EN | CZ 

Kázání 2017-10-01

07. Října 2017

Mt 21, 23-32

Nakolik Ježíše respektuji a následuji?

(1.10. 2017, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Než jsem do svého života vědomě pozval vzkříšeného Krista, měl jsem tu výsadu poznat trochu víc z blízka několik jeho následovníků. To, že Ježíš změnil jejich život, pro mě byl nepopiratelný fakt, který jsem mohl mít znovu a znovu před očima. Stali se pro mě nadějí na nový život i výzvou k hledání pravdy o Ježíši. Dnešní evangelijní text mě však nově staví před otázku: Nakolik Ježíše respektuji a následuji?

-----

Ježíš tehdy v chrámě vyzval přední představitele Izraele, aby si na své otázky odpověděli sami. Ptali se ho: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Řekl jim: „Vždyť odpověď znáte ... Kým pro vás byl Jan Křtitel? Byl to Boží posel a předchůdce Mesiáše, nebo ne?“ Janův život byl nadevšechnu pochybnost potvrzením toho, že měl pověření od Boha. Že byl opravdu tím předpovězeným hlasem volajícím na poušti - prorokem, ohlašujícím přicházejícího Mesiáše. Proto i jeho výzva, aby Izrael činil pokání, byla naprosto oprávněná a mocná. Jan byl opravdu předchůdcem Mesiáše. Předchůdcem Ježíše, kterého pokřtil před zraky mnohých v Jordánu. Ale co naplat, kdo Ježíše a jeho pravomoc z jakéhokoli důvodu odmítá, nikdy ji nepozná. (!) Nepozná, protože poznat nechce! Je to osobní rozhodnutí každého člověka.

Možná bychom rádi řekli, že na rozdíl od oněch předáků Izraele, to není náš problém. My přece o Ježíšově božské autoritě nepochybujeme. (?!) Ale i když o ní nepochybujeme, můžeme s klidným svědomím říct, že se jí ve svém životě vždy podřizujeme?!

Předáci Izraele tehdy Ježíši řekli, že neví, odkud měl Jan Křtitel své pověření. (?!) Opravdu to nevěděli? Nebo to spíš nechtěli vědět?! (!) Jenomže oni to měli vědět! Byla to jedna z povinností židovské velerady - sanhedrinu, jehož byli členy. Měli rozlišovat mezi pravým a falešným prorokem. Ale oni tu veřejně říkají, že v případě Jana toho nebyli schopni. Chápu, že pro ně v tu chvíli nebylo snadné prohlásit Jana za Božího proroka. Vždyť ho Herodes nechal popravit. Herodes, který stále ještě seděl na trůně. Pro nás všechny se tu ozývá velké varování. Pokud se člověk více než po pravdě ptá po tom, co je bezpečné říkat, uniká mu to, co je v jeho životě opravdu důležité. Snadno se z něj stává zbabělec, který klame sebe i druhé. Správná otázka nikdy nezní: „Co je bezpečné říkat,“ ale, „co je správné říkat?“

Vždy znovu a znovu stojíme před rozhodnutím důvěřovat Ježíši, anebo jeho autoritu a pravdivost jeho slov zpochybňovat. Ježíš nás vyzývá, abychom si na pochybovačné otázky o jeho autoritě odpověděli sami. Vyzývá nás, abychom se otevřeli pravdě jeho mocného působení v životě druhých, ale i v našem vlastním životě. Na příkladu předáků Izraele ale jasně vidíme, že kdo se v něčem nechce změnit, ten se nezmění. Pokaždé totiž porozumíme jen tomu, co chceme skutečně uvést do života. Pouhé přitakávání pravdě nikdy nestačí. Jediný způsob, jak poznat osvobozující sílu pravdy je život v pravdě. Tím, že ji uvádíme do života konkrétními činy.

Opakovaně jsme vyzýváni k životu podle Boží vůle. My však někdy velmi dlouho vzdorujeme a klameme sebe i druhé. Navenek - slovy - Boha ctíme, ale ve svém srdci se jeho vůli vzpíráme a dáváme přednost vlastním představám o životě. (?!) K čemu je však všechna zbožnost, když se neprojeví ve skutečném životě?! Předstírat poslušnost Bohu a jeho vůli je nebezpečné! Předstírání totiž vede k pouhé iluzi spravedlivého života.

Ježíš svým podobenstvím o dvou synech ukazuje, že otcovskou autoritu znevažovali oba. Ale lépe na tom nakonec byl ten, který otce poslechl a šel. Pouhé přitakání Boží vůli nikdy nestačí. Přitakat, ale zařídit se po svém je mnohem horší, než odmítat poslušnost, ale pak poslechnout.

Hlavním tématem podobenství je tedy činění Boží vůle. Konat ji může jen ten, kdo se zřekne své vlastní spravedlnosti. Kdo ví, že potřebuje Boží milost. My si však rádi fandíme. Považujeme se za ty, kdo říkají Bohu „ano“ a také to „ano“ skutečně dělají. Jenže všichni v sobě máme své „ne“. Naše porušená přirozenost se stále brání tomu, co chce Bůh. To je skutečnost. A Pán chce, abychom si své „ne“ vůči Boží vůli přiznali. Protože jenom tak můžeme dospět ke skutečnému „ano“.

Syn, který v příběhu oslovuje svého otce: „Pane, …“, ho vnímá jako Pána a také se tak k němu chová. Proto se bojí říct mu své „ne.“ Ví, co se sluší a patří. Cítí povinnost se zavděčit, ale poslouchat nechce. Snaží se svým „ano“ obelhat sebe i Boha. (!) Náboženská faleš je ale tou největší překážkou života s Bohem. Kdy se člověk snaží navenek říkat a dělat to, o čem ví, že se Bohu líbí - co Bůh žádá. Ale ve skutečnosti v sobě ukrývá své „ne“. Ke skutečnému „ano“ se však dostane jen přes přiznání si svého „ne“. (Tak jako puberťáci, kteří se vzpírají svým rodičům, aby se s nimi mohli jednou skutečně setkat.) Pokud ale neuznáme, že naše padlá přirozenost je stejná jako přirozenost těch, kteří se očividně proviňují, nemůžeme se obrátit a tedy ani změnit. (!) Je třeba nehrát si na zbožné a zříkat se všeho skrývaného vzdoru vůči Bohu! Potřebujeme prosit Boha, aby to byl on, kdo v nás bude říkat své „ano“ a bude nás učit, abychom se k němu celou svou bytostí přidali.

-----

Ježíš k nám mluví o naději: Smíme uznat a vyznat svůj vzdor vůči Bohu. Když člověk uzná, že na tom sám o sobě není dobře, začíná na tom být lépe. Prosí Boha, aby se jeho vůle stala jeho vlastní vůlí. Ježíš nás zve k důvěře v něj a k odložení důvěry v sebe. Zve nás, abychom k němu přicházeli s opravdovým zájmem. Fakt, že nás na cestě do Božího království mnozí předchází je jistě smutný. Ale zároveň je v tom i naděje. Pořád je tu šance, že i my - byť opožděně - vejdeme na cestu Božího království - na cestu skutečné spravedlnosti. Stále je čas litovat a jít za Ježíšem. Začíná to prvním krokem. Krokem, který můžeme v modlitbě udělat hned teď. Vykročme. A vykročme za ním s respektem, který od nás žádá Bůh. Amen

Slovo na cestu: Žd 12, 12-13

Kontakt:

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2017 ECM Plzeň 1 - Lochotín