EN | CZ 

Kázání 2019-09-29 - Pavel Kuchynka

30. Září 2019

Lk 16, 19-31

Nebezpečný styl života

(29.9. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Kultura, ve které žije naše společnost, je kulturou přebytku. Projevuje se to nenasytností. Čím víc člověk má, tím víc chce. Je to kultura, která člověka dokáže úplně oslepit, takže přestává vidět to, co dělá život životem. Příběh, který Ježíš vyprávěl, ukazuje, že velkolepý rozlet – život určovaný touhou po prestiži, komfortu a konzumu – život zaměřený na sebe sama, je zoufale prázdný. A ještě hůř, je to velmi nebezpečný styl života.

-----

Někdo by si mohl říct: „Chudáci boháči, ty to mají dopředu spočítaný.“ Nepochybně každý boháč má určitě dobrý důvod nad tímto příběhem popřemýšlet. Ale původně byl určený lidem, kteří nebyli až zas tak bohatí; ale prostě jen měli rádi peníze. Ježíš ho původně adresoval farizeům. Bylo by tedy velkou chybou myslet si, že se toto podobenství týká jen těch královsky bohatých, kteří se topí v luxusu. Vždyť i movitý člověk může být velmi štědrý; a naopak člověk nepříliš majetný se může chovat jako velký sobec.

Z příběhu vidíme, co v životě způsobuje sobecký vztah k majetku. Zatvrzuje srdce vůči druhým a způsobuje slepotou a lhostejnost vůči jejich bezmocnosti a naléhavé potřebě. (Jeden učitel nedělní školy vykládal dětem příběh o boháčovi a Lazarovi a zeptal se jich: „Povězte mi, kým byste chtěli raději být, tím boháčem nebo tím Lazarem?“ Jeden hošík upřímně odpověděl: „Pokud žiji, chtěl bych raději být tím boháčem ... Ale až umřu, chtěl bych být Lazarem.“) Každopádně Pán v příběhu ukazuje dvě životní cesty a to, kam člověka nakonec dovedou.

Dalo by se říct, že před boháčovy dveře odložil Lazara sám Bůh. Odložil jej tam s jasným záměrem. Pro boháče to měla být Boží výzva – pozvání k novému životu. Ta výzva nezůstala bez odpovědi. (?) Jak na ní Boháč odpověděl? Neodehnal Lazara od svých dveří, to ne. Jen dělal, že nevidí a neslyší. Anebo už opravdu neviděl a neslyšel. Ten zámožný muž si byl zřejmě jistý tím, že ve svém bohatství má jasný důkaz o Boží přízni. Zřejmě se sebou byl naprosto spokojený.

My jsme lidé, kteří žijí v té hospodářsky vyspělejší části světa. Patříme k těm, kteří od Boha hodně dostali. Žijeme v kultuře přebytku. A v takové kultuře člověk snadno zapomíná na to, že je pouhým správcem svěřeného. To, jací jsme správci, se nejlépe pozná právě v situacích, kdy je v našich možnostech zmírnit ponížení a utrpení někoho opravdu bezmocného.

(?) Ale kdo je tím naším Lazarem? Není to tak, že o všechny naše Lazary je v této zemi dostatečně postaráno? Vždyť platíme daně a z nich se pak přerozděluje i do sociálních služeb, na sociální dávky atd. A pokud mají Lazaři i tak problém, pak je to určitě důsledek jejich neochoty přijmout tuto nabízenou pomoc; nebo je to důsledek toho, že si této pomoci neváží a chovají se naprosto nezodpovědně; v horším případě nabízenou pomoc zneužívají. No a dál mě to snad už nemusí zajímat. (?!) Nebo snad ano?! Ano, u Lazara, kterého mi do cesty položil Pán. U něho bych měl zvážit, co o něm vlastně vím, než se budu snažit vymluvit nebo nad ním vyslovím slovo soudu. V Lazarovi, kterého znám – stejně jako znám jeho problém, jeho potřebu, a tedy i to, co je žádoucí pomocí, kterou mu můžu nabídnout nebo zprostředkovat – v tomto Lazarovi ke mně přichází sám Pán. Náš život může být pro druhého Boží pomocí. Ale jen pokud poznáme, jak skutečný život chutná. Když jsme ochotní se těmto lidem přiblížit a dotknout se jejich života.

Život onoho boháče byl i přes všechen ten luxus, zoufale tuctový. Zdá se, že kromě toho luxusu, bychom v jeho životě nic jiného nenašli. Prostě jen existoval. Naopak Lazar navzdory své chudobě a ponížení, žil skutečný život. Měl svoji bolest, měl svoji tvář. Hledal u Boha, na jehož pomoc každý den spoléhal.

Mnozí boháči nikdy nepoznají víc než pouhou hru na štěstí. Za vším, co vlastní a zažívají se velmi často skrývá obrovská nuda, prázdnota a smutek. Neuvědomují si, že štěstí není cukroví, na které se potají chodí do spíže, aby si je pak někde ve skrytu vychutnali. Štěstí vždy spočívá v tom, že se o to, co mám dělím s druhými. Příběh o boháčovi a Lazarovi jasně ukazuje, že srdce každého člověka hladoví. Ale ne po majetku! A srdce to ví.

Dnes ještě máme příležitost ochutnat skutečný život! Všichni dostáváme příležitosti, které nám připravil Pán. Příležitosti udělat něco pro druhého, na základě toho, co máme, a o co se můžeme rozdělit. (Prý v poslední době vzrůstá míra sepsaných posledních vůlí, ve kterých lidé odkazují svůj majetek na dobročinné účely. Také letos mnozí využijí krabice od bot, aby obdarovali děti v sociálně slabých rodinách. Zřejmě navštívíme různá benefiční vystoupení, abychom podpořili nějaký sociální projekt. Někteří se zapojují jako dobrovolníci v různých typech pomoci atd.)

Všechno ale jednoho dne skončí. „I umřel ten chudák ... zemřel i ten boháč ...“ Všichni tam jednou musíme. Tahle slova říkají i úplní ateisté se zvláštním zabarvením v hlase: Jako by říkali, že smrt je spravedlivá. Jenomže Ježíš tímto příběhem říká, že spravedlivý je Bůh. V den smrti skončí život, tak jak jsme ho znali. Člověk přejde do jiné existence. A ta změna bude nezvratná. To, co přijde pak, bude už na věky. Ježíš nám tímto příběhem ukazuje, že vybrat si musíme nyní. Boháč z příběhu se ocitl v pekle, kde byl trápen spalujícím plamenem. Podle všeho to jsou plameny úplně jiného druhu, než jak je známe z dětských pohádek. Plamen, který působil boháčova muka v pekle byl plamem spalující touhy po ztraceném životě. Po životě, který už nikdy nebude mít. Už nikdy nebude moci být tam, kde se ocitnul Lazar. (!) Tak tohle je skutečné peklo!

Když boháč zjistil, že na jeho údělu se už nic nezmění, požádal Abrahama, aby poslal Lazara se slovy varování k jeho bratrům. To, co Pán vložil do úst Abrahamovi, je velmi důležité. „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ Pán říká, že všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby našel cestu ke skutečnému životu má k dispozici v bibli. Tedy teprve poslušnost Božímu promlouvání člověku otevírá srdce i oči pro druhé – pro ty všelijak potřebné. Pokud Boží slovo ignorujeme, když nás k něčemu vyzývá, neznáme ho. To nemůže nahradit žádné znamení. Víra se rodí z Božího promluvení. To je způsob, jak poznáváme Boží vůli pro život. Žádat místo toho nějaké mimořádné znamení je vlastně jen důkaze nevěry vůči Božímu slovu. Boháč nikdy nebral Boží slovo příliš vážně. Slovo, které ho mohlo vysvobodit pro skutečný život, mu bylo doslova ukradené.

-----

Neodmítejme Boží promlouvání v Písmu. Učme se prokazovat milosrdenství. Ochutnávejme chuť skutečného dobra – chuť skutečného života. Nechtějme přehlížet Lazary, které Bůh odkládá před dveře našeho života. Jejich prostřednictvím k nám přichází on sám. Chce nás varovat před prázdným životem – před životem, ve kterém si člověk žije jen pro sebe a stává se úplně slepým. Hledejme tedy bezpečí s Lazarem Kristem. Dejme přednost životu před pouhou sobeckou karikaturou života. Získávejme radost, kterou nám už nikdo nevezme. Ani smrt ne. Amen

Slovo na cestu: Ga 6, 7-9

Požehnání: 1Te 5,23

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín