EN | CZ 

Kázání 2019-03-03 - Pavel Kuchynka

04. Března 2019

Lk 9, 28-36

Život ve stínu Boží slávy

(3.3. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Život nám občas nadělí situace, kdy si připadáme úplně ztracení. Lidé v takových chvílích úplně přirozeně hledají různé úniky, ale také životní opory. Zkušenost z hory Ježíšova proměnění byla pro Petra, Jana a Jakuba nabídkou naprosto mimořádné opory. Dostávali ji předem. Byla velmi důležitá pro jejich další cestu za Ježíšem. Něco důležitého tehdy uviděli, ale něco tím bylo v jejich životě zároveň zastíněno. Byla to – a stále ještě je – pozvánka k životu následování Krista. Pozvánka žít ve stínu Boží slávy.

-----

Paradoxně na tu horu šel hledat posilu především Ježíš. Věděl, co ho za nedlouho čeká v Jeruzalémě, a tak se chtěl modlit. Byl si však vědom i toho, že za nějakou dobu bude vystavena obrovské zkoušce také víra jeho učedníků. Proto se rozhodl, že k modlitbě na hoře přizve i své tři nejbližší. A tak Petr, Jan a Jakub jako první z Dvanácti mohli nahlédnout za oponu tohoto světa. Uviděli tehdy jiný svět, který existuje vedle toho našeho a je stejně skutečný. Svět, ve kterém je ale – na rozdíl od toho našeho – jasně vidět, že skutečným vládcem vesmíru je Bůh. Ano, Ježíš zvěstoval příchod Božího království do našeho světa. Ale to království vlastně vždycky existovalo a nebylo vůbec závislé na ochotě lidských srdcí.

Tento příběh nám staví před oči skutečnost, že při hledání Boží vůle se naše tělesná stránka může ukázat jako slabost. Zatímco se Ježíš modlil, ty tři přemohl spánek. Když ale procitli, uviděli a uslyšeli něco naprosto nečekaného. Ježíšovo roucho bylo oslnivě bílé a jiný byl i vzhled jeho tváře. Mluvili s ním dva muži zřejmě podobného vzezření. Velmi rychle v nich poznali dva významné muže Izraelských dějin – dva muže, kteří však žili každý v úplně jiné epoše dějin. O Mojžíšovi i Elijášovi víme, že z toho světa odešli jedinečným způsobem. A také o nich víme, že i když byli v Izraeli služebníky s velkou vážností, ani jeden z nich své dílo nedokončil. A právě jim teď bylo dáno, aby přišli ze slávy Boha a promluvili k Ježíšovi o jeho úkolu, který ani oni, ani žádný jiný člověk naplnit nemohli. Mluvili s ním o úkolu vykoupení lidstva z jeho vin a z věčné záhuby. Mluvili o dokončení vyjití – doslova o dokončení exodu lidstva z otroctví hříchu. Za svého života na zemi, oba svými činy k tomuto cíli pouze ukazovali. Dá se říct, že tento příběh jasně podtrhuje důležitou skutečnost: Mojžíšův zákon i všichni proroci shodně dosvědčují, že přicházející Ježíšova oběť na kříži nebude žádným fiaskem. Ježíš svou smrtí přemůže smrt a otevře mnohým cestu k novému životu, cestu do svobody Božích dětí.

Přestože Mojžíš a Elijáš mluvili k Ježíšovi o jeho vykupující oběti, kterou přinese v Jeruzalémě, Petr vzápětí přispěchal s úplně jinou nabídkou. Když viděl, že Mojžíš a Elijáš se už mají k odchodu, nabídl rychle stavbu stanů pro ně i pro Ježíše. Lukáš říká, že Petr v tu chvíli nevěděl, co mluví. Je ale evidentní, že chtěl Mojžíše i Elijáše zadržet a prodloužit tuhle nebeskou chvíli. Vůbec se Petrovi nedivím. Možná si dokonce představoval, že by vrcholek téhle hory mohl provždy zůstat jakousi branou pro vstup do slávy Boha – že by tu mohl hledající člověk tak nějak automaticky nacházet to, co jinde najít nemůže. Minimálně by to mohlo být pěkné poutní místo s příslibem dalších zjevení Boží slávy. Každopádně trvalá přítomnost nebeské slávy pro něj byla mnohem lákavější než cesta utrpení, pronásledování, než cesta kříže, o které s nimi před několika dny mluvil Ježíš.

Než to ale Petr dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. To je ten prožitek, kdy člověk ví, že se ocitl v přítomnosti někoho, kdo o něm ví úplně všechno a kdo má nekonečnou moc. Podle všeho to skutečně nebyl jen tak nějaký oblak. Byl to oblak Boží slávy – Boží přítomnosti (h: šechina). A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Bylo tím jasně řečeno, že cestou k Bohu je od této chvíle Ježíš. Jeho máme ctít a poslouchat. A pak se už nemusíme bát o cíl své cesty.

V té chvíli už Ježíš nebyl ve společnosti oněch ctihodných Božích mužů Mojžíše a Elijáše. Ježíš je konečné Boží Slovo. K němu nás Bůh vede tím, co o něm stojí psáno v Zákoně a prorocích. Ale jen, když tohoto Ježíše skutečně posloucháme – v živém osobním vztahu – můžeme poznávat, jaký opravdu je. Tak se ti tři na oné hoře stali svědky toho, jak nebeský Otec poctil svého Syna. Syna, který byl rozhodnutý bezezbytku naplnit svěřený úkol naší záchrany v Jeruzalémě. A i když to pak už zas byl ten jejich známý Mistr – rabbi Ješua z Nazareta v obyčejném rouchu – ti tři ho od té chvíle viděli úplně nově a byli připraveni mu úplně nově naslouchat.

Je marné chtít uniknout nepříjemnostem následování Krista tím, že by člověk chtěl zůstat na hoře proměnění. (!) Na vrcholu hory proměnění je možné spatřit Boží slávu. Žít pro ni je ale možné jen pod horou – v údolí tohoto světa a všedních dnů! Potřebujeme k tomu však onu zkušenost s přemáhající Boží přítomností. Potřebujeme zakusit Ježíšovu velikost. Jen tak umlkají všechny rádoby zbožné návrhy a všechny úniky před realitou života následování. Jen tak se rodí skutečná odvaha k následování Krista – odvaha žít v poslušnosti jeho slova.

Petr tehdy ztichl. A my, tváří v tvář všem hrozbám a nepříjemnostem, potřebujeme totéž: Potřebujeme se přestat vymlouvat a přestat nabízet Pánu svá vlastní řešení (svá vlastní řešení pro svoji rodinu; své manželství; přátelství; křesťanské společenství, atd.). Když se rozhodneme jednat podle toho, co nám říká Pán, Bůh poctí svého Syna v našem životě. V přítomnosti Boha je dobré říct: „Je dobré, že jsem zde.“ A pak připojit prosbu: „Mluv ke mně, Pane, naslouchám.“

Potřebujeme stejně jako ti tři osobní zkušenost s Ježíšovou slávou. Potřebujeme, aby zůstala navždy v našem srdci a byla pro nás oporou pro všechny životní krize. (Tak to chodí i v běžných vztazích mileneckých a přátelských. Stýkáme se, ale v určité chvíli toho druhého objevíme a říkáme si: (?!) Jak jsem to jen mohl nevidět?! A když pak přijdou všední dny, ve kterých podoba našeho partnera už není tak oslnivá, nese nás právě tohle poznání – známe pravou cenu a pravou podstatu svého partnera. Z těch vzácných chvil poznání čerpá každá láska. Láska ke Kristu není výjimkou.)

-----

Život ve stínu Boží slávy je životem v poslušnosti Ježíše a jeho slov. Neodehrává se na vrcholu hory. Odehrává se uprostřed tohoto světa, kde bývá často všechno Boží odmítáno. Všechny naše hory proměnění; všechna naše shromáždění, mají tedy smysl jen tehdy, když budeme kristovci uprostřed tohoto světa. Jsou výzbrojí do služby, která často znamená těžkosti, ale je cestou, kterou proniká Boží království do životů lidí. Poslouchejme tedy Syna Božího – toho vyvoleného. Bůh pak svého Syna poctí před druhými v našich životech. Amen

Slovo na cestu: 2Pt 1, 16-19

Požehnání: Iz 43, 1-3a

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín