EN | CZ 

Kázání 2017-09-17

17. Září 2017

Mt 18, 21-35

Dar žít z odpuštění

(17.9. 2017, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)

Odpustit druhému, když se proti nám proviní a způsobí nám bolest a ztrátu, to není vůbec nic snadného. Tu a tam odpustit, to snad ano. (?!) Ale odpouštět znovu a znovu?! To je něco božského. Je to projev člověka, který ví, že on sám žije z daru nezaslouženého odpuštění. Ano, všichni jsme před Bohem dlužníci s nesplatitelným dluhem. Ale ve chvílích, kdy stojíme tváří v tvář těm, kdo se proviňují proti nám - tváří v tvář našim dlužníkům - máme tendenci na svůj vlastní nesplatitelný dluh zapomínat. V té chvíli jde přece o spravedlnost. (?!) Nebo ne?!

-----

Ježíš odpověděl na Petrovu otázku ohledně ochoty k odpouštění podobenstvím o nemilosrdném služebníkovi. Klíčová je v tomto příběhu nesouměřitelnost dlužných částek: naprosto nepředstavitelné miliardové zpronevěry a zcela představitelného statisícového dluhu. Je to právě tahle nesouměřitelnost, která dokáže zaslepit. Na jednu stranu jsme schopni vyznávat, že vůči Bohu jsme velcí hříšníci, kteří mu dluží nesplatitelnou částku. A proto také doufáme v jeho odpuštění. Je jasné, že nám vlastně ani nic jiného nezbývá. Ale na druhou stranu, pokud nám někdo ublíží - pokud nám někdo dluží ty statisíce (nebo možná jen tisíce) - je to přece něco úplně jiného. To není možné jen tak odpustit. To jsou totiž velmi reálné částky ke splácení. A tak i my někdy velmi snadno používáme onen dvojí metr, kterým měřil onen nemilosrdný služebník z Ježíšova podobenství. Ježíš nám nastavuje zrcadlo: nutí nás porovnávat částky, které nám připadají nesrovnatelné. Zve nás tím k životu lidí, kteří žijí z daru Božího odpuštění. Chce, abychom se učili odpouštět stejně velkoryse jako Bůh. Tím, že král z Ježíšova příběhu odpustil služebníkovi nesplatitelný dluh, nabídl tomuto služebníkovi nový život. Propustil ho k životu vděčnosti a milosrdné velkorysosti. Ale on - jako na potvoru - cestou od Krále potká jiného služebníka, který mu dlužil nemalou částku. Chytil ho za krk a začal na něj řvát, aby mu zaplatil, co dluží. Nikdo z nás by mu asi neupíral právo na jeho peníze. (?) Co tedy bylo v jeho jednání špatně? Byla to jednoznačně jeho zášť. („Ty už mně dál nebudeš pít krev!“) Přestože ho jeho dlužník na kolenou prosil, aby s ním měl strpení, on ho bez mrknutí oka nechal uvěznit. Chyběla mu ochota k odpuštění. Ochota, která je vždy doprovázena shovívavou trpělivostí - připraveností vycházet vstříc slabosti toho druhého.

Naše ochota odpouštět je pokaždé důkaz o tom, že my sami žijeme z Božího odpuštění. Žijeme však ve světě, kde je odpuštění mnohými vnímáno spíše jako projev slabosti. My sami si často klademe otázku, jaký je vztah spravedlnosti vůči odpuštění. Nikdo z nás nechce jednat nezodpovědně. Bez ochoty odpouštět nám však hrozí to, co se přihodilo onomu nemilosrdnému služebníkovi z podobenství. Bez ochoty odpouštět, máme tendence brát spravedlnost do vlastních rukou. A nejen to, že tím naše spravedlnost pak bude vždy hodně pokulhávat za skutečnou spravedlností. Svojí neochotou odpouštět vlastně znevažujeme Boží odpuštění a říkáme si o Boží soud nad sebou. Když se král z podobenství dozvěděl o nelítostném jednání svého služebníka, zrevidoval své původní rozhodnutí. Odložil svou královskou velkorysost a oblékl si královskou tvrdošíjnost.

(?) Je možné být neustále připraven odpouštět a zříkat se vlastního práva na spravedlnost a nechat tak ve svém vztahu k druhým vládnout milosrdenství? (Každý, kdo žije v manželství, ví, že bez odpuštění nelze úzké spojení s partnerem zvládnout. Každý soudný člověk ví, že přes veškerou snahu nedokážeme vždy zachovat přesnou spravedlnost. Pak musí nastoupit odpuštění. Špatně fungující manželský pár buď vyžaduje striktní spravedlnost a z domova vytvoří peklo, anebo o svůj vztah přestanou pečovat a jejich společný život zmrzne.) I když nejsme někdy schopni hned odpustit, můžeme chtít odpustit. Můžeme se modlit za sílu odpustit v Ježíšově jménu - tedy v síle jeho lásky, jeho Ducha.

Je potřeba dodat, že když druhému odpouštím, neznamená to, že ho od té chvíle musím považovat za skvělého člověka - že k němu musím cítit silnou náklonost. Odpustit druhému - obzvláště tomu, kdo jednal nečestně a velmi mně ublížil - neznamená, že si musím myslet, že to, co udělal, nebylo tak zlé, jak to vypadalo. Vůči zlému jednání je normální cítit odpor a musím na ně hledět s odporem. Nenávidět zlé jednání, ale nemusí znamenat nenávist vůči těm, kdo se proviňují. Vždyť se často úplně stejně chovám vůči sobě samému: nenávidím svoji pýchu a sobectví, a přesto sám sebe miluji. Pán po nás nechce, abychom cokoli ubrali z nenávisti vůči zlu a nečestnosti druhých. Chce však, abychom je u druhých nenáviděli stejně jako u sebe. S lítostí nad tím, že se druhý člověk dopustil něčeho tak ubohého a s přáním, aby i on našel cestu ven a stal se lepším (lidštějším).

Mám za to, že odpustit druhému - v případě vážných provinění - vůbec nemusí znamenat, že pro něj nebudeme požadovat spravedlivý trest. Někdy je trest nutný a důležitý. Trest však nemůže být nikdy spravedlivý, pokud by byl výsledkem nenávisti. Pak je to spíš dílo pomsty. Při vážných proviněních se někdy v člověku nenávist ozve. A když se ozve - když zvedne hlavu – musíme ji praštit. Musíme ji vyznávat a tím se jí i zříkat. Nesmíme ji zakrývat tím, že hájíme svá práva. Bůh nás nemiluje proto, že jsme skvělí, ale proto, že jsme lidé. Stejně můžeme milovat i my. Každopádně nesmíme zapomínat, že nikdy nejsme v pozici lepších lidí. Bez ochoty odpouštět se nám může stát, že pohrdneme maličkými, které Pán miluje. (!) Pozor na nebezpečí používání dvojího metru! Nechtějme být spravedlivější než Bůh – než ten nepochopitelně nespravedlivý Bůh!

Pán nám nabízí mnohé prostředky své milosti, které nám pomáhají neztrácet povědomí o Boží spravedlnosti a o velikosti našeho odpuštěného dluhu. Dluhu, který od nás už není dál vymáhán. Mezi ty nejdůležitější prostředky milosti – v souvislosti s odpouštěním – nepochybně patří účast na společenství večeře Páně. K Ježíšovu stolu nemůžeme jít bez vyznání hříchů. Prosbu za to, aby nám Bůh odpustil naše viny, vyslovujeme i v modlitbě, kterou nám Pán dal za vzor. (?) A jak nás učí prosit Boha o odpuštění? „Odpusť nám naše viny tak, jako my odpouštíme viny druhých.“ (?!) Za co tedy Boha prosí ten, kdo není ochoten odpouštět druhým?! Prosí, aby jemu samému Bůh také neodpustil.

Odpuštění je nevyčerpatelnou možností v našich vztazích k druhým. Ve společenství Božího lidu se bez něj neobejdeme. Tedy pokud ve společenství stojíme o skutečně bratrské vztahy. Bez ochoty k odpuštění však musíme pochybovat především o svém vztahu s Bohem.

-----

Skutečně odpustit dokáže jenom ten, kdo si je vědom, že na prvním místě potřebuje odpuštění on sám. Odpuštění je důležité. Zastavuje zlo. A rozmnožuje lásku. Když odpouštíme, tak se stáváme podobní Pánu. Voláme druhé k životu a k lásce. Uschopňujeme je, aby i oni jednou mohli odpustit těm, kteří jim ublížili nebo ublíží. Kde vládne odpuštění, tam vládne milosrdný Král. Tam omilostnění dlužníci, žijí jako synové a dcery nebeského Otce. Nestavme se nad druhé. Žijme z daru odpuštění. Odpouštějme. Amen

Slovo na cestu: Mt 6, 14-15.

Kontakt:

Telefon | +420 774 354 374

Email | lochotin@umc.cz

Ukázat na mapách | Přejít na Facebook

Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň

Přihlášení

IČ | 66365988

© 2017 ECM Plzeň 1 - Lochotín