EN | CZ 

Kázání 2019-07-07 - Pavel Kuchynka

08. Července 2019

Lk 9, 51-62

Překážky v následování Ježíše

(7.7. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Lidé měli, mají a budou mít své představy o cestě, kterou se Ježíš rozhodl jít pro naši záchranu. Často máme i své představy o tom, co to znamená Ježíše následovat. Muži, kteří ho chtěli následovat – i ten, kterého zval k následování Ježíš – nechápali, o co jde. A podle reakce synů Zebedeových to zřejmě pořád nechápali ani ti, kteří s ním už nějakou dobu chodili. Díky nim všem se tak dozvídáme o překážkách následování. Synové Zebedeovi i ti tři neznámí muži zastupují v rozhovoru s Ježíšem nás všechny. Ježíš chce, abychom o překážkách v následování věděli. Jsme nuceni přemýšlet o svých postojích. A jsme vyzváni přehodnocovat.

-----

Synové Zebedeovi stále ještě nerozuměli tomu, že Ježíšova cesta je cestou smíření; a že Ježíš jde vstříc i těm nejposlednějším, dokonce i svým nepřátelům. To, co Zebedeovci vnímali jako urážku svého mistra v nich probudilo hněv, takže ony Samařany rychle odsoudili. Ježíš je za to musel pokárat. Vždyť ti Samařani nevěděli, co dělají – koho v Ježíši odmítají. Jednali pod tíhou své nevědomosti a svých předsudků vůči Židům. Kristův učedník má být připraven na projevy nepřátelství od lidí, kteří jsou zabydlení ve svých náboženských jistotách. Někdy je prostě potřeba jít dál a neodsuzovat ty, kdo Ježíše odmítají. Vždyť spravedlivý soud patří jen a jen Bohu.

Rozhovor s prvním neznámým mužem na cestě se dotknul překážky lidské pohodlnosti, kdy se člověk zabydluje v jistotách pozemského domova. Onen muž byl Ježíšem nadšený a chtěl se od něj učit, co to znamená opravdu žít. Nebyl ale připravený opustit pohodlí svého dosavadního života. (Kolikrát už jsme slyšeli příběh člověka, který nás něčím povzbudil a nadchl. Ale když jsme se pak dozvěděli celou pravdu o jeho životě – o tom, jaké oběti přinesl – řekli jsme si, že to asi nebude nic pro nás; že k tomu nejsme povoláni ani obdarováni.) Ježíš byl pro toho muže charismatickým učitelem moudrosti. Nepoznal v něm však Pána, který je hoden toho, aby se mu člověk bezvýhradně odevzdal. Proto Ježíš jeho nadšení krotí. Skutečně následovat Ježíše znamená život v otevřenosti vůči výzvám, které nám brání uzavírat se druhým za zdmi svých domovů. Ježíš vlastně otřásá naší touhou po domově. Skrývat se v pohodlí svých domovů je přirozené. Ale chtě nechtě to znamená uzavírat se před Božím královstvím.

V druhém rozhovoru vyšlo najevo, že spolehlivou překážkou v následování se můžou stát i rodinné povinnosti. Přesněji řečeno touha odložit rozhodnutí jít za Ježíšem – jít jeho cestou – až do doby, kdy člověk uspokojivě zvládne záležitosti v rodině. Je to vlastně důkaz, že člověk stále nevidí, kým Ježíš je – že jeho srdce je stále slepé vůči Ježíši jako dárci a Pánu života. Co naplat, že Ježíše oslovuje: „Pane, …“, když ho ve skutečnosti jako Pána nepřijímá. Paradoxně teprve oddaností Ježíši se člověk stává skutečně připraveným a svobodným sloužit svým nejbližším. V oddanosti Kristu se jeho život stává pro druhé pozvánkou k objevování nejvzácnějších darů života. Ježíš onomu muži říká zarážející slova: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ Pán těmi mrtvými myslí lidi, kteří odmítají Boží nabídku, zakládají si na svém životě a nic na tom nechtějí měnit. Vůbec se Ježíšem a jeho zvěstí o Božím království nevzrušují (ignorují). Jejich způsob života je všechno, co mají a na co si nenechají nikým sahat. Skloní se vždy jen před smrtí. Ale člověk Božího království smí právě tváří v tvář smrti promluvit o naději v Božím díle záchrany. Když člověk dává v životě přednost Ježíši a jeho hodnotám, může být druhým blízko kristovským způsobem. Může probouzet naději, že skončila vláda smrti; že lidský život má i jiné naplňující rozměry.

Následování Krista však neoddělitelně souvisí i s ochotou rozejít se s tím, co měl člověk rád a k čemu přilnul svým srdcem. Někdy to prostě znamená rychlé rozhodnutí nechat tyto záležitosti za sebou. Prohlásit je za minulost svého života a také je skutečně minulostí udělat vykročením k novému. Nechtějme klást čas záchrany někam do daleké budoucnosti. (Byla doba, kdy lidé odkládali svůj křest až pro chvíli smrtelné postele.) Jsme zváni otevřít se Ježíšově zachraňující přítomnosti teď hned – právě v tuto chvíli. Boží království už je tady. Jsme zváni, abychom ho hledali před vším ostatním. S tím, že díky tomu nám bude přidáno všechno ostatní – všechno, co má nějaký smysl. Hledání Božího království promění i naše vztahy – dovolí nám rozumět i tomu, co je to skutečná láska vůči našim nejbližším.

Pouhý zájem o Ježíše nestačí. Pokud člověk vnímá Ježíše a Boží království jen jako přídavek, který má vylepšit náš dobrý život, je to důkaz, že mu stále něco důležitého uniká. Pomalé loučení s láskami svého dřívějšího života hrozí tím, že se s nimi člověk nakonec nerozloučí. Pomalé loučení znamená neschopnost vidět cíle, které před člověka klade Ježíš. (Pravidlo pro dobrou orbu je jasné. Upnout pohled na pevný bod před sebou. Jinak člověk nikdy rovnou brázdu nevyorá.) Být ochoten obětovat různé „radosti“ života, které nám překáží – znamená přestat se dívat přes rameno za sebe – mazlit se s tím, co je překážkou v následování Ježíše. Pokud se člověk nedívá na Krista před sebou, ale dává pozornost svým starým láskám a zaběhanému životu, otupuje jeho vnímavost pro Boží vedení a z jeho života se vytrácí smysl pro hodnoty Božího království.

Z tohoto posledního rozhovoru je zřejmé, že Ježíš není naší volbou, kdy si můžeme klást své požadavky a podmínky. V Následování jsme zváni být cele jeho. Třetí rozhovor nás nutí, abychom pravdivě odpověděli sami sobě, na otázku, kde všude od nás Pán slyší to naše ALE. S čím vším ze své minulosti se chceme stále ještě mazlit a těšit. Kde všude se upevňují naše pouta s minulostí.

Následování Ježíše znamená vydat se jeho cestou. Už první krok, který je odpovědí na Ježíšovu výzvu, odděluje člověka od jeho dosavadní existence. Kdo nevykročí, zůstává pozadu a nenaučí se věřit. Jedině odvaha vykročit v důvěře za Ježíšem nám umožňuje poznávat, co Ježíš skutečně žádá a co skutečně dává. Jakmile v poslušnosti Pána vykročíme, ocitneme se v situaci, kdy jedině je možné žít vírou. (Petr věděl, že nesmí vystoupit z lodi o své vůli, protože už jeho první krok by byl krokem do záhuby. Proto na Pána zavolal: „Poruč mi, abych přišel k tobě po vodách!“ a Ježíš mu řekl: „Pojď!“ Petr mohl vykročit jen na Ježíšovo slovo. Jakmile však Ježíš promluvil, Petr musel ven z lodi, jestli chtěl dojít ke Kristu.) Neposlušný nemůže žít vírou. Jenom poslušný věří – jenom věřící poslouchá. Udělejme první krok ve víře. Povede k Ježíši – k životu víry. Ať už je to naše jalové nadšení, naše pohodlnost, výmluvy na domnělé životní povinnosti nebo naše věčné loučení se starým způsobem života, to všechno Pán chce a může nahradit životem skutečného následování. Každopádně platí, že ten, kdo je povolán Ježíšem má k dispozici (nadosah) všechno, co k následování potřebuje.

-----

Následování Krista je cesta opouštění lidských jistot a představ. Protože v následování je jedinou jistotou Ježíš; je tím nejcennějším, co máme. Kdo chce jít za Ježíšem nemůže si klást podmínky. Ani nemůže dávat Pána na druhé místo, nebo se ohlížet za tím, co je za námi – co jsme opustili, o co jsme přišli. Naopak jsme zváni mít oči stále upřené na Ježíše. To, že při tom Pánu ve všem nerozumíme je přirozené. Nesmí nám to však bránit v lásce k němu, k důvěře a v konkrétních krocích poslušnosti. Poslouchejme a pojďme tímto životem jako jeho učedníci, kteří jdou cestou Božího království. Amen

Slovo na cestu: J 14,6

Požehnání: Iz 43, 1-3a

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín