EN | CZ 

Kázání 2019-02-17 - Pavel Kuchynka

17. Února 2019

Lk 6, 17-26

Být šťastný podle Krista nebo podle světa

(17.2. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Nedávno jsem v knize jednoho křesťanského autora četl trochu provokující slova, že prý posláním člověka je být šťastný. (?) Kdo by si nepřál prožít šťastný život? O cestě ke štěstí ale existují velmi protichůdné představy. Ježíšova slova, která jsme dnes četli, nás staví před otázku: Chceme být šťastní podle Krista nebo podle světa?

-----

Ježíšova blahoslavenství jsou mnohými považována za jakousi autobiografii Ježíšova života. Vše, co v nich Ježíš blahoslaví, sám přijal a žil. Na světě nikdy nebyl autentičtější kazatel než on. Proto se mnozí tak rychle dozvěděli o tom, že ke slovům tohoto kazatele se Bůh skutečně přiznává a potvrzuje je svou mocí. Přicházeli k němu z celé Palestiny. A přicházeli i takoví, kteří se až do té chvíle o Boha příliš nezajímali. Přicházeli s očekáváním a respektem. Očekávali, že jim ukáže cestu života, že je osvobodí z jejich spoutaností a uzdraví z jejich nemocí. A mnozí byli jeho slovy zasaženi. Byli zasaženi ve svých naslouchajících srdcích.

(?) Jaké srdce mu dnes nabízím já? (?) Čím jsou pro mě dnes Ježíšova přejná slova o blahoslavenství a varovná slova o bědování? Jsou to slova, která ve mně něco nového tvoří, anebo v nich slyším jen známé citace z bible; popřípadě slova, která mě ruší a připravují o klid? Ježíš je vyslovil proto, aby lidé tehdy i dnes mohli poznat pravdu o svých životních hodnotách a o stavu svého srdce. Chtěl těmi slovy odhalit iluze a lži tohoto světa; a tak ze svých učedníků sejmout pocit hanby a studu. Věděl o tom, čím si jako jeho následovníci prochází; a čím si budou muset ještě projít (rozhodli se pro prostý život ve velké střídmosti; pro otevřenost vůči bolesti druhých; zakouší nenávist, výsměch a ústrky).

Ježíš odhaluje lež, kterou lidem nabízí tento svět: když pod rouškou bohatství okrádá člověka o to pravé bohatství, které je v Bohu; když pod rouškou nasycení přehlušuje pravé touhy lidského srdce; když laciným veselím okrádá lidi o pravou vnitřní radost a o jejich pravou identitu; a když chválou od tohoto světa člověk zrazuje sám sebe – když svůj život žije v závislosti na tom, co říkají druzí, a ne na slově Božím.

Lidi, které Ježíš nazval blaženými, by svět nazval ubožáky. A naopak lidi, které Ježíš nazval ubožáky, by svět nazval šťastnými. Pro své následovníky má však radostnou zvěst. Je to zvěst o skutečné naplňující a osvobozující radosti. Jsme to ale my, kdo se potřebuje přesvědčit o tom, že tato nabídka blaženosti je skutečná – že pravé štěstí je v tom, když se člověk dává.

Ježíš ale nezakrývá, že takový způsob života znamená jít proti proudu. Nezakrývá, že to může vyvolávat u ostatních lidí nepříjemné otázky a někdy i velmi tvrdé reakce plné nenávisti, výsměchu a odvržení. Život jeho učedníků – Božích šťastlivců – se totiž pro mnohé stává nastaveným zrcadlem. Společnosti – která je nastavená na výkon, na konzum a upřednostňuje povrchní krásu – přináší život Božích šťastlivců nepříjemné otázky a probouzí rušivé pochybnosti. Je to však pozvánka k autentickému lidství; je to cesta k lidské zralosti. Není to výzva k tomu, abychom chodili se svěšenou hlavou; málo mluvili a utíkali ze společnosti. Naopak je to výzva, abychom se v pravou chvíli zastali znevýhodněných, utlačovaných a ponižovaných. Snad ani nemusím dodávat, že to však není výzva k nějakému zbožnému ignorantství nebo k aroganci domnělých majitelů pravdy.

Bůh chce něco dobrého pro všechny. Dokonce něco věčně dobrého. A chce si k tomu použít člověka, který doufá v něj, a ne v sebe sama; jak o tom promluvil ústy proroka Jeremjáše. Jeremjáš však neřekl, že se takovému člověku sesype všechno štěstí do klína. Říká, že bude jako zelený strom, stojící u vody, který jednak neuschne a jednak ponese ovoce. Takový člověk tedy bude obdarovaný tím, že bude plodný a živý; a to plodný pro druhé.

(?) Nevím, jestli si také občas povzdechnete nad svými omezenými možnostmi, nad svou nepatrnou kapacitou a nad vším, co vám nedovoluje projevit tolik lásky, kolik by bylo třeba? Tato otázka mi připomněla slova jednoho známého spisovatele, který v jedné ze svých knih vylíčil proměnu svého postoje vůči misionářce Matce Tereze, která přijala poslání žít mezi nejubožejšími z ubohých v Indické Kalkatě. (Zpočátku ho tato drobná stařenka, v sárí a sešlapaných sandálech, štvala mnohými svými naivními prohlášeními. Jenomže přišel den, kdy tato stará, shrbená a prostě oděná Albánka, převzala z rukou švédského krále Nobelovu cenu míru. Nikdy prý potlesk netrval tak dlouho, jako v tomto případě. Onen spisovatel si uvědomil, že nikdo mezi všemi mocnými neměl v ruce klíč takové moci, jako měla ona. A nikdo nebyl tak bohatý. Protože ona měla nepřeberné bohatství tohoto života; totiž bohatství soucitné duše. Onen spisovatel věděl, že nedokáže to, co ona; a už vůbec ne tak jako ona. A pak ji uviděl na vlastní oči v Bombaji na jedné konferenci kvantových fyziků a představitelů různých náboženských směrů. Byla tam pozvána, aby promluvila jako host. Vyšla na tribunu a zkoprnělému publiku pevným hlasem sdělila: „Nemůžeme dělat velké věci. Pouze malé věci s velkou láskou.“ A „náš“ spisovatel k tomu ve své knize dodává: „Rozpory mezi životem a vírou byly u ní na rozdíl ode mne zanedbatelné. A zatímco já se potýkám s pocitem marnosti nad bezmocí jedince, ona rovnou svět měnila. Zatímco já si zoufám, že nemám větší moc a více prostředků, ona využívala to, co měla, a dělala, co bylo v daný okamžik možné … Matka Tereza mi brala klid a zároveň mě inspirovala. A je tomu tak dodnes. Co měla a já nemám?“) Nepochybuji o tom, že přáním spisovatele Roberta Fulghuma je, aby si tuto otázku položili i jeho čtenáři. Ano, jsme slabí, ale dostali jsme nádherný poklad, ze kterého můžeme dávat všem, kdo chtějí přijímat.

Pán nás dnes znovu zve k životu skutečných šťastlivců. Probouzí nás z naší strnulosti a netečnosti. Chce nás přimět, abychom se na svoji současnou situaci (situaci své rodiny, svého společenství, svého města a země) podívali jinak. Ježíš se dnes dívá na nás. Mluví k nám. Prosme ho o milost neváhat, když od nás Duch svatý žádá, abychom vykročili. Udělejme něco malého, ale s velkou láskou pro svoji rodinu, pro své společenství, město a zemi. Navzdory tomu, co preferuje svět, využijme dnes nabídnuté příležitosti k projevům nesobecké lásky. Tak se naše rodiny a naše společenství budou stávat místem, kde se ostatní budou moct jedinečným způsobem setkat se vzkříšeným Pánem a osobně zakusit pravdivost evangelia.

-----

Dovolme Ježíšovi, aby nás plnil svým chtěním a životem. V síle Boží lásky se postavme svému sobectví, své lhostejnosti a pohodlnosti; všemu, co nás odděluje od života, ke kterému jsme povoláni. Vzepřeme se všemu, co překáží našemu skutečnému štěstí. Pokud je to třeba buďme těmi prvními, kteří dnes Ježíše požádají o uzdravení a osvobození. Amen

Slovo na cestu: Ga 6, 7b-8

Požehnání: 2Te 2,16-17

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín