EN | CZ 

Kázání 2019-03-10 - Vít Pavelek

10. Března 2019

O kočkách, krotkosti a svatbě (Ř10.8-13)

Na počátku postního období se církev, rozuměj jednotlivé její součásti, jako jsi ty nebo já, snaží pokořit pod dobrotivou Boží ruku v postech a modlitbách. Je to čas, kdy se v půstu, alespoň doufám, každý snažíme umenšit sami sebe, spočívat v Bohu, naslouchat Mu a celkově se učit důvěřovat Mu. Zatímco my se v půstu setkáváme individuálně s Bohem, Ježíš se na poušti setkal s ďáblem a byl jím pokoušen. Bůh se však nikam neztratil, byl tam přítomný ve Slovu, kterým Ježíš odpovídal na ďáblovy léčky.

Důvěra je společným jmenovatelem dnešních textů. Text z listu Římanům je, velmi stručně, vzpruha, povzbuzení k důvěře. V žalmu je to úkryt Nejvyššího, v Hospodinu má žalmista útočiště, v něhož doufá, totiž důvěřuje Mu. V Deuteronomiu je formou liturgického předpisu vyjádřen dík, za naplněnou důvěru. V evangeliu Ježíš odolává, protože se opírá o Boží slovo, jemuž důvěřuje.

Důvěra je synonymum pro víru. Přesto tato dvě slova nemají úplně stejný význam.

Jaká je to víra? Budu postupovat Wesleyovsky od toho, co není ona víra.

1)Není to víra Adama a Evy, kteří po té nepříjemnosti s ovocem poznání dobrého a zlého jaksi uvěřili, že už nemohou být milováni Bohem a báli se ho. O stejné víře píše Josef Lada v knize o Mikešovi. Víte, proč Mikeš utekl do světa? Rozbil babičce krajáč se smetanou. Dostal strach, že se babička bude zlobit, což je pravděpodobné, a hlavně uvěřil své domněnce, že už ho, jako zločince, nebude mít ráda. Proto se úprkem vydal na cestu daleko od ševcovic stavení v Hrusicích do světa. Vlastním přičiněním ztratil důvěru v toho, kdo ho měl rád. To v něm vzbudilo strach.

2)Není to víra démonů, kteří sice věří, že je jeden Bůh; moudrý a mocný, milostivý a shovívavý při odplatě, spravedlivý při soudu, ale hrozí se toho (Jk2.19). Věří totiž také tomu, že Bůh „položí Kristu všechny nepřátele pod jeho nohy“. Proto se toho děsí.

3)Není to víra pohanů, kteří věří, že něco, někdo je nad nimi. Někdy jej nazývají bůh. Tuší, že jsou od něj nějak odděleni, že jej musí hledat, naklonit si ho, navnadit, nebo ho dokonce udobřovat. Mají nepřeberné množství způsobů, jak to dělat – přinášet oběti, plnit náboženské povinnosti, chodit pravidelně na bohoslužby, umrtvují svoje tělesné a duševní žádosti, žijí v askezi, mají vysoko položenou laťku své morálky, jsou velmi horliví, ale nemají vůbec radost ani nějaké upokojení, že je to všechno dostačující, aby božstvo uspokojili. Zeptáte-li se jich, zda jim to zaručuje přijetí od Boha, mají rychlou odpověď: „To přece nikdo nemůže vědět!“

4)Dokonce to není ani víra Ježíšových učedníků, kteří, když byli vysláni, uzdravovali nemocné, dokonce vyháněli zlé duchy. Když však na to přišlo, žádali Ježíše, aby jim dal více víry.

5)Je to víra ve vzkříšeného Ježíše; Kristus a Bůh jeho prostřednictvím jsou jediným předmětem víry. Je to více než rozumová spekulace – „asi něco nad námi je“, je to více než chladný souhlas, posloupnost myšlenek v hlavě. Je to stav srdce. Spolehnutí na Krista, spolehnutí na jeho krev, která očišťuje od hříchu, důvěra v zásluhy jeho života, smrti a vzkříšení. Kdysi jeden student vydával svědectví, že by si Boha dokázal spíše spočítat než v něj uvěřit. Nakonec uvěřil a proto nám to svědectví říkal. To je ten častý nesoulad mezi hlavou a srdcem.

Pavel nám píše: ‚Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci‘. Slovem se zde myslí evangelium. Není nedostupné jako některé zboží za minulého režimu. Nemusí se nikde shánět a draze za něj platit. Je v dosahu uvnitř člověka. Dostupnější než se zeptat na Googlu. Wesley to komentuje, že je snadné k pochopení, zapamatování a konání. Je to neobyčejně pravdivé slovo víry: Evangelium, které kážeme. Jeho výsledkem je, pokud tvé srdce věří v Krista, a tvůj život Jej vyznává, že ty budeš zachráněn. Je-li tu nějaká podmínka, je uvnitř srdce každého z nás.

Důvěra má zajímavé vlastnosti. Zajišťuje zbraně a odkládá je do trezoru. Co tím míním? Když se pohybujeme v prostředí, kde se necítíme dobře, u zubaře, u soudu, na úřadu, ve škole, za volantem na silnici, ve společnosti, kde téměř nikdo nedodržuje pravidla, spouští se v nás obranné mechanizmy. Musíme si dávat pozor na každého kolem sebe, protože je to pravděpodobně lump. Můžeme velmi nečekaně schytat nějakou tu ránu; na duši i na těle. Cokoliv člověk řekne nebo udělá, může být použito proti němu. Ba i to co neudělá/neřekne se může proti němu obrátit. Nedůvěra podezírá. Když jedete tramvají, můžete se obávat spolucestujících. Na ulici, zvlášť v noci, spěcháte, abyste případnému agresorovi unikli. Nedůvěra má strach a má k němu mnoho důvodů, které získala ze zkušenosti. Nedůvěra se potřebuje bránit a opatřuje si zbraně, a to pomyslné tak i skutečné. Nedůvěra nás činí necivilizovanými, divokými jako zvířata. Důvěra způsobuje pravý opak. Představte si, že vidíte na ulici kočku. Chcete si ji pohladit, má hebkou srst. Ale ona vám nedůvěřuje a každý váš pohyb je pro ni signál, aby utekla. Je divoká a bojí se vás. Kdežto krotká kočka, zvyklá na člověka, se vám otře o nohu, nechá se pohladit, uvnitř spustí takový malý motorek, přede. Krotká kočka vám důvěřuje, divoká nedůvěřuje a bojí se vás. Bojí se vás navzdory tomu, že nemáte žádné zlé úmysly. Krotká kočka má s vámi vztah, divoká ne.

Z této ilustrace nedělejme závěry, že si máme pořídit kočky. Před Bohem jsme my něco jako kočky pro nás. Kdo je divoký, nedomestikovaný, před Bohem prchá. Sice ho něco k němu vábí, ale stále zůstává ve střehu a při sebemenším náznaku „náboženského chování“ prchá. Krotký člověk, ten, který Bohu důvěřuje, se rád oddává Jeho blízkosti. Odkládá svou nepřetržitou ostražitost. Nepotřebuje ji zde. V Boží blízkosti se cítí bezpečně jako nikde jinde. Je v „v úkrytu Nejvyššího“.

Důvěra, víra ospravedlňuje. To mne vždy okouzluje, když čtu, že Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to přičteno jako spravedlnost. Nebo když David, miláček Boží, byl ospravedlňován. Noe, Abraham, Mojžíš, David, ti všichni byli Božími přáteli a přitom na každém z nich najdeme spoustu kazů: Abraham zbaběle označil manželku Sáru svou sestrou, David se po cizoložné epizodě dopustil podlé vraždy na svém oddaném avšak podvedeném vojákovi. Ti všichni jmenovaní, byli ospravedlněni vírou. My vnímáme spravedlnost jako právní stav. Ovšem v hebrejštině je odvozeno od přátelství (cadýk). Síla přátelského vztahu a jeho upřímnost je víc než síla právního vztahu. Spravedlnost od Boha, je nabídka přátelského vztahu. To vyvolává důvěru a bezpečí. Nebo ne?

To bezpečí u Boha, říkáváme pokoj, je důsledkem spasení, o kterém je tu řeč. To slovo má dnes u nás téměř výhradně náboženský obsah. Ve skutečnosti je to slovo docela obyčejné a znamená záchranu, osvobození. V mnoha jazycích včetně řečtiny je buď stejné, nebo podobné uzdravení z nemoci.

Jaké to spasení je?

1)Především je přítomné. Ačkoliv zde máme sloveso v budoucím čase – budeš spasen, je dobré vědět, že neodkazuje někam do daleké budoucnosti. V listu do Efezu píše Pavel o spasení v přítomném čase: Milostí jste spaseni skrze víru. (Ef2,8) Toto spasení je možné dosáhnout již nyní zde na zemi. Pro toho, kdo se ještě nerozhodl pro Ježíše, to je však stále v čase budoucím. Pokud uvěří a vyzná Ježíše jako Pána, stane se mu spasení přítomností.

2)Je to spasení od hříchu nebo také od hříchů. Písmo to nijak neomezuje. Jedná se o původní hřích, minulý i přítomný, hřích těla, duše i ducha. Je to spasení od moci hříchu, jak často připomíná Wesley.

3)Je to spasení od viny. Vina leží na všem, co člověk podniká: „zákonem, … byl celý svět před Bohem usvědčen z viny.“ (Ř3.19) A kdo Kristu věří „pro toho již není žádné odsouzení, kdo jsou v Kristu Ježíši.“ (Ř8.1)

4)Kde není vina, není ani strach. Kdysi se mě jeden čerstvě uvěřivší bratr ptal: „Jedna věc mi u vás křesťanů schází. Vy se vůbec nebojíte Boha, vy z něho nemáte strach?“ Do té doby jsem o tom nijak nepřemýšlel a tak mě otázka docela zaskočil. Ale hned mne napadla odpověď: „Nebojíme se ho jako policisty, šéfa nebo soudce, krutovládce, ale jako milujícího Otce.“ Je to spasení od strachu, který působí muka, od strachu před Božím hněvem. Již jej nepovažujeme za hrůzu působícího Soudce posledního soudu, ale za laskavého a velkorysého Otce. Nemáme ducha otroctví, ale synovství. Proto máme pokoj s Bohem.

To všechno je nám dáno z Boží strany. Na nás je jedna maličkost. Ap. Pavel píše „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána.“ Bývaly doby, že k uzavření smlouvy stačilo pouhé slovo. Ústním vyznáním se nový kristovec plně poddal Kristu jako Pánu, panovníkovi, vládci v Božím království. Vyznání ústy má hodnotu závazku. Možná to byla dříve v prvotní církvi nějaká liturgická slavnost, která se později spojila se křtem.

My dnes stále používáme vyznání ústy. Když muž a žena v sobě navzájem naleznou zalíbení, spěje to obvykle k takovému vzájemnému důvěrnému vyznání. Oba se zavážou, žít s tím druhým za všech okolností, dokud budou živi. Řeknou „Ano“. Naše vyznání Krista jako Pána je prakticky totožné. Je to závazek vzájemné věrné lásky až do konce života. Nutno podotknout, že Ježíš je v té lásce věrný a spolehlivý.

Není se čeho bát. Ostražitost patří do světa. Do Božího království důvěra, krotkost a žádné obavy.

Závěrem: „Táži se vás, nevěsto (Kristova), berete si zde přítomného Krista dobrovolně?“

SNC: Jób 22, 21 Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.,

Požehnání: 1Te 5. 23n, Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi.

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín