby pro nás vztah s Bohem byl tím nejcennějším, co máme. Ví přece mnohem lépe než my, jak cenný pro nás ten vztah je. Jestli je to pro nás zdroj odvážné důvěry a trpělivosti.

Nebojme se, poslední slovo má vždycky Bůh. Bůh, kterému se neztratí ani vlas z naší hlavy – natož my. I kdyby člověk zmizel beze stopy a přišel o život, Bohu se nikdy neztratí. Člověk, který kráčí s Kristem, může ztratit svůj život, ale nemůže ztratit svou duši.

-----

Odvažme se ve zkouškách důvěřovat Pánu. Poznáme tak mocné svědectví a náš život se stane svědectvím pro ostatní. Dopřejme lidem svědectví o nadpřirozené odvaze a buďme v tom vytrvalí. Amen

Slovo na cestu: 1Pt 4,19

Požehnání: Iz 43, 1-3

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín