EN | CZ 

Kázání 2019-11-03 - Zdeněk Eberle

12. Listopadu 2019

Kázání na Lochotíně, neděle 3. listopadu 2019; konference AMM

Ž 139,1-18.33-34; Za 3,1-7; Ř 11,33-12,5; Lk 15,11-32 Proč se vracet do církve?

Milí přátelé, bratři a sestry, mladí i staří,

jsem rád, že jsem pro dnešní nedělní kázání dostal konkrétní úkol. Většinou se tedy nechám„úkolovat“ perikopami, ale občas si při naléhavosti nějakého tématu či biblického textu z perikop vyskočím a dělám to rád i dneska. Dostal jsem zadání: Proč se vracet do církve? (Proč ji potřebujeme a ona potřebuje nás? Jaké je naše poslání?)

Jistě, že bych to mohl odbýt velice krátce. Ano, je třeba se vracet do církve, protože jde o naše přežití. Jestli si někdo myslí, že jde o přežití církve, tak se velice mýlí, protože církev přežije bez tebe, bez tebe také a i beze mne. To je jasné.

Mám rád knihu „Proč se obtěžovat s církví“. Napsal ji Philip Yancey. Mimochodem: jestli ji seženete, doporučuji k přečtení. Místo úvodu je tam citát O Církvi!!!: „Johne, je to starý rozvrzaný šíf. Hrozně to v něm skřípe a vrže. A občas se potácí ze strany na stranu, až se ti z toho chce zvracet. Ale vždycky doplul a vždycky dopluje; buď s tebou, nebo bez tebe.“

Tak to je odpověď oklikou i na otázku, proč potřebujeme církev. A Philip Yancey není křesťanský spisovatel-teoretik!! Jako chlapec chodil do konzervativního sboru a tak se mu tam život v církvi „šprajnul“, že odešel z církve. Jedním z impulzů byla také zkušenost, že jeho tatínek byl těžce nemocný a lidé z církve ho ujišťovali, že se uzdraví. Ale on zemřel. Philip vystudoval (komunikaci a angličtinu). Po čase se stal redaktorem církevního časopisu pro studenty, začal číst bibli a začal si poctivě řešit svůj vztah k Bohu i k církvi. Jako novinář a později pastor vedl rozhovory s význačnými lidmi v Americe.

Na výše uvedenou knihu „Proč se obtěžovat s církví“ najdete na webu mj. krátkou osobní recenzi: Známá kniha známého amerického kazatele a publicisty, který píše o svých pohledech a zkušenostech s církví, s lidmi, kteří každou církev tvoří. Kde jsou lidi, se svými vlastnostmi a nedokonalostmi, tam byly, jsou a budou vždy i problémy. Ale to je život, dokonalé vše bude až jednou v nebi, nyní jsme pokládáni před realitu vypořádávat se s našimi bližními, kteří nám někdy nejsou po chuti. Super kniha.

Ale abyste neřekli, neodbudu vás odkazem na knihu a budu mít klasické kázání.

Než začnu mluvit o církvi, musím mluvit o vztahu člověka k Ježíši (k Bohu). Proto je základem dnešního slova velice známé podobenství o marnotratném synu, současným jazykem řečeno o ztraceném a nalezeném mladém muži. (S ohledem na historickou skutečnost to nemůže být o ztracené a nalezené dívce, protože to prostě ve starověku nešlo. Žel, dnes je to genderově naprosto vyrovnané!!!)

Vy to podobenství znáte, protože většinou pocházíte z církve a chodili jste určitě většinou do besídky. Nebudu o tom klasicky kázat, jen vás prosím, abyste si všimli několika zásadních skutečností příběhu. Když ten mladík prošel mnoha náručemi prostitutek a zaplatil všem těm falešným přátelům, dokud na to měl, stal se z něj naprostý chuďas, hladový a prochladlý a teprve tehdy se mu v hlavě rozsvítilo. To je konečně velmi typické. Konečně šel do sebe či přišel k sobě, prozřel. Šel do sebe a řekl si. Šel do sebe a uvažoval. A sebral se a vydal se na cestu k domovu bez jakýchkoliv ambicí. Věděl, že poslední nádeník v otcovském domě se má neskonale líp, než on u cizích. A cestou přemýšlí, co řekne tatínkovi, kterého právně už pohřbil, když si od něj „zaživa“ vyžádal dědictví a odešel. Tak hezky si připravil, jak to tatínkovi s pokorou řekne a pak nestačil nic moc říct. Jen to zásadní: zhřešil jsem. Nemám na nic nárok. A tatínek – už byl asi starší nebo špatně slyšel, protože nic neříká – ho nechá obléknout a vrací mu postavení syna. Chcete lepší důkaz odpuštění? Snad ani tu nemá cenu říkat, že se tu jedná o pokání, odpuštění a ten bývalý dareba se ocitá v nové dimenzi.

Přátelé, to je základ křesťanského života. Bez toho vlastně nemohu kladně odpovědět, má-li cenu se vracet do církve.

Proč?

Protože církev je nejen Boží tajemství, jakési mystické tělo, ale také tvrdá sociální skutečnost.Církev popíše znovuzrozený člověk jinak než sociolog. Ale oba popisy jsou pravdivé, rozhoduje jen úhel pohledu. Můžeš se bez znovuzrození vrátit do církve? Můžeš. Ale nevím, jestli na to budeš mít. V církvi vítáme s otevřenou náručí všechny návštěvníky, jenže dokud nedostaneš novou identitu, tedy identitu Božího dítěte, dcery, syna, nemusíš to vydýchat. Ten problém se jmenuje „starší syn“ toho laskavého tatínka. A to podobenství není jen o změněném darebáčkovi, ale i „starším synovi“. Co já měl za potíže jako mladý člověk s těmi samospravedlivými lidmi, kteří se tvářili, že nikdy pokání nepotřebovali, zapomněli, že buď nejsou znovuzrození, nebo je to už tak dávno, že si na to vůbec nepamatují. Církev zamýšlel Bůh jako „nový lid“, každého zvlášť zavolal, povolal, shromáždil (od toho je církev „ecclesia“). A tito shromáždění přečasto zapomínají, že patří Bohu („kyriaké“). Srážka se staršími bratry by vždycky dopadla tragicky, kdyby hlavou Církve nebyl Kristus. Ale i tak dochází ke střetům, které umí právě dobře popsat sociolog. Slyšel jsem o jednom společenství v Praze (pozor!!! Nebylo to v naší denominaci!!), jak starší toho společenství po příchodech nových lidí říkali: co je to za lidi? My je neznáme. Ale ta stupnice problémů má měkčí způsoby. (Podívejte se, dnes to tu vedeme my, až budete vy ve staršovstvu, udělejte si to klidně po svém. Nebo až budete mít malé děti, tak především starší sestry budou pozvedat obočí, že vaše děti vyrušují; protože když ony měli děti, tak …. Jenže ony nemají často v církvi ani děti, ani vnoučata. Žel.

Vedou se chytré diskuze, jestli je církev reformovatelná či nikoliv. Já jsem snílek. Myslím, že ano, ale to musí udělat Duch svatý a lidé. A těmi lidmi rozumím právě vás, mladé a znovuzrozené lidi, kteří unesete starší bratry a dáte se Ježíši k dispozici ještě dřív, než ti starší synové zemřou. Je fakt, že jako pamětník vím, že někde musela stará generace vymřít, aby Pán Církve mohl dělat nové věci. Ale považuji to za krajní řešení. Díky Bohu, že ne všude jsou „starší bratři“ tak problematičtí.

Protože církev je tělo Kristovo. Je to jeden z asi sedmi obrazů církve, jak nám ho představuje Nový zákon. A to tělo potřebuje nutně další a další orgány (klasicky biblicky řečeno tedy „údy“). Ti starší bratři si budou myslet, že po příchodu nových orgánů církve budou muset asi užívat léky na potlačení imunity, ale v lepším případě přijdou na to – jsou-li nová stvoření – že to jde i bez těch léků pro potlačení jejich imunity, protože mají také Ducha svatého, který je nositel lásky. Prosím, dejte starším bratrům šanci!!! U nich se totiž kombinuje často vyšší věk (i když ne vždy, protože znám tolik mladých starců!!!) a zkušenosti, o kterých se mohou domnívat, že jsou obecně platné a budou chtít vám je také vnutit. Přiznám se, že jsem kritičtější ke starším (seniorům). Já, stařec, se za ně občas stydím; a nejen v tramvaji!!

Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, je ono Pavlovo „nepřizpůsobujte se“.

Mám na mysli dvě skutečnosti, ale především tu jednu základní: nepřizpůsobujte se tomuto věku, podle SNC v anglické verzi: „Nedovolte světu, aby vás vtlačil do svých norem“.Je to úžasně nadčasové slovo, protože každá společnost v průběhu dějin na něco tlačí.

Dnešní doba se vyznačuje důrazem na zážitky. Protože všechny zážitky z oblasti přirozeného života, či lépe řečeno z oblasti starého pozemského života, se časem emocionálně vyčerpají, toužíme po nových a nových zážitcích. Je to obrovský problém ve vztazích, kdy lidem časem vztahy zevšední a touží po něčem jiném. Ve vztazích je to problém posledních asi sta nebo stodvacetin let. Když dnes lidé tzv. „nic neprožívají“, začínají panikařit. Není to jen věc partnerských vztahů, ale tlačí se to i do způsobu zbožnosti. Psychologové vědí, že romantická očekávání jsou nevědomou součástí naší psychické kultury. Toužíme po pulzujícím vztahu, ale partneři to nemívají stejné. Je to střet očekávání a my nevíme, co s tím. A tak tlačíme na druhého, aby se přizpůsobil. A kdo se přizpůsobí, má dojem, že ztrácí svou důstojnost. Neumíme zpracovat emoce zklamání a tím víc toužíme, aby bylo po našem. Když se to nenaučíme (v partnerském vztahu a stejně tak v církvi, protože koneckonců pořád jde o vztahy), nikdy z toho nevybředneme. Chápu ten boom charismatickým a letničních církví a všelijakých hnutí víry, ale zároveň jsem svědkem, že příkopy cest, kudy šly tyto církve, jsou plné psychických marodů. To vše je velice často důsledek naší sebelásky a nechuti zpracovávat frustrace. Prosím starší bratry, aby netlačili na ty navrácené, a prosím ty bývalé marnotratné, aby příliš netlačili na církve. Zážitkovost však není jen doména mladších lidí. Ne!! To je trend současné společnosti napříč generacemi, jen snad u mladších ročníků je to silnější. Na zážitkovosti je založeno braní drog. Vyvolávání krásných stavů. Ale postupně to chce silnější a silnější podněty, až dojde k předávkování. Poslyšte, má to nějakou souvislost se zážitkovým křesťanstvím? Poctivou odpověď nechám na vás. (Podle Pavla Rataje, párového psychoterapeuta.)

Další problém je útěk z reálného světa do světa imaginárních sítí. IT specialisté mi jistě prominou ten nelichotivý název. Kdo není na síti, jako by nebyl. Kdo nesbírá „liky“, je vadný. Lidé utíkají z konkrétních společenství (nemám, na mysli jen církev, ale i prostě hospodu, kluby, atd.) na net. Chlapi onanují u mobilu, máme stovky přátel, které jsme reálně vůbec neviděli!!! Jsou to takzvaní přátelé, protože nám nelezou do soukromí víc, než kam je pustíme. Necháme se okoukávat jen z líce: jak vypadáme, co jíme, čím jezdíme, s kým se tzv. přátelíme. Všechno se dá zneužít či špatně využít. Tak je to i se skvělým netem.

Nedávno jsem poslouchal (tak trochu ze vzdělavatelných důvodů) Xindl X a písničku „Dřevo“. Autor tedy není nejmladší, ale potěšilo mě to:

Můj život je plný failů,
zapomněl jsem přístupový hesla k Seznamu i k gmailu,
k instáči i k facu,
a teď všichni kámoši maj dojem, že mezi živými nejsu.

Můj telefon žádá si synchronizaci dat
a já nemůžu si ani zavolat,
osud mi dal mat,
má budoucnost je pryč,
tak věším raneček s buchatama na selfie tyč.

Otevírám dveře a koukám do světa,
i když jsem offline, vím, že furt je tam...a čeká na mě.

Přeskočím refrén:

Netuším, co frčí na netu,
místo netu mám tu ale k dispozici celou naši planetu.
Tady jsem dobrovolně skejs a místo po síti
se radši budu bavit face to face.

Máš mě za neandrtálce, možná je to tím,
že svý jídlo většinou dřív sním,
než ho vyfotím.
Hele, ať si každý fotí co chce, já mám radši život v realitě než na fotce.

V církvi jsou vztahy, když to dovolíme, hlubší, zranitelnější, krizovější, ale mohou nás posunout vždy dál a dál, když to dovolíme. Proč toho nevyužít? A je to mimochodem podle Božího plánu, protože tak jak jsme po znovuzrození, nejsme zralí pro věčné Boží království.

Bratři a sestry, potřebujeme se!!! Věříte tomu? Fakt tomu věříte? Starší bratři potřebují také jaksi přijít k sobě a získat Boží moudrost, která je ochotná se nechat přesvědčit. Starší bratři by měli zpozornět, kdykoliv si všimnou, že jsou překážkou pro Boží děti!!! Bývalí marnotratní synové a dcery potřebují celoživotní projekt posvěcování a zpracovávání frustrací, aby rostli. Chceš poznat, jaký jsi? Poznáš to v církvi. Ale celoživotní projekt posvěcování potřebují i ti starší bratři. Mimochodem: jako nalezený ztracený syn nemáš jistotu, jestli neskončíš jako moralistní a samospravedlivý starší bratr. Dej si na to pozor!!

Poslání vás, mladých či mladších, je přebírání odpovědnosti za tuto společnost a za církev. To není budovatelské heslo. To je realita, protože jiná vhodná generace, než je generace vaše, tu prostě není. J Když vám to váš strach nebo pohodlnost dovolí, řekněte ve vašich domácích společenstvích, že jsem tu říkal, že si máte říct o nějakou službu a odpovědnost v církvi. Že sice nemáte moc zkušeností, ale díváním a kritikou je nezískáte. A nestyďte se začít od obyčejných věcí!! Nebojte se chyb!! Pán Ježíš vaše chyby může obrátit k dobrému pro vás i pro církev. Protože ani v těch nejduchovnějších společenstvích nepadají hotoví služebníci z nebe.

Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů.

Amen.

Slovo na cestu (vyslání): Nedovolte světu, aby vás vtlačil do svých forem. (Podle angl.parafr.př. Ř 12,2)

Požehnání: Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, (dal) ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef.1,17-19)

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2020 ECM Plzeň 1 - Lochotín