EN | CZ 

Kázání 2019-06-02 - Pavel Kuchynka

06. Června 2019

J 17, 20-26

Tajemství dokonalé jednoty

(2.6. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Slyšeli jsme část Ježíšovy modlitby za učedníky. Ježíš v této modlitbě odhaluje, jak důležité jsou naše vzájemné vztahy. Bůh se chce dát poznat světu právě v našich vztazích. I velmi nepozorný posluchač nemůže přeslechnout, jak důležitá je naše jednota. Ježíš zde mluví o tajemství dokonalé jednoty svých učedníků. Říká, co pro tuto jednotu je a není důležité.

-----

Jednota, na které můžou lidé zahlédnout, že mezi námi působí živý Bůh, nijak nesouvisí s tím, že všechny církve budou mít stejnou organizační strukturu a 100 % shody ve své věrouce. Jednota, o které mluví Ježíš je založena na vzájemné lásce Bohem milovaných. (?!) Je vůbec nutné, abych o tom kázal?! Copak to není z Písma dostatečně jasné?! Copak to nemáme napsané i ve svém srdci?! Máme. Ale někdy je to v nás jako uvězněné. Bůh nám totiž nesebral možnost svobodného rozhodování. A tak se někdy rozhodujeme pro Ježíše a pro to, co je jeho; jindy ale dáme přednost něčemu úplně jinému. Někdy druhé vidíme jeho pohledem; jindy nám v tom ale zabrání naše úsudky, naše zkušenosti, naše pýcha a sobectví, naše pohodlnost aj.

Skutečnost je taková, že jsme všichni obdarovaní, ale nedokonalí. A jsme povoláni milovat obdarované, ale nedokonalé. Jsme povoláni dávat v našich vztazích prostor Pánu; nejen svému přesvědčení; nejen svému názoru. Je to výzva k ochotě naslouchat, poznávat, sdílet se, sloužit druhým, ale také službu druhých přijímat. Nechtějme se však sami vybičovat k nějaké spolupráci a kvalitě vztahů. Ježíš neříká, že dokonalou jednotu dokážeme stvořit svým vlastním úsilím. Mluví o jednotě, která je možná mezi těmi, kteří žijí s Bohem. Je to tedy výzva pečovat především o svůj vztah s Bohem. Je to výzva poslouchat, co nám říká on. Neumlčujme jeho hlas a umlčíme své sobectví, pýchu a všechno, co se staví na odpor. To je cesta ke skutečné jednotě.

Skutečná jednota nemá nic společného s uniformitou; nemá nic společného se snahou proměnit druhé k obrazu svému. Je to jednota těch, kteří se stávají vnitřně svobodnými projevovat lásku; přijímají druhé takové, jací jsou a dokáží přispět k tomu, aby se ti druzí stávali sami sebou. Tohle je výkladní skříň Božího království. Tohle je projev Boží slávy mezi námi. Tohle je způsob, jak Boží láska boří předsudky lidí vůči církvi i vůči Bohu.

Boží Syn pro nás tehdy prosil za dar Ducha svatého, který jediný může člověka spojit s Bohem a s druhými tak, jako nikdo jiný. Jen díky němu je dokonalá jednota možná. Sami ji vytvořit nedokážeme. Ježíš tedy neprosil za jednotu, k níž je nutným předpokladem naše dokonalost. Ježíš prosil za dokonalou jednotu, která se ukazuje právě navzdory všem našim rozdílům a veškeré naší nedokonalosti. Je to jednota, která závisí na jednom jediném, na našem důvěrném vztahu s Ježíšem. Jejím zdrojem je život, který dostáváme od Ježíše, a který spolu navzájem sdílíme ve společenství.

Kdykoli svou lásku k druhým něčím podmiňujeme, je to důkaz, že z Boží slávy příliš nevidíme. A chtě nechtě tím Boží slávu před světem zakrýváme. Protože pak už se od světa příliš nelišíme. Podmiňovat svou lásku k druhým je ale něco velmi přirozeného. I v životě Ježíšových učedníků se to stává poměrně často. A velmi často si to vůbec neuvědomujeme. (?!) Jak často se nám stane, že se od někoho odtahujeme, že někoho snižujeme a soudíme?! Kdykoli si to však – díky působení Ducha svatého – uvědomíme, je to pro nás nová výzva, abych to tak nenechali. Boží láska nám dává schopnost milovat druhého i s tím, co není přirozené lásky vůbec hodné - co lásku nevzbuzuje (s malomocenstvím, se všemi proviněními a nedostatky jako je hloupost, nevrlost a umíněnost, jízlivost, tvrdost a povýšenost, s veškerým odmítáním a nepřátelstvím vůči nám). Občas prostě zapomínáme, že v každém z nás je něco, co není možné přirozeně milovat. Občas zapomínáme, že my všichni potřebujeme bezpodmínečnou Boží lásku. Občas zapomínáme, že Bůh je nade všemi, působí skrze všechny a je ve všech – tedy i v jejich nedostatcích. Nebo spíš jim navzdory.

C.S. Lewis napsal: „Bůh, který nic nepotřebuje, stvořil naprosto postradatelné lidi, aby je mohl milovat a zdokonalovat. Tvoří vesmír a přitom už vidí bzučící oblak much kolem kříže, rozedraná záda přitlačená na nerovný kůl, hřebíky prohnané Ježíšovými nervy. Vidí, jak tělo klesá dolů, opakovaná muka, když se kvůli na dechnutí musí znovu vzepřít ... Smím-li použít obraz z biologie, je Bůh hostitel, který stvořil své vlastní parazity. Učinil nás, abychom z něj mohli těžit a využívat ho. V tom spočívá láska. To je znázornění lásky samé.“ V této lásce je vždy přítomen kříž – ochota přinášet oběti. Je to břemeno, které nám Ježíš dává nést. Je to však vždy jeho břemeno, které nese s námi. Proto nás nedrtí, ale pozvedá.

Jako křesťané jsme lidmi, které Bůh daroval svému Synovi. Patříme Ježíšovi. Můžeme poznávat, jaký je náš nebeský Otec. Každý den, víc a víc. Díky tomu, co v srdci Božích dětí působí Duch svatý. Jen díky Duchu svatému nacházíme odvahu milovat stejně jako Ježíš. Duch svatý v nás může způsobit, že Boží láska skutečně ovládne naše srdce a promění náš vztah k Bohu, k Ježíši, k Božímu lidu i ke každému člověku.

Odvaha milovat stejně jako Ježíš je tajemstvím dokonalé jednoty Božího lidu. Odvaha milovat je také tím nejmocnějším svědectvím o Božím působení uprostřed zoufalství tohoto světa. Když lidé vidí naši vzájemnou lásku – která není založená na našich lidských kvalitách; na nějakých lidských předpokladech – vidí, jak se v našich životech projevuje život Božího Syna. Duch svatý k tomu od nás potřebuje jen náš souhlas. Naši odvahu udělat to, na co nám ve vztahu k druhým ukazuje. Přirozená láska vždy čeká, že z toho budeme mít nějaký prospěch. Je-li to či ono dost přitažlivé; je-li to či ono dost dobré, pak se tím zabývá. Boží láska ale hledá prospěch toho druhého – umí dávat naprosto nezaslouženě.

Pokud tedy chceme poznat, jak se naplňuje Ježíšova modlitba v našem životě, musíme se odvážit milovat; stát se zranitelnými; odhodit svoji obranou zbroj a případnou bolest přinést Bohu jako oběť z lásky. A má-li být naše srdce zlomeno, je třeba to přijmout v důvěře v jeho lásku a dobrotu, jako nutnost, která se má proměnit v požehnání – v naší větší svobodu milovat. Všechny nepříjemné situace, kterými procházíme, z nás buď udělají laskavější, lepší a ušlechtilejší muže a ženy, nebo začneme být kritičtí, hledat na všem chyby a utvrdíme se ve své vlastní cestě. Rozhodne o tom jediné – hloubka našeho vztahu s Bohem.

-----

Tajemství naší dokonalé jednoty neoddělitelně souvisí s dílem Ducha svatého v nás, kdy naše nezávislost a individualismus postupně ustupuje něčemu mnohem krásnějšímu. Kdy se ve svém životě - ve svých rozhodnutích - ztotožňujeme s Božími záměry. Kdy jednáme tak, jak jedná Kristus v nás. Pak jsme opravdu sami sebou a přesto dokonale jedno v Kristu. Pak v nás vládne Boží láska, která má sílu zbořit každou hráz působící rozdělení. Odvažme se věřit a milovat tak jako Ježíš. Dejme místo Boží slávě. Amen

Slovo na cestu: 1J 4, 11-12

Požehnání: 2K 13,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín