EN | CZ 

Kázání 2019-09-01 - Pavel Kuchynka

27. Září 2019

Lk 14, 1.17-14

Království bez zásluh

(1.9. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Přestože jsou si lidé před Bohem rovni, každý člověk má jiný význam. Problém je v tom, že někteří jsou si skálopevně jistí, že oni jsou zcela jistě mnohem významnější než ti ostatní kolem (že oni jsou těmi skutečnými VIP). I v církvi může někdo mít celkem jasnou představu o své vlastní důležitosti. Hrají v tom většinou roli nějaké domnělé zásluhy či schopnosti onoho jedince. Pro ostatní to pak ale někdy může být hodně nesnesitelné. Ježíš – na hostině v domě jednoho z předních farizeů – ukázal, že Boží království je království bez zásluh, království pokorných. Na jedné straně je to velmi osvobozující sdělení; na druhou stranu je to trvalá výzva.

-----

Ježíš na této návštěvě pozoroval chování pozvaných. Bylo mu zřejmě přiděleno místo včele. Nejčestnější místa tedy byla ta v jeho blízkosti. Nikdo ale s jistotou nevěděl, jestli na hostinu ještě nedorazí nějací společensky významní lidé. Co když ještě dorazí starosta?! Zatímco někteří farizeové váhali, někteří přesto usedali na přední místa. Evidentně oceňovali sami sebe více než ostatní.

Ježíš se tím chvíli docela bavil a pak na všechny vyklopil své podobenství o tom, jak poznat své místo (svou židli) v Božím království. Obsahuje radu: „Sedněte si někam dozadu, abyste měli dostatečný výhled. Možná se budete divit, kdo ještě dorazí; ale také, kdo nedorazí. Možná se budete divit, že vaše místo bude nakonec jinde – možná víc vpředu. Tedy jinde než byste si, kdy pomyslili.“

Ježíšovo podobenství nám každopádně ukazuje, že pokud pro nás Bůh má nějaké čestnější místo, tak nám to místo určitě neuteče. (!) Jen se nesnažme zasedací pořádek v království určovat my! Nesnažme se nikomu říkat, kdo na tuto hostinu patří a kam na té hostině patří. Velmi pravděpodobně bychom přitom narazili na mínění skutečného hostitele, které může být hodně jiné než to naše. Ježíš pak toto své podobenství zakončil slovy, která se zcela jistě – dříve či později – naplní: „Každý, kdo se povyšuje bude ponížen a kdo se ponižuje bude povýšen.“

Nevím, jak vás, ale mě zkušenosti učí, že domnělí majitelé pravdy mívají nemilosrdné srdce. Místo poctivé debaty, místo poctivého hledání, číhají, hledají chybu v jednání druhého. Často rádi opakují drby – ty jim totiž „dávají za pravdu“, že jejich „protivník“ je lump. Pyšný člověk je prostě ten, kdo se povyšuje nad druhé a tím zákonitě ponižuje druhé. Pokorný člověk je naopak ten, kdo dokáže mít pravdivé vztahy k druhým i k sobě samému. Nejde o to se ponižovat nebo druhé kolem sebe vidět jako bezchybné supermany. Ten základní pozitivní postoj úcty k druhým (i k sobě) totiž nestojí na lidských schopnostech či zásluhách, ale na skutečnosti, že jednomu každému z nás dal život Bůh; a že každého z nás Bůh miluje. Všichni máme před Bohem stejnou důstojnost. Takže to, jestli se člověk ocitne v Božím království opravdu nijak nesouvisí s lidskými zásluhami.

Celé je to však také výzva ke skromnosti. Nezpůsobné chování mívá svůj původ v pýše a často i v chorobné ctižádosti. Pokora vždycky byla jednou z charakteristik velkých lidí. (Když byl anglický spisovatel a básník Thomas Hardy tak slavný, že každé noviny by s radostí zaplatily velkou částku za jeho příspěvek, on občas posílal svou báseň a vždy přiložil ofrankovanou obálku se svou adresou na vrácení rukopisu v případě, že by jeho báseň odmítli. I při své velikosti byl dostatečně pokorný, aby věděl, že jeho práce mu může být i vrácena.) Nechtějme si o sobě nebo o druhých myslet něco, co není pravda. Postoj prozíravé zdrženlivosti nás ochrání před zahanbením. Je to projev skromné nenáročnosti a skutečné úcty k ostatním. Je to postoj, který Bůh vždy poctí. Někdy to může mít podobu povolání k nějakému zvláštnímu úkolu nebo službě. (Osobní zkušenost s nabídkou ke službě.)

Říká se, že pokorný člověk je ten, kdo pravdivě vidí sám sebe. Máme být tím, kým jsme. Pyšný člověk ovšem sebe vidí nepravdivě, a tak je plný vnitřního napětí. Něco jiného žije a něčím jiným by chtěl být. Pokorný člověk žije ve vnitřní harmonii. Ví, čím může pomoci druhým. Ví, co zvládne sám a ví, v čem musí požádat o pomoc druhé nebo samotného Boha. Pokorný se nestydí poprosit. Pokorný přijímá tu skutečnost, že ho Bůh stvořil tak, že potřebuje pomoc druhých a potřebuje pomoc Boží. Nevadí mu to. Naopak, právě v Boží pomoci vidí způsob, jak překročit hranice své vlastní omezenosti.

V něčem můžeme být lepší než druzí. Máme třeba vyšší vzdělání nebo zastáváme vyšší postavení v zaměstnání nebo ve společnosti. To ale ještě nemusí znamenat, že jsem Bohu blíž než ten druhý, a že mé jednání je ušlechtilejší. Bůh ví přesně, komu bylo kolik dáno a jaké kdo měl startovací podmínky. My si každopádně zachovejme otevřenost vůči těm, kteří ještě přijdou – přijmou Boží pozvání (kdo všechno ještě bude patřit do Božího království).

Ježíš pak promluvil přímo k onomu farizeji, který ho pozval. Vyzval ho, aby se stal hostitelem, který se svým hostitelstvím bude podobat samotnému Bohu. I tato výzva se týká každého z nás. Pozvěme na hostinu království všechny, včetně těch, kteří si to nemůžou vůbec ničím zasloužit – snad jedině svým hladem a strádáním. Bůh přece zve do svého království chudé, kteří nemají co nabídnout. Zve zmrzačené, kteří mají všelijak zničenou minulost i přítomnost bez další perspektivy. Zve i chromé, kteří by sami nikam nedošli. A slepé, kteří by tam sami nikdy netrefili. Jakákoliv zištnost v této záležitosti se však naprosto míjí s Božím královstvím.

Skutečná láska nikdy nepočítá s nějakou kompenzací. Nebuduje nějaký elitní klub. Touží dávat a svým dáváním překonávat znevýhodnění druhých. Nikdy při tom nejde o jednání určované vypočítavým myšlením: „Co z toho budu mít?“. Takové myšlení totiž degraduje vztahy na pouhý obchod. Člověk pak druhému jen něco dává, ale není to dávání sebe samého. Všechno, co chceme mít sobecky jen sami pro sebe, nás odděluje od ostatních. O co se s nimi dělíme z lásky, nás s nimi jedinečným způsobem spojuje. O to šlo i u noho sobotního stolu v domě farizeje. Sobotní stůl každého věrného Izraelity měl totiž zrcadlit lásku Boha, který objímá všechen lid a zve všechny k pravé radosti a odpočinku.

Každý, kdo si všimne potřebného a skloní se k němu, bude oceněn. Každý, kdo naslouchá druhému – ať už je to kdokoli – otevírá dveře možnosti obdarovat ho nebo být obdarován. Když pozveš chudáky, tak se s nimi rovnou na té hostině ocitneš v Božím království.

I nám dnes Pán říká: „Milá církvi, dělat si dobře mezi sebou, to není žádný kumšt, to umí kdekdo. Ale ty se odvaž něčeho víc. Ty přece můžeš napodobovat mou lásku, která nehleděla na okamžitou návratnost a rozdala se těm, kdo se nezmůžou na žádnou oplátku.“ Zákon Božího království tedy zní: Když člověk dává, aby získal odměnu, žádnou nedostane; když však dává z lásky, aniž by na odměnu pomyslel, jeho odměna je jistá. Největší a nejvíc naplňující odplata je vždy skrytá. Je to odplata, kterou dává dávajícímu sám Bůh. Boží království je opravdu bez zásluh. Skutečností je však také to, že mnohé z nečekané Boží odplaty přijde teprve na konci časů.

-----

Pokud nebudeme dávat prostor falešné důležitosti, tím víc ho v lidských životech zůstane pro Ježíše. Tím víc bude těch, kteří budou vědět, že je Bůh v Kristu přijímá. Amen

Slovo na cestu: Lk 14,11

Požehnání: 2K 13,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2020 ECM Plzeň 1 - Lochotín