EN | CZ 

Kázání 2018-06-03 - Pavel Kuchynka

09. Června 2018

Mk 2, 23-3,6

Zbožnost pravá a falešná

(3.6. 2018, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Většina lidí se domnívá, že pokud existuje Bůh, člověk si k němu vytváří vztah tím, že se dobře chová. To je princip, na kterém jsou založena všechna náboženství. Pokud člověk podá výkon, pokud bude poslouchat, Bůh ho přijme. To, co nabízí lidem Ježíš, je naprostý protiklad: V Ježíši Kristu jsem plně přijímán, a proto Boha poslouchám. Je to protiklad mezi pravou a falešnou zbožností. Je to protiklad mezi snahou o dodržování „zbožných“ pravidel a skutečným vztahem.

-----

Ježíš se na farizeje rozhněval. Tolik jim záleželo na dodržování jejich „zbožných“ pravidel ohledně sobotního odpočinku, že považovali Ježíšovo uzdravení ochrnuté ruky onoho ubohého muže, za neodpustitelné provinění. Je to neuvěřitelný příklad toho, jak je možné, aby člověk pro stromy neviděl les. Jejich srdce byla stejně ochrnutá jako ruka onoho muže. Na rozdíl od Ježíše jim o toho muže vůbec nešlo. Zajímala je jen jejich zbožnost. Byly svou zbožností doslova posedlí.

Ježíšovi však jde na prvním místě o člověka a jeho plnohodnotný život. Jakákoli pochybná pravidla, která by tomu bránila, musí z cesty. Farizeům měl ten ubohý člověk posloužit jen jako záminka k obžalobě Ježíše. Právě pro tuto jejich tvrdost jim Ježíš dal spatřit svůj hněv. V té chvíli mohli v jeho očích číst jasný varovný signál. Dával jim tím šanci, aby se probrali. Vždyť u těchto strážců „zbožnosti“ už tolikrát narazil. Znovu a znovu jednal jinak, než jak by si to přáli oni. Dotykem uzdravoval malomocné; stoloval s očividnými hříšníky; vůbec si nelámal hlavu s pochybnými pravidly o dodržování sobotního odpočinku atd.

Sobota - a nejen sobota - je pro člověka. Nikoli člověk pro sobotu. (!) Kdykoli začne člověk nahrazovat vztah s Bohem svými pravidly pro zbožný život, výsledkem bývá jen falešná zbožnost daleko od Boha a jeho království! Ohledně toho, co se v sobotu smí a nesmí dělat postupně vzniklo 39 kapitol napěchovaných „zbožnými“ pravidly. A tak se postupně nádherný den odpočinku, který byl člověku dán proto, aby mohl vychutnávat radost z Boží blízkosti a péče – proměnil v den úzkostného dodržování pravidel a v den strachu před proviněním. Den odpočinku, který byl darem pro lepší a svobodnější život, se stal dnem zotročujících pravidel.

V náboženství jde o snahu zajistit si dodržováním pravidel vědomí, že se vůči Bohu chovám správně. Projevuje se to přílišným zájmem o detaily. Člověk chce přesně vědět, co musí dělat, protože musí mačkat ta správná tlačítka. To je také důvod, proč člověku pravidel, tak snadno unikne smysl celého Božího zákona. V životě Ježíšova následovníka však závazný Boží zákon funguje úplně jinak. Je mu ukazatelem k životu s Bohem, který pro něj tolik udělal. Ukazuje mu, jak nahradit svou sebestřednost službou druhým. Je to ukazatel k životu ve svobodě. Kdo následuje Ježíše, nemá potřebu přidávat k zákonu žádná další pravidla, která by mu umožnila říct, jak dobře vše zvládá. (Ve filmu „Ohnivé vozy“ - podle skutečného příběhu - je vylíčen diametrálně odlišný přístup dvou sportovců k závodění na olympiádě. Jak Abrahams, tak Liddell velmi usilovali o získání zlaté medaile. Abrahamsovi ale šlo především o to, aby si něco dokázal. V jednu chvíli prohlásil: „Měl jsem deset vteřin na to, abych ospravedlnil svoji existenci.“ Liddell naproti tomu chtěl prostě potěšit Boha, kterým už byl přijatý. Proto řekl své sestře: „Bůh mě stvořil rychlého; a když běžím, cítím jeho radost.“) Mnozí z nás - stejně Abrahams - velmi často podléháme snaze po sebeospravedlnění. Chceme přesvědčit Boha, druhé i sebe, že jsme dobří. (!) Ale my nic takového nemusíme! Bůh totiž ve smrti svého Syna řekl, že vše už je hotové. Ježíš totiž žil životem, kterým jsme měli žít my; a zemřel smrtí, kterou jsme měli zemřít. Jde jen o to, abychom spoléhali na to, co pro nás už Ježíš dokončil. Jde o přivlastňování si skutečnosti, že Bůh s námi je spokojený jen kvůli Ježíšově životě a smrti. Spočinout v tom, co pro nás Ježíš vykonal na kříži, to je cesta ke spokojenosti se životem. (!) V největším nebezpečí jsou lidé, kteří si skálopevně myslí, že jsou na správné straně barikády!

Ježíš farizeům řekl, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Prohlásil před nimi, že nepřišel volat „spravedlivé“, ale hříšníky. Je jasné, že k lékaři jde člověk ve chvíli, kdy má zdravotní problém, se kterým si sám neporadí. Ježíš řekl a stále říká: „Nechtějte se zachraňovat sami!“ Říká to lékař, který pro naši záchranu už udělal vše, co bylo třeba. Je to Pán nade vším.

Ježíš dal v synagoze přednost člověku před zákonem. Proto ho zavolal do středu. Člověk je ve středu Božího zájmu. Možná to potřebujeme nově zakusit i my sami. Pak se i každý náš den může stát setkáním s Bohem. Důležité je vždy poznat to, co dává a co také žádá Ježíš. Pán všeho a nade vším. Pán dní svátečních i všedních. Pán životů nás všech. Proto se se vždy potřebujeme ptát jen na jedno jediné: Ctím ho tím, co dělám? Neprosazuji tím sám sebe? Nesnažím se tím zachránit sám sebe? Nesnažím se mít život ve svých vlastních rukách? Nechci si tím získat nárok na Boží přijetí - na splnění mých přání?

Rozhodující je vždy plnění příkazu lásky k člověku. To je projev skutečné úcty k Bohu – ať je svátek nebo všední den. Lidské potřeby mají přednost před plněním „zbožných“ příkazů. (!) V Božím království nejde o to, co se nesmí, ale o to, co je třeba! Rozhodující je vždy plnění příkazu lásky k člověku. To je projev skutečné úcty k Bohu - ať je svátek nebo všední den. Lidské potřeby mají přednost před plněním „zbožných“ příkazů. Když Ježíš připomněl Davidův příběh s jedením předkladných chlebů, ukázal, že nejlepší způsob, jak použít posvátné věci, je použít je k pomoci lidem. To je ve skutečnosti jediný způsob, jak je dát Bohu. Předkladné chleby nebyly nikdy posvátnější, než kdy byly použity k nasycení hladového člověka. Sabat nebyl nikdy tak posvátný, než když byl použit k pomoci těm, kteří pomoc potřebovali. (!) Posledním rozhodčím v použití všech věcí je láska, a ne zákon!

-----

Ježíš tehdy v synagoze udělal krok k záchraně zuboženého života. Farizeové vymýšleli způsob, jak ho zničit. Pro farizeje byla zbožnost rituálem; znamenalo poslouchání určitých pravidel a nařízení. Pro Ježíše byla zbožnost službou. Byla to láska k Bohu a láska k člověku. Pro Ježíše tím nejdůležitějším na světě nebylo správné provádění rituálu, ale spontánní odpověď na volání lidské nouze. Na tom se do dnešního dne vůbec nic nezměnilo! Odpovězme stejně jako on. V jeho přítomnosti poznáme, co je správné. V jeho přítomnosti jsme svobodní k prokázání lásky. Amen

Slovo na cestu: „Vstaň a pojď doprostřed! … Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“

Požehnání: 2Te 2, 16-17

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2020 ECM Plzeň 1 - Lochotín