EN | CZ 

Kázání 2019-10-06 - Pavel Kuchynka

14. Října 2019

1Pt 1, 22-2,3

Tajemství vytrvalé lásky

(6.10. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Bible říká, že jsme stvořeni z lásky a pro lásku. Biblické texty však nezakrývají skutečnost, že od počátku má člověk s projevováním lásky problém. Zlom nastal až s příchodem Ježíše. Z lásky k nám se obětoval, aby pro každého získal možnost Božího odpuštění a nového života v lásce. Ale i přesto mnozí z těch, kdo přijali nabízené odpuštění a nový život, mívají s projevováním lásky problémy. 1. list Petrův odkrývá příčinu a zároveň odhaluje tajemství vytrvalé lásky.

-----

Nejprve v tomto oddíle slyšíme připomenutí úchvatné lidské zkušenosti, když člověk poprvé pozná lásku v té nejčistší podobě. Lásku, kterou člověka miluje Bůh. A když člověk zjistí, že ta láska je skutečná, stejně jako je skutečná lidská vina. Když jeho srdce zaplaví vděčnost vůči Ježíši a když si uvědomí, že plně spoléhá na dostatečnost jeho oběti. Díky této oběti si člověk poprvé smí uvědomit také nesmírnou cenu svého života i života každého člověka. Zpětně mu také dojde, že v Ježíšových slovech a v jeho činech už dříve vnímal mnohem víc, než co je možné slyšet ze slov a vidět v činech pouhého člověka.

A toto poslušné přijetí pravdy o sobě, o Bohu a také o ostatních lidech je zároveň důkazem o tom, že člověk přijal dar úplně nového života. Je to život, ve kterém smíme odmítat všechno zlé a volit něco mnohem lepšího. A týká se to i našich vztahů. Kdykoli se v nás tedy ozve něco z onoho seznamu (něco špatného, lstivého, jakákoliv přetvářka, závist nebo pomlouvání) můžeme to v síle nového života odhodit. (Stejně, jako to uděláme s oblečením, které si něčím zamažeme. Buď se to pokusíme rychle odstranit tím, že si to v ruce zapereme; nebo to zašpiněné oblečení rychle skončí v koši na špinavé prádlo.) Kdykoli se v nás ozve něco znečišťujícího, můžeme se přesvědčit o tom, že Ježíš přítomný v našich životech je silnější než hřích, který se nám nabízí.

Všechny zlé myšlenky a zlá slova bývají na začátku ukryta. Když se vyslovují, tak zákeřně v ústranní. Aby spolehlivě otrávily mysl ostatních a pokřivily jejich pohled. Na samém začátku mívají často jen podobu zneklidňující pochybnosti, určitého dojmu nebo pocitu. (C.S.Lewis ve svých „Radách zkušeného ďábla“ dává s humorem nahlédnout celou záležitost našich překážek v lásce z té druhé temné strany. Jedna úvodní rada zkušeného ďábla Zmarchroba, kterou udílí svému synovci Tasemníkovi zní ve zkratce nějak takhle: „Můj drahý Tasemníku, s velikou nelibostí se dozvídám, že Tvůj pacient se stal křesťanem. Nedělej si naději, že bys unikl příslušným trestům … Jedním z našich velkých spojenců je teď ale církev sama … Tvůj pacient, když zajde dovnitř, uvidí místního zelináře, jak k němu chvátá s úlisným výrazem ve tváři, aby mu podal jakousi ohmatanou knížečku liturgie, které ani jeden ani druhý nerozumí, a k tomu ještě nějaký potrhaný zpěvníček pobožných písní, většinou špatných a velice drobně vytištěných. Když si sedne do lavice a rozhlédne se kolem sebe, uvidí přesně ty své sousedy, kterým se dosud vyhýbal. Na ty sousedy musíš klást velký důraz. Ať jeho mysl stále přelétá mezi výrazy „tělo Kristovo“, a mezi skutečnými tvářemi v nejbližší lavici. Samozřejmě, že skoro nezáleží na tom, jací lidé tam sedí … Pokud některý z jeho sousedů zpívá falešně, vržou mu boty, má dvojitou bradu nebo výstřední šaty, Tvůj pacient snadno uvěří, že i to jejich náboženství musí být nějak směšné … U Nepřítele je ještě příliš krátkou dobu na to, aby byl skutečně pokorný. Všechno, co říká o své hříšnosti, i když se modlí, jsou jenom fráze. Ve skutečnosti si pořád myslí, že když ke svému obrácení dal souhlas, má teď v Nepřítelových účetních knihách skvělou bilanci. Myslí si, že když teď chodí do kostela s těmi „křupany“, nezajímavými sousedy, dává najevo velikou pokoru a blahosklonnost. Ať Ti v tomto duševním stavu vydrží, co nejdéle. Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob.“)

(?!) Kolikrát stála na začátku hlubokého rozdělení bezvýznamná maličkost?! Maličkost, nad kterou jsme jen mávli rukou. Pokud se nerozhodneme tyto zlé postoje odhodit stranou ve chvíli, kdy se poprvé objeví, ocitáme se tváří v tvář hrozbě rozdělení. To jsou ty rozhodující okamžiky – chvíle, kdy se rozhodujeme jednat v souladu s evangeliem, které nás zachránilo před Božím odsouzením a záhubou. Jsou to chvíle, kdy nás Boží promluvení v evangeliu smí znovu zachránit. Chvíle, kdy Ježíšův život a slova svítí do našich temnot.

Bůh mluví, ale člověk mu často neodpovídá. Někdy totiž i křesťan dá přednost své pohodlnosti, svým pocitům nebo názorům před životadárným duchovním mlékem Božího promlouvání. Pak už ale vede dialog jen sám se sebou. Neporovnává svůj život s Ježíšovým životem a nemá tedy ani důvod, aby Ježíše žádal o odpuštění, o sílu k nápravě a o jeho přítomnost v té, či oné záležitosti.

Člověk je volán k lásce. Může ji ale odmítnout. To je hřích. Je to odmítnutí riskovat svůj život tím, že ho s někým budu sdílet v lásce. Ve svém důsledku je to odmítnutí toho, aby se Bůh mohl projevit naším prostřednictvím a mohl se tak dostat k našim bratrům a dalším lidem. Je to rozhodnutí nechat si pro sebe to, co má být pro druhé a pro Boha. Člověk se tak sobecky stává středem svého světa – uzavírá se do sebe. Vždyť toho už má plné zuby. V Kristu se ale Bůh spojil s celým lidstvem. Odmítat bratra tedy znamená odmítat i Boha. „Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář.“ Bez sdílené bratrské lásky se prostě člověk nikdy nestane plně sám sebou.

Naše věrnost Ježíši se projevuje v tom, že se pravdivě díváme na svůj život a na všechny své vztahy. Předpokladem pro mé vztahy s druhými ale není naše vzájemná podobnost – vždyť jsme tak rozdílní. Je to vědomí hodnoty, kterou všichni máme před Bohem. Díky tomu můžu druhého přijmout i se všemi jeho odlišnostmi. A dokonce to smím vnímat jako obohacení. Skutečná láska miluje druhého, proto, že je takový, jaký je. Vidí v tom druhém někoho, kdo stojí sám o sobě za to, aby se o něj stálo. Pokud se však člověk druhému uzavírá – ať už z pocitu ohrožení nebo kvůli své pýše – a chce jít cestou duchovního růstu bez společenství s druhými, jeho duchovní život je tím deformován.

Ano, přátelství a láska bývají zdrojem bolesti. Před ní couvají ti, kdo se nechtějí zavázat svou důvěrou. Ale bez toho náš život nikdy nebude úplný – nebude takový, jakým ho chce udělat Bůh. Plnost a obohacení se totiž rodí jedině tam, kde se člověk v lásce sdílí s druhými. Odmítat to, je vlastně projevem nedůvěry vůči samotnému Bohu.

Láska a přátelství bývají často nahrazovány pouhou zdvořilostí nebo uctivou lhostejností. Je to jasný důkaz, že láska a přátelství nejsou snadné. Jsou ale převzácné. Právě na vztazích k druhým smíme poznat pravdu o svém duchovním růstu – pravdu o tom, zda žijeme z milosti nebo ne. Právě ve vztazích se nejvíce prokáže, jestli jsme skutečně přesvědčeni o Boží dobrotě k nám i ke každému člověku.

-----

Potřebujeme získávat zkušenosti s tím, jak velmi výživné je mléko živého Božího slova. Potřebujeme poznávat, jakou dokáže probudit důvěru, očekávání a jakou silou je v životě – co nového dokáže stvořit. Jak dokáže proměňovat naše vztahy. Odstraňujme tedy všechny překážky pro lásku. Je to totiž možné a nenahraditelně požehnané. (?) Co k tomu ještě dodat? Buďme v tom vytrvalí! Amen

Slovo na cestu: 1J 4, 20-21

Požehnání: 2Te 2, 16-17

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2020 ECM Plzeň 1 - Lochotín