EN | CZ 

Kázání 2019-07-21 - Vít Pavelek

23. Července 2019

Duchovní korodování.Am 8.1-12

Za pár týdnů možná budeme vzdávat Bohu díky za úrodu. Zahrádkáři přinesou některé své výpěstky, položí je sem na stupínek. Jistě bude za co vzdát díky. Možná se někdo podívá a uvidí pestrou úrodu a v duši zaslechne hlas; my doma říkáme: „Udělalo se mi v hlavě.“ Ten hlas mu řekne: „Co vidíš?“ Načeš odpoví: „Vidím úrodu, pestrou úrodu, plzeňských zahrádkářů.“ A hlas bude pokračovat: „Takovou úrodu budou mít plzeňské církve.“ Trochu jsem se zasnil.

Podobný rozhovor vedl Hospodin s Ámosem. Ten viděl koš zralého ovoce, ale odpověď nebyla ve znamení radostné naděje. Amos slyšel pouze slova soudu, trestu a beznaděje. Neměl příležitost s Hospodinem ani trochu smlouvat o Izrael. Toto je čtvrté vidění z pěti. V prvých dvou viděních, mohl Ámos za Izrael prosit: „Panovníku Hospodine, odpusť prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ (Am 7.2) A Hospodin od svého záměru upustil. Nyní slyšíme tvrdá slova na adresu Izraele.

Překvapilo mne, jak byla tehdejší izraelská společnost v mnoha ohledech podobná té naší dnes. Vůbec nevadí rozdíl téměř 2 800 let. Izrael zažíval dobu prosperity jak hospodářsky, tak politicky. U svých nejbližších sousedů budil respekt. Rostlo bohatství země. Ovšem prospěch z toho měla jen úzká vrstva společnosti. Z Ámosových slov se dozvídáme, že pro chudší vrstvu společnosti to byla doba ještě větší bídy. Takové, že k jídlu měli jen plevy a často upadali do otroctví kvůli dluhům.

Naše země patří celosvětově mezi ty bohaté. Zažíváme konjunkturu. Práce je tolik, že firmy neumí najít dost zaměstnanců. A přesto je spousta lidí, kteří každodenně zažívají sociální chudobu, kteří musejí důkladně plánovat svoje výdaje, aby jim vyšly peníze na nezbytné náklady a s hrůzou očekávají, kdy přijdou nějaké neočekávané výlohy. Do toho se jim podbízejí různí obchodníci s energiemi, pojistkami, hrnci a zbytečnými nezbytnostmi, které jsou pro ně ve skutečnosti nevýhodné. Denně slyšíte o někom, kdo pro nějakou svou chybu upadl do dluhové pasti a u dveří jim zvoní exekutor. Jsou na tom jako ti, kdo upadli do otroctví pro dluhy.

V jedné podstatné věci je naše země odlišná od Izraele. Není nazývána můj lid (Am 8.2). A to slovo je adresováno mému, tedy Hospodinovu lidu. Přesněji té bohaté, po zisku bažící vrstvě. Mohli bychom ve zkratce říci, že: „Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ (1Tm 6.10). To by ovšem nebyla plná informace o stavu lidského srdce. Ámosův mladší současník, prorok Ozeáš, říká témuž národu: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi (Izraeli) zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapomněls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny.“ (Oz 4.6) Na začátku problému bylo to, že se Boží lid přestal zajímat o Hospodinův Zákon. Přestal jej respektovat. Rodiče nepředali jeho znalost a respekt svým dětem. Děti si dělaly všechno po vzoru svých rodičů, tedy po svém. Dokonce převzaly náboženskou praxi svých pohanských sousedů. Nastávající generace ztratila svou identitu Božího lidu. Projevilo se to na vztazích mezi lidmi navzájem. Člověk člověku se stal vlkem. Silní žili na úkor slabých. Místo aby se slabými a chudými byli solidární, odírali je do krajnosti, až do otroctví. Zákon se ostře staví proti tomu, aby se Izraelci vzájemně zotročovali. Podvádění s mírami a váhami se táhne celou historií lidstva a známe to i dnes. Máme na to pokročilejší metody. Vnější pozorovatel by nenašel rozdíl mezi Božím lidem Izraele a pohanskými sousedy. Možná by našel některé charakteristiky, v nichž byli Izraelci znatelně horší než jejich sousedi. Jak se to stalo?

Neumím si představit, že člověk, který byl včera oddaný Boží syn nebo dcera, se dnes ráno probudil například jako nenasytný a po zisku toužící dravec, který jde po penězích i přes mrtvoly. Nějak k tomu došel postupem času. Je to jako koroze. Pomalý, a ne zcela nápadný proces. Zvlášť na začátku není vidět. Jak se to přihodilo?

Nějak se stalo, že člověk, který s radostí přijal Ježíše, svou pozornost odvádí od Boha. Snad je to nedostatečné zakořenění, těžkosti způsobené okolím, například rodinou, starost o živobytí, nebo vábivost majetku, zábava. Ztratí tu jemnou a tichou vnitřní touhu a radost, která jej poháněla, motivovala v Božích věcech. Navenek se to projeví v modlitebním životě. Není již tak vroucí a ani tak častá. Katolický teolog Romano Guardini 1) napsal: „Člověk se celkem vzato nemodlí rád.“ Pokud s tím tvrzením nesouhlasíte, přijďte se podívat na nedělní modlitební večery a spočítejte účastníky. Guardiny pokračuje: „Při modlitbě se ho snadno zmocňuje nuda, rozpaky (…) všechno ostatní se mu potom zdá být přitažlivější a důležitější.“ On rozděluje modlitbu do dvou kategorií. První přirovnává k dýchání. Ta je výrazem touhy po Bohu, je jako dýchání, které touha vzbuzuje. O této modlitbě píše Pavel: v každý čas se v Duchu svatém modlete (Ef 6.18). Tuto permanentní modlitbu Guardini nazývá existenciální. Není podmíněna pocity, časnými potřebami, prožitky. Vyžaduje určitou trpělivost a disciplínu. Existenciální modlitba může být i beze slov. Když touha vychládá, tehdy chladne i modlitba. Nemá-li člověk kázeň, trpělivost a dobrý zvyk, zůstane mu po čase pouze ta druhá modlitba, kterou nazývá přirozená. To je modlitba, kdy má člověk potřebu, nutnost, obavu. To se někdy modlí i nevěřící. Ne, nechci říci, že modlit se tehdy, mám-li nějakou potřebu, je špatně. Špatné je, když je to jediná motivace, a jediný důvod k modlitbě.

Člověk, dychtící po blízkosti Bohu, tak nějak sám chce slyšet Boží slovo. Tu potřebu, v něm vzbuzuje Duch svatý. Tedy potřebuje Boží slovo. Slovo mu dává vše, co potřebuje pro svou duši. Vidí se v tom slovu, mluví k němu, je jeho součástí. Ta intenzita, se kterou Bible nebo kázání oslovují, po čase zeslabuje. Kdo si nenavykne pravidelně slovo vyhledávat, naslouchat mu, snadno podlehne přesvědčení, že slovo nepotřebuje, protože už k němu nemluví tak jako dřív, a tudíž je přestane vyhledávat. Komu se na bibli doma práší? Stalo se to i Izraelcům, když jim prorok Ozeáš říká: Zapomněls na zákon svého Boha. Oni tehdy doma svoje bible pochopitelně neměli. Oni si měli Zákon opakovat, učit se jej a jednat podle něj. A jak jsme četli u proroka Ámose, nevydrželo jim to.

Člověk, dychtící po trvalé blízkosti po Bohu, často utíká do soukromí, aby zkoumal svoje nitro, svou duši a naslouchá hlasu svého svědomí. Je to taková duchovní/duševní hygiena. Je to jako když někdo obhlíží, jestli mu jeho starší auto někde nezačíná korodovat, jestli nevidí první rezavé fleky. Když je objeví, obrousí je a natře ochranným lakem. Upřímné zpytování svědomí nás přivádí do Boží reality.

Člověku, který ztrácí vřelý a toužebný vztah k Bohu, po čase překáží i bohoslužba. Vždyť ten čas se dá využít jinak, mnohem záživněji, produktivněji. Je přece tolik příležitostí. Stejně tak překážela izraelským obchodníkům. Koroze pokračuje.

Pozornost člověka se obrací od Boha k sobě samému. Ap. Pavel to zmiňuje v listu Římanům: Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Takový člověk uvažuje v mezích: Vyplatí se mi to, je to pro mne výhodné? Baví mne to? Stává se sám sobě měřítkem pro život, stává se nezávislým v tom negativním slova smyslu.

Lhostejnost Izraelců ve vztahu k Bohu je vedla k dravčím vztahům k slabším lidem. Byla to natolik křičící nespravedlnost, že soud byl neodvolatelný. Za nějakých 50 – 60 let, v roce 722 před Kristem, byla vládnoucí vrstva, ti bohatí Samařané (obyvatelé severního Izraele), majitelé obchodů a polností, šlechta odvedeni do Asyrského zajetí, z něhož se již nevrátili. Prorokova slova nebyla řečena jen tak do větru. Izraelské svědectví o Bohu bylo natolik zrezlé, že se nedalo opravit. Abych nekončil tak temně a beznadějně. Bůh Izraelce nikdy neopustil i když oni Jeho ano. Bůh je znovu a znovu napravoval.

Jsme jako Izraelci v osmém století před Kristem? V mnohém ano, v mnohém nikoliv. Hrozí nám stejná duchovní koroze. Hrozí nám, že přestaneme být dobrým svědectvím o Boží lásce. Můžeme se stát svědectvím o naší lhostejnosti, sobectví a pokrytectví. Máme však toho, který ten strašný soud vzal na sebe. Máme Ježíše.

Text dnešní perikopy evangelia o Martě a Marii nám napovídá, jak léčit to lidské duchovní korodování. Co je dobrý lék? Naslouchání Slovu, modlitba, zkoumání vlastního svědomí je jako každodenní hygiena, pravidelná četba Písma, závazné společenství s lidmi v církvi, ne pouze volné vztahy. Ikonicky to zobrazuje Marie z příběhu, který jsme dne četli jako třetí (Lk 10.38-42). Ta se přestala starat o hosty v domě, protože se sama stala hostem u Ježíšova stolu. Naslouchala mu, mluvila s ním, byla s ním. Být s Ním, s Ježíšem, být s ním každodenně, každou hodinu, to je ten lék, ochranný prostředek proti duchovní korozi. To je existenciální modlitba. Odvrací nás od sobeckého soustředění na sebe, k Bohu a k solidaritě s lidmi kolem.

SNC: Lk 10.42 Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.

Požehnání: 2K 13. 11, 13 Bratři a sestry, žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

1) http://vanzavrel.cz/prednasky/umime-se-modlit/umeni-modlitby/

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2020 ECM Plzeň 1 - Lochotín