EN | CZ 

Kázání 2019-06-09 - Pavel Kuchynka

10. Června 2019

Ř 8, 14-17

Životadárný Duch synovství

(9.6. 2019, Letnice, ECM Plzeň 1, Košutecké jezírko, křestní bohoslužby)

Pavel jednoznačně tvrdí, že Boží děti jsou lidé, kteří mají výsadu žít životem z Boha. Jsou vedeni Duchem svatým, který je zároveň Duchem synovství. To proto, že člověku dává všechno, co bylo přítomné v životě Božího Syna Ježíše: touhu po Božích záležitostech, důvěru vůči Bohu a zmocnění. Je to něco, co se naprosto vymyká přirozeným možnostem člověka. Skutečný život z Boha je vždy dílem životadárného Ducha synovství.

-----

Když si člověk vírou přivlastní dar záchrany – který Bůh v Ježíšově oběti na kříži nabízí všem – začíná nový život. Není to však jen dar nového začátku ve stylu: „Tak jdi a snaž se žít jinak.“ Osobním přijetím Krista jako spasitele a Pána dostává člověk také moc, aby žil novým životem. (?) Proč tedy mnozí Ježíšovi následovníci žijí tak, jako by to nebyla pravda? (Proč se život mnohých křesťanů podobá autu s prázdnou nádrží? Musí se tlačit; a když se nechá sám sobě, ihned se zastaví. Někteří se při tom ještě nutí volat „haleluja“; vždyť ostatní to také dělají. Pravda, pro ně osobně to sice nic neznamená, ale proč by své křesťanství trochu nevylepšili.) To, jestli člověk ve svém životě zakusí moc nového života, závisí na rozhodnutí, jestli se poddá vedení Ducha svatého – Ducha synovství. Tak jako to dělal Ježíš, který vkládal důvěru do svého nebeského Otce.

(?!) Jak se v různých situacích rozhodujeme my?! Není to tak, že v situacích, které zavání tím, že to pro nás nebude moc příjemné, spíš hledáme důvody proč Ducha svatého a jeho vedení neposlechnout – proč se zařídit podle svého?! Jak často chceme sami určovat, jaké důsledky naší poslušnosti a víry pro nás budou přijatelné?! Co je nám v té chvíli platné, že je tu Duch synovství, který nás chce vést?! Bůh chce naším prostřednictvím uskutečnit to, co od nás žádá. Nikdy to však neudělá bez našeho svolení.

Duch synovství nás uvádí do nového vztahu s Bohem. (Snad nejjasněji to Ježíš vyjádřil v podobenství, kterému se říká „O marnotratném synovi“ – to proto, že mladší ze dvou synů jednoho otce – se rozhodne odejít z otcova domu. Ve skutečnosti se ale otci z tohoto podobenství ztratili oba jeho synové. Jak ten mladší, který se rozhodl odejít z domu za svými sny o lepším životě; tak i ten, který sice zůstal doma, ale žil tak, jakoby ani doma nebyl. Naplno to vyšlo najevo ve chvíli, kdy se jeho mladší bratr s hanbou vrátil domů ke svému otci a otec ho s láskou přijal jako svého syna a uspořádal slavnost. Nepřijal ho tedy jako nějakého otroka, který si bude muset svou prací zasloužit přístřeší. Starší syn to ale nevydejchal. Nechtěl s tím mít nic společného a zůstal stát venku před otcovským domem. Když za ním pak otec vyšel ven a domlouval mu, starší bratr vůči němu spustil palbu hořkých výčitek. Ty výčitky odhalily, že celou tu dobu nežil jako syn. Jeho mentalita byla vždy mentalitou otroka. Otec mu ale přesto řekl: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám je tvé.“ Tím ho vlastně pozval, aby i on konečně přijal postavení milovaného syna.)

Tam, kde je přítomen a působí Duch synovství, tam se v srdci uhostí jistota o tom, že Bůh mě osobně přijal za svého vlastního. Vztah s Bohem je díky tomu plný pokoje. Srdce je totiž naplněné vědomím, že Bůh je můj milující Otec. Skončila nejistota obav a strachů z neznámého Boha. Nejistota ohledně toho jestli se můj život onomu velikému a neznámému Bohu bude líbit – jestli jsem mu nabídl dostatečné množství dobrého a jestli pro něj já sám budu dost dobrý.

Jistota ve vztahu s Bohem se projevuje tím, že srdce člověka, ve kterém působí Duch synovství, je nasměrováno k Bohu, což se ozývá i v modlitbách. Člověk vedený Duchem synovství Boha oslovuje velmi osobním a důvěrným oslovením: „Otče, …“ Není to nic naučeného ani pochybně strojeného. Je to úplně stejné, jako když se dítě obrací na svého milujícího tátu.

(?!) Spoléhám ve vztahu s Bohem víc na zákonické dodržování nějakých „zbožných“ pravidel, anebo toužím ve všem poznávat záměry a blízkost milujícího Otce – toho, které mu jde především o nás samé a nadevšecko mu záleží na člověku?! Ve skutečném vztahu s Bohem jde tedy vždy víc než o upřímnost a odhodlání. Jde o život, ve kterém Duch synovství probouzí lásku a důvěru k Otci. Jde o život, ve kterém prostřednictvím Ducha synovství žije život syna sám Kristus. Je to život, který začal poznáním, že Bůh je náš Otec. Je to život, který je stále proměňovaný v modlitbách, na jejichž začátku zní důvěrné oslovení Boha: „Otče …“. A čím více je život proměňovaný rozhovorem s Otcem, tím méně se podobá chaotickému pobíhání, které se člověk zpětně snaží zasvěcovat Bohu.

Duch synovství však také zpřítomňuje vědomí, že nám – i když skrytě – patří nádherná plnost života, který teprve přijde. Je to sice jen závdavek budoucího dědictví, ale naprosto reálný. Je to spoludědictví, které s námi sdílí Kristus. Kristus, který uprostřed tohoto porušeného světa měl vždy v srdci jistotu o svém velkolepém dědictví. A měl ji tam i navzdory všemu, čím v tomto světě musel projít.

Chtě nechtě, život, který v nás Duch synovství probouzí, není a nebude procházkou růžovou zahradou. Je to totiž život, ve kterém jsou určující hodnoty diametrálně odlišné od těch, které uznává tento svět. Možná, že nejnaléhavěji Ježíš oslovil Boha: „Abba, Otče, …“, když se modlil v Getsemanské zahradě s vědomím, že je před ním cesta ponížení, cesta utrpení a potupné smrti. „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ V té chvíli se rozhodl pro úplné sebevydání Bohu. A my víme, že Bůh Otec od Syna požádal nejvyšší oběť. A žádal ji kvůli nám všem – kvůli naší záchraně.

Možná se někdy rozechvějeme i my. Když – tváří v tvář těžkým situacím – žádáme nebeského Otce, aby od nás odňal kalich utrpení. Jsou to všechny ty situace, kdy stojíme před výzvou nazvat zlo zlem; dobro dobrem a zvolit to dobré. Duch synovství nás totiž v takových chvílích vede stejně jako Ježíše – abychom svůj život s důvěrou vydali do rukou nebeského Otce. Jsou to chvíle, kdy Duch synovství prokazuje svoji životadárnou moc nejmocněji. Jsou to chvíle, kdy se Ježíši podobáme nejvíce; kdy se v našem životě ukazuje Boží sláva nejviditelnějším způsobem.

-----

Bůh i dnes čeká na modlitbu svého dítěte: „Otče, … ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Poslechněme touhu, kterou v nás probouzí Duch synovství. Je životadárná. Je to pokaždé příležitost, jak uprostřed tohoto světa dát ve svém životě prostor Božímu Synu. Dovolme Duchu synovství, ať nám dává podíl na životě Syna. Amen

Slovo na cestu: Ga 5, 25-26

Požehnání: Ř 15,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín