EN | CZ 

Kázání 2019-02-03 - Pavel Kuchynka

15. Února 2019

Lk 4, 21-30

Co překáží naší víře?

(3.2. 2019, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Ten, kdo druhým nabízí něco, co nemá, je podvodník. Ježíšova nabídka směrem k nazaretským ale žádným podvodem nebyla. V ten den, kdy mezi ně přišel mohli být uzdraveni a vysvobozeni. Ale nebyli. Jejich víře něco překáželo. My se z toho však můžeme poučit.

-----

V nazaretské synagóze se mnozí divili milosti, kterou vnímali v Ježíšových slovech. Nazaretští však měli problém: znali ho. Nebo si aspoň mysleli, že ho znají. Pro ně to byl v prvé řadě jen Josefův syn (pro někoho možná i nemanželský syn). V jejich hlavách se ozvaly pochybnosti: (?!) Jak nám chce dokázat, že o sobě smí tvrdit, že je tím zaslíbeným pomazaným?! Ano, i oni slyšeli o tom, co prý udělal v Kafarnaum. Tak to by teď něco takového měl předvést i mezi nimi v Nazaretu.

Ježíš poznal, o čem přemýšlejí a vyslovil jejich skryté předsudky nahlas. Moc dobře však věděl, že jakákoli demonstrace moci by pro nazaretské stejně nebyla nevyvratitelným důkazem. (Také dnes mnozí od Boha žádají nějaký uvěřitelný důkaz. Ale každý čin, který je pro někoho důkazem Boží moci, někdo jiný dokáže zpochybnit svým alternativním vysvětlením.) I mnozí z nás už jsme se přesvědčili o tom, že doma skutečně nikdo nebývá prorokem – tedy tím, kdo by mohl svým blízkým a známým promluvit do života. (Zkušenost z našich vlastních rodin; zkušenost z třídních srazů.) Ježíš Nazaretským připomenul dva biblické příběhy. Dal jim tím šanci, aby poznali, co překáží jejich víře.

Když k vdově ze Sarepty přišel v době hladomoru prorok Elijáš, měla tato žena doma poslední hrst mouky pro sebe a svého synka. A Elijáš ji požádal, aby mu z této poslední mouky upekla chleba. Slíbil jí, že pak skončí její nedostatek – že prý její mouka ani olej nebudou ubývat až do doby, kdy skončí to katastrofální sucho a hlad. Asi bychom si přáli, aby to bylo obráceně. Nejprve rozhojnění mouky a oleje a pak teprve pečení chleba. Jenže Bůh prostřednictvím Elijáše žádal důvěru. (Živě si umím představit, co se v ní asi odehrávalo, když ten voňavý teplý chléb, se škrundajícím žaludkem, podávala Elijášovi.) (?) Proč myslíte, že ta vdova a matka Elijáše poslechla? (?) Co by se stalo, kdyby Elijáše neposlechla? Zřejmě by jí i jejímu synkovi zůstala jen ta poslední hrst mouky. Z ní by pro sebe a synka upekla poslední chleba. Ten by snědli a po nějaké době by stejně zemřeli hlady. Ona se ale, tváří v tvář hroznému nedostatku, rozhodla, že se spolehne na slova Božího muže. Tvrdil, že je prorok. A díky své důvěře se přesvědčila o tom, že mluvil pravdu. Tak dostala nezvratný důkaz. Udělala správné rozhodnutí. Správně vyhodnotila svoji situaci. Kdyby se však zachovala jako lidé v nazaretské synagóze, chtěla by ze všeho nejdřív důkaz od Elijáše, aby mu mohla důvěřovat. (?) Co tedy bylo skutečnou překážkou víry Nazaretských? Oni se – na rozdíl od té vdovy – za chudé a ztracené nepovažovali. Jeden jako druhý se považovali za úctyhodné a zbožné občany, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby. Takže když je tesař Ježíš přirovnal k té pohanské vdově, cítili se velmi dotčení.

Ježíš ale připojil ještě druhý příběh a zase o pohanovi. Když prorok Elíša (Elizeus) kdysi vyzval nemocného velitele armády syrského Námana, aby se sedmkrát ponořil do Jordánu, ten se chtěl na místě otočit a vrátit se domů. (Živě si představuji zklamání Námana, který čekal tajemné rituály a velkolepý obřad s máváním rukama směrem ke svatému místu. A místo toho mu bylo řečeno, aby se sedmkrát ponořil do špinavé Izraelské řeky. Fuj!) Náman si to ale nakonec – díky naléhání svých služebníků – rozmyslel. (!) Vždyť byl malomocný! Také on správně vyhodnotil svou situaci. Uznal, že je lépe se pokořit a ponořit se do Izraelské řeky, než hrdě odejít a za živa se rozpadat a zemřít v obrovském ponížení a naprosté ztrátě lidské důstojnosti. Zřekl se své pýchy a ponořil se do Jordánu tak, jak mu to řekl Elíša. A když se po sedmé vynořil nad hladinu, on i všichni jeho služebníci užasli. Jeho kůže byla jako kůže malého chlapce. On i všichni kolem viděli, že Bůh přebývá v Izraeli.

Příběh syrského Námana už ale byl pro Nazaretské příliš silnou kávou. Nejenže jim příběhem pohanské vdovy naznačil, že jsou v zoufalé situaci a naprosto bezmocní. Teď jim ještě říká, že ten malomocný pohan byl mnohem moudřejší než oni. Rozzuřilo je to tak, že Ježíše vyvlekli ze synagógy až ke srázu hory a chtěli ho svrhnout dolů.

Příběhy těch dvou pohanů byly příběhy lidí, kteří byli ochotní uznat beznadějnost své situace a projevit víru v Boží pomoc. Nazaretští však měli své přesné představy o tom, jak by se mezi nimi měl projevit Mesiáš. Trvali na svých požadavcích. Místo pokorného uznání, že jsou ztracení, vzpláli hněvem a chtěli tesaře Ježíše umlčet jednou provždy. (?!) Jak často se tento příběh hrdých Nazaretských opakuje?! Jak často je i dnes Ježíš obviňován z toho, že nenabídne člověku viditelný důkaz své moci, o který byl už tolikrát žádán?! To je důvod, proč mnozí na Boží důkaz čekají úplně zbytečně. Předsudky, neochota přiznat si svou ztracenost a pýcha, jsou nepřekonatelnými překážkami víry.

Ježíš vždy nabízí to nejlepší. Nikdy však nežebrá o přízeň lidí – ani u svých blízkých a známých. Nijak se před nimi neobhajuje. (Možná se i my cítíme být Ježíšovými blízkými.) I my jsme však vystaveni nároku: přijmout nabízenou záchranu tak, jak nám ji Bůh dává v Ježíšových slovech a činech – v jeho oběti a vzkříšení. Je to jediný způsob, jak můžeme mít podíl na tom, co Bůh nabízí.

Ty dva příběhy o důvěře a pokoře můžou být také našimi příběhy – příběhy naší záchrany, nalezení skutečné svobody a požehnání. (!) Můžou být, ale nemusí! I my můžeme od Ježíše žádat důkazy a klást mu své podmínky. I my se můžeme naštvat; vzdorovat Bohu a odmítat to, co nám nabízí. I my můžeme Ježíše svým vzdorem a hněvem umlčovat; když nevyhoví našim představám. V tom případě Ježíš půjde dál a nechá nás i s naším vzdorem a hněvem. Bude totiž respektovat naši volbu.

-----

Proto svůj vzdor a pýchu odhoďme ihned, jakmile je u sebe rozpoznáme. Spolehněme se na Boží promluvení k nám, i když nám to někdy může připadat jako naprosto nedostupné. Vždycky jsme to my sami, kdo se potřebuje přesvědčit o tom, jestli svou důvěrou víc získáme, než ztratíme. Jedním si ale můžeme být opravdu jistí: Ježíšova nabídka nebude nikdy laciná. Stála ho život. Ježíš se bral z Nazaretu dál a došel až do Jeruzaléma, kde se pro mě i pro tebe obětoval. Uznejme svou ztracenost. Pokořme se, když nás k něčemu vyzývá. Důvěřujme mu. Přijměme jeho nabídku a s ní i důkaz o tom, že je skutečným Mesiášem a zachráncem. Amen

Slovo na cestu: 1K 1, 22-24

Požehnání: 2K 13,13

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2019 ECM Plzeň 1 - Lochotín